Ferramonti byl největší italský koncentrační tábor. Přesto se stal útočištěm

Tarsia, Kalábrie, červen 1940. Dr. David Ropschitz stojí na nádraží Ferramonti-Scalo a dívá se na baráky roztroušené v malarickém bažinatém terénu. Před pár týdny byl ještě ve Vídni, studoval medicínu, měl před sebou kariéru. Pak přišly rasové zákony, útěk do Itálie a teď tohle – internační tábor v jedné z nejodlehlejších částí jižní Itálie, kam by za normálních okolností nikdy nepřijel.

Není sám. První skupina 160 židovských mužů přijela z Říma 20. června 1940, sotva týden poté, co Itálie vstoupila do války po boku Německa. Stavba tábora ještě ani nebyla dokončená – baráky, ve kterých budou bydlet, sloužily předtím dělníkům při odvodňování bažin. Přijde sem během příštích tří let přes 3800 lidí z celé Evropy, židovských uprchlíků, kteří v Itálii hledali záchranu před nacisty. A najdou ji, ale jinak, než čekali. Za ostnatým drátem.

Ferramonti di Tarsia byl koncentrační tábor. Měl ostnatý drát, ozbrojené stráže, dřevěné baráky a totální kontrolu nad životem internovaných. Ale v jedné zásadní věci se lišil od všech táborů, které nacisté stavěli severně od Alp: nebyl určen k vraždění. Italský fašismus sice kopíroval Hitlerovy rasové zákony, ale nikdy nešel tak daleko jako německý nacismus. A Ferramonti se stal důkazem, jak velký rozdíl to dělá, když nad táborem stojí lidé, kteří neztratili lidskost.

Paolo Salvatore, komisař veřejné bezpečnosti z Neapole, byl jmenován prvním ředitelem tábora. Od začátku bylo jasné, že pravidla bude vykládat po svém. Ostnatý drát byl hranicí, kterou nesměli překročit, ale uvnitř ní Salvatore nechal internované žít téměř normálním životem. Organizovali si vlastní samosprávu, volili si zástupce, měli knihovnu, divadlo, školu. Postavili si synagogu a pro křesťanské vězně kapli. Hrál se fotbal – polští Židé proti německým Židům – a Dr. Ropschitz vzpomínal, že jeho kamarád Oskar Gerber byl jedním z mála, kdo měl fotbalové boty, protože hrál v Budapešti jako náhradník za národní tým.

Při Salvatorovi stál kapucínský kněz Callisto Lopinot, kterého do tábora poslal Vatikán. Lopinot zajišťoval humanitární pomoc, přinášel dopisy, léky, jídlo. V jeho denících se zachoval záznam z 22. srpna 1941: „Objednal jsem si a zaplatil „L'Osservatore Romano“ 16. července v Tarsii. První číslo dorazilo dnes, 22. srpna.“ Vatikánské noviny v koncentračním táboře – v roce 1941 to bylo něco nemyslitelného. Když papež Pius XII. pronesl vánoční projev, Lopinot ho nechal rozhlasem vysílat do celého tábora a pak zajistil, aby si všichni mohli přečíst plné znění v novinách. „Il discorso è stato addirittura divorato da tutti gli internati,“ napsal – projev „zhltli“ všichni internovaní bez rozdílu národnosti a jazyka.

Herta byla mladá dívka, když ji v roce 1941 deportovali z Vídně přes Neapol do Ferramonti. Vzpomínala na cestu malým vláčkem, na to, jak ředitel tábora osobně vozil ženy ve svém otevřeném autě ze stanice do tábora, protože cesta byla dlouhá a obtížná. „Byl milý, dobrá osoba,“ řekla později v rozhovoru. „Vlastně všichni k nám byli dobří.“

Na rozdíl od většiny táborů nebyli lidé v Ferramonti odděleni podle pohlaví. Rodiny mohly žít spolu v rodinných barácích. A mladí lidé se mohli potkávat, zamilovávat, brát se. Přesně to se stalo Hertě, když potkala Oskara Gerbera. „Můj manžel byl jeden z mála, kdo měl fotbalové kopačky, protože v Budapešti hrával jako náhradník za národní tým,“ vzpomínala Herta s hrdostí. Poznali se v táboře, zamilovali se a zbytek života strávili spolu.

Nebyli sami. Rabbi Riccardo Pacifici, hlavní rabín Janova, přijížděl do tábora pravidelně, aby sloužil bohoslužby a vykonával svatby. 27. října 1942 jich oddal jednadvacet najednou a ratifikoval další čtyři, které týden předtím uzavřel jiný rabín. Děti dostávaly obřízku podle židovské tradice. 21 dětí se v Ferramonti narodilo – přišly na svět v koncentračním táboře, ale přišly na svět mezi lidmi, kteří si navzdory všemu zachovali naději.

Dr. Ropschitz ve své knize „Ferramonti: Salvation behind the barbed wire“ popsal složité vztahy mezi vězni, které připomínaly normální společnost. Byly tam rodinné neshody, milostné aféry, sňatky i nevěry. Byl tam stálý hlad, špatné hygienické podmínky a nejistota. Ale také solidarita, přátelství, hudba, divadlo, vzdělávání dětí. „Kdo ví, kolik románů nebo hlubokých analýz lidského údělu mohlo vyjít z těch táborů, kdyby nebylo masových poprav,“ napsal jeden z recenzentů Ropschitzovy knihy. „Ale nemohly být napsány, protože smrt, ne uvěznění, byl cíl nacistů. Pro Italy byl cíl jiný.“

V táboře žili lékaři, zubaři, univerzitní profesoři, rabíni, umělci. Mnozí byli vysoce vzdělaní lidé, kteří uprchli před nacismem a doufali, že v Itálii najdou útočiště. Našli ho, i když ne tak, jak si představovali. Ale jejich talent a vzdělání dali táborům zvláštní ráz. Organizovali koncerty, divadelní představení, přednášky. Dirigent Lav Mirski vedl táborový sbor, který zpíval při náboženských slavnostech. Skladatelé psali hudbu – jedna z nejznámějších písní nesla název „Valzer di Ferramonti“, Ferramontský valčík.

Místní obyvatelé z Tarsie a okolí brzy zjistili, že za ostnatým drátem jsou lékaři a léčitelé. V noci se vplížili do tábora, aby je požádali o pomoc. Stráže často zavíraly oči. Od léta 1942 dostali internovaní dokonce povolení chodit pracovat ven z tábora, aby si přivydělali na jídlo, protože příděly byly stále horší. A nikdo neutekl – mimo tábor na ně čekali Němci. Uvnitř byli v bezpečí.

Po Mussoliniho pádu v červenci 1943 byla situace nejistá. Němci obsadili severní Itálii a postupovali na jih. V táboře věděli, že když Němci dorazí, jejich ochranná bariéra padne. Co se přesně stalo v těch dnech, není úplně jasné – historici se neshodují na detailech. Ale jedno je jisté: internovaní v Ferramonti nebyli deportováni do německých vyhlazovacích táborů. Paolo Salvatore a Callisto Lopinot, podporovaní maršálem Gaetanem Marrarim, našli způsob, jak Němce odradit. Podle některých svědectví použili trik s inscenovanou karanténou – postavili žlutou vlajku a tvářili se, že v táboře zuří epidemie. Němci, kteří se báli nákazy, tábor obešli.

14. září 1943, šest týdnů po Mussoliniho pádu, vjely do tábora první britské nákladní vozy. Ferramonti byl první italský koncentrační tábor, který spojenci osvobodili. Mnoho internovaných se rozhodlo zůstat – venku zuřila válka a Němci stále kontrolovali sever. V táboře byli v bezpečí. Někteří zůstali až do prosince 1945, kdy byl tábor oficiálně uzavřen. Jiní se přidali k Spojenecké armádě. Asi tisíc jich bylo přesunuto do Camp Oswego ve státě New York v USA, kde dostali povolení zůstat.

Paolo Salvatore byl v roce 1943 odvolán ze své pozice. Důvod? Byl příliš shovívavý k internovaným. Fašistická vláda mu vyčítala, že porušuje pravidla, že si dovoluje příliš mnoho. Salvatore viděl věci jinak – pravidla dodržoval, jen je interpretoval lidsky. A tím zachránil tisíce životů.

Ze 3823 židovských internovaných, kteří prošli Ferramonti mezi červnem 1940 a srpnem 1943, jich 43 zemřelo. Většina přirozenou smrtí, jeden sebevraždou. Čtyři zabili omylem Spojenci při bombardování, když pilot tábor zaměnil za fašistické vojenské cvičiště. Žádný nebyl popraven. Žádný nebyl mučen. Žádný nebyl deportován do německých vyhlazovacích táborů, ačkoli o to nacisté opakovaně žádali.

Čísla jsou neuvěřitelná, když si uvědomíme, co se dělo současně v Osvětimi, Treblince, Sobiboru. Zatímco v severní a východní Evropě běžel průmysl smrti naplno, v malém táboře v Kalábrii se konaly svatby a rodily se děti.

Po válce se mnozí přeživší vyjadřovali o Ferramonti překvapivě pozitivně. Historici se dlouho divili – jak je možné, že lidé, kteří byli uvězněni za ostnatým drátem jen proto, že jsou Židé, mluví o táboře s jakousi nostalgií? Odpověď je jednoduchá: viděli, co se dělo jinde. Věděli, že měli štěstí. Z Polska přijel jednou manželský pár, který unikl z vyhlazovacích táborů a vyprávěl, co tam viděli. Od té chvíle všichni v Ferramonti chápali, že ostnatý drát, který je obklopuje, je jejich ochranou, ne prokletím.

Dnes Ferramonti skoro nikdo nezná. Zatímco Osvětim, Dachau a Mauthausen jsou symboly holocaustu, o kterých ví celý svět, o největším italském internačním táboře slyšelo jen málo lidí. I v samotné Itálii je tento příběh málo známý. Až v roce 2004 bylo v Tarsii otevřeno muzeum věnované táboru, především díky úsilí místní samosprávy.

Yolanda Ropschitz-Bentham, dcera Dr. Davida Ropschitze, strávila roky editací otcovy knihy a shromažďováním svědectví dalších přeživších. „Zatímco jsem editovala otcovu knihu,“ napsala, „ponořila jsem se tak hluboko do života tohoto neobyčejného tábora, že můj zájem neskončil s publikací knihy v roce 2020. Naopak, vedl mě k hledání dalších příběhů od přeživších, kteří by chtěli sdílet své zkušenosti z těch temných časů.“

Příběhy, které sebrala, jsou plné triumfů i tragédií. Oskar a Herta Gerberovi, kteří se v táboře poznali a zamilovali. Dr. Ropschitz, který jako psychiatr analyzoval lidské chování ve výjimečných podmínkách. Lidé, kteří ztratili svobodu, ale ne důstojnost. Kteří žili za ostnatým drátem, ale měli naději.

V roce 2022 začal režisér Emanuele Pellecchia natáčet film „Ferramonti“ s hudbou Andrea Morriconeho, syna legendárního Ennia. Film se nezabývá tím, jak Paolo Salvatore, Callisto Lopinot a Gaetano Marrari dokázali takový zázrak – protože to je skutečně zázrak. Zaměřuje se na to, že to dokázali. Že uprostřed totalitního systému, rasové nenávisti a světové války našli způsob, jak zachovat lidskost.

Příběh Ferramonti není příběhem o tom, že italský fašismus byl dobrý nebo humánní. Nebyl. Rasové zákony byly stejně nespravedlivé a ponižující jako kdekoli jinde. Lidé ztratili svobodu, majetek, důstojnost. Ale je to příběh o tom, že i v nejtemnějších dobách záleží na jednotlivcích. Na volbách, které dělají.

Paolo Salvatore měl na výběr: mohl pravidla aplikovat doslova a tvrdě, jako to dělali jeho kolegové v jiných táborech. Nikdo by ho za to nekritizoval, naopak by byl odměněn. Nebo je mohl interpretovat lidsky a riskovat vlastní kariéru. Zvolil druhou cestu. A za cenu ztráty práce zachránil tisíce životů.

Callisto Lopinot mohl být jen formální kaplan, který má tábor pod kontrolou pro Vatikán. Místo toho se stal skutečným pastýřem, který přinášel naději, léky, jídlo, spojení s vnějším světem. A když přišli Němci, riskoval život, aby internované ochránil.

Gaetano Marrari, maršál tábora, mohl být tvrdým dozorcem. Místo toho přeživší vzpomínají, jak jednou večer naložil do nákladního auta desítky dětí a vezl je ven z tábora, aby viděly moře a mohly se vykoupat. Byl to jen večer, pak se vrátili zpět za drát. Ale ty děti na ten večer nikdy nezapomněly.

Dnes, více než osmdesát let po otevření tábora, stojí v Ferramonti muzeum. Návštěvníků je málo. Příběh zůstává téměř neznámý. Ale je důležitý, protože ukazuje něco, co se často zapomíná: i ve zlu existuje volba. Systém může být nelidský, ale lidé v něm nemusí ztratit lidskost.

21 dětí se narodilo za ostnatým drátem v Ferramonti. V normálním světě by to bylo smutné číslo – narozené v zajetí. Ale v kontextu holocaustu je to zázrak. Protože v Treblince a Sobiboru se děti nerodily. Tam se jenom umíralo.

Ferramonti byl koncentrační tábor. Ale stal se také útočištěm. Místem, kde se za ostnatým drátem zachránily tisíce životů. Kde Paolo Salvatore, Callisto Lopinot a Gaetano Marrari dokázali, že i v nejtemnějších dobách může jedno rozhodnutí zachránit svět.

„Každý, kdo zachrání jeden život, je, jako by zachránil celý svět,“ říká Talmud. V Ferramonti zachránili téměř čtyři tisíce světů.

Zdroje:

Wikipedia: Ferramonti di Tarsia

Yolanda Ropschitz-Bentham: Stories of Survival: The People of Ferramonti (2021)

David Ropschitz: Ferramonti: Salvation behind the barbed wire (2020)

The Pittsburgh Jewish Chronicle: ‚Ferramonti‘ peers inside overlooked Italian concentration camp

Inside The Vatican: Pope Pius XII aided Jewish prisoners of fascist concentration camp (2009)

North Meridian Review: Memories in Translation - Herta Gerber Testimonial (2021)

Mario Rende: Ferramonti di Tarsia. Voci da un campo di concentramento (2009)

New Yiddish Rep: A refuge for refugees

Italian Sons and Daughters of America: My Secret Neighbors to the North: A Miracle at the Ferramonti Concentration Camp