Fredy Hirsch byl pronásledován nacisty protože miloval muže. Zachránil stovky dětský duší.

Je mu dvacet osm let. Už osmnáct měsíců žije v koncentračních táborech - nejdřív Terezín, pak tady v Birkenau - a celý ten čas dělal jedinou věc: snažil se zachránit děti před realitou tohoto pekla.

Vrba čeká na odpověď. Povstání znamená šanci zabít pár esesáků, mizivou naději na útěk hrstky vězňů, a jistou smrt pro většinu - včetně všech pěti set dětí v jeho bloku.

„Dej mi hodinu,“ říká Fredy a odchází si sednout někam stranou, kde může být sám a přemýšlet o tom nejnáročnějším rozhodnutí svého života.

Když se Vrba po hodině vrací, najde ho v bezvědomí.

Uprchlík z Cách

Narodil se 11. února 1916 v německých Cáchách do asimilované židovské rodiny - otec Heinrich a matka Olga měli obchod s potravinami na okraji města, a když bylo Fredymu deset let, otec zemřel a rodina se rozpadla.

Židovský skautský spolek se stal náhradní rodinou pro něj i staršího bratra Paula, a Fredy si tam našel svůj svět - sport, gymnastika, turistika, vedení mladších dětí, a hlavně pocit, že někam patří.

V šestnácti opustil Cáchy a žil postupně v Düsseldorfu, Frankfurtu, Drážďanech, pracoval jako funkcionář židovského skautského hnutí a trenér v Makkabi, a v roce 1934 se poprvé dostal do problémů, protože se šířily fámy, že je homosexuál, a musel se vzdát vedení frankfurtské skautské skupiny.

Po zavedení zpřísněného paragrafu 175 v roce 1935, který kriminalizoval homosexualitu, opustil Německo - ne do Palestiny, jak bylo plánem mnoha sionistů, ale do Prahy, kde sídlila centrála Makkabi Hacair.

Rodina emigrovala do Bolívie. Fredy zůstal v Československu.

V Brně našel lásku

V roce 1936 se přestěhoval do Brna, kde pracoval jako trenér gymnastiky v Makkabi, a tam se seznámil s Janem Mautnerem, o čtyři roky starším studentem medicíny z Olomouce, který tam taky učil sport.

Jan, přezdívaný Jenda, překládal Fredyho články z němčiny do češtiny, protože Fredy se česky nikdy pořádně nenaučil, a společně organizovali zimní výlety pro židovskou mládež, kde Jendova matka vařila skvělá jídla pro hladové teenagery.

Ruth Kopečková, která přežila Terezín a Neuengamme, později vzpomínala, že v Brně byli známým párem - žili spolu, a zřejmě měli souhlas Jendových rodičů, což bylo v té době neobvyklé, protože homosexualita byla i v Československu trestná.

V březnu 1939, po německé okupaci a uzavření českých univerzit, se Fredy přestěhoval do Prahy a Jan šel za ním - což bylo pro svobodného muže nezvyklé rozhodnutí, protože židovské rodiny se obvykle držely pohromadě.

Společně učili na Hagiboru, jediném místě v Praze, kde mohly židovské děti ještě sportovat a chvilku zapomenout na rostoucí omezení - nesměly do parků, kin, tramvají, a od září 1941 museli nosit žlutou hvězdu.

První do Terezína

4. prosince 1941 poslali Fredyho v transportu Aufbaukommando II do Terezína - byl mezi prvními dvaceti lidmi, kteří měli připravit pevnost na příchod tisíců židovských vězňů, a jeho úkolem byla péče o děti.

První děti přijížděly v listopadu a Fredy byl často první člověk, kterého vyděšené po příjezdu viděly - dokázal je uklidnit, povzbudit, zařídit jim lékařské ošetření, a hlavně jim vytvořit systém, ve kterém mohly žít s důstojností.

Trval na naprosté čistotě a každodenním cvičení, opakoval jim, že osobní hygiena a fyzická kondice jsou jediná cesta k přežití, organizoval sportovní soutěže, kulturní večery, tajné vyučování.

V červenci 1942 přijel do Terezína Jan Mautner - jeho rodiče už tam byli, pak je deportovali do ghetta Zamość, kde byli zavražděni.

V létě 1943 dorazil transport dvanácti set židovských dětí z likvidovaného ghetta v Białystoku a Fredy se pokusil dostat do kontaktu s jejich vychovatelem navzdory přísnému zákazu.

Chytili ho. Trest: transport do Osvětimi.

Dětský blok uprostřed pekla

6. září 1943 odjel s pěti tisíci vězni do takzvaného rodinného tábora v Birkenau, což byla záhada sama o sobě - proč by nacisté nechali židovské rodiny pohromadě, když je plánují zavraždit?

Mezi těmi pěti tisíci bylo asi tři sta dětí do patnácti let, což bylo v Osvětimi výjimečné, protože děti normálně šly rovnou do plynu.

Fredy dokázal vyjednat - vždycky dbal na upravený vzhled a čisté holínky, mluvil s esesáky sebejistě - jeden dřevěný barák pro děti, kterému říkali Kinderheim.

„Dětský blok byl zázrak,“ vzpomínala později vychovatelka Věra Jílková, která tam pracovala. „Tam se nekradlo, tam se nenadávalo, každý měl svůj úkol. Děti se tam učily latinská i německá slovíčka.“

Vyučovalo se tajně - učitelé vyprávěli dětem knihy, které si pamatovali, učili je zeměpis, historii, hráli hry, zpívali, dokonce nacvičili představení Sněhurky a sedmi trpaslíků, na které přišel i doktor Mengele a nadšeně tleskal a nechával si děti sazet na kolena.

V prosincovém transportu přijel i Jan Mautner.

Na přelomu roku 1943 a 1944 bylo v dětském bloku asi pět set dětí a Fredy pro ně získal další barák.

Děti tam dokonce nedostávaly dostatečné dávky stravy, ale žádné až do března nezemřelo na podvýživu, což bylo v Osvětimi zázrakem.

Hodina na rozmyšlenou

7. března 1944 přemístili všechny vězně ze zářijového transportu z rodinného tábora do karanténního - 3792 lidí, muži, ženy, děti.

Osvětimské odbojové hnutí vědělo, co to znamená. Pověřili Rudolfa Vrbu, aby kontaktoval Fredyho Hirsche a přesvědčil ho, aby vedl povstání.

8. března ráno se Vrba s Fredym znovu sešel a potvrdil mu, že zplynování je jisté.

Fredy si vzal hodinu na rozmyšlenou.

Povstání - nebo smrt bez boje? Šance zabít pár esesáků - nebo jistá smrt všech pěti set dětí, které celý rok chránil před hrůzou?

Když se Vrba vrátil, našel Fredyho v bezvědomí.

Francouzský lékař židovského původu, doktor Kleinmann, konstatoval předávkování barbituráty. Řekl, že by ho šlo zachránit, ale nebyl by schopen se několik týdnů postavit na nohy.

„Vzhledem k situaci je nejlepší ho nezachraňovat,“ řekl doktor Kleinmann.

Fredy Hirsch zemřel 8. března 1944 ve věku dvaceti osmi let.

Večer téhož dne poslali tři tisíce sedm set devadesát dva vězňů z rodinného tábora do plynových komor - včetně všech pěti set dětí z dětského bloku.

Záhada, která zůstává

Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes objasněny.

Byla to sebevražda? Nemohl se rozhodnout, tak si vzal život?

Nebo mu někdo podal nadměrnou dávku barbiturátů, aby k povstání nedošlo - protože část vězňů stále věřila, že nacisté je jen přemístí do Německa na práci, a báli se, že by povstání všechny zabilo?

Jmenoval před smrtí své nástupce - Seppla Lichtensterna a Jana Brammera - aby pokračovali v péči o děti.

Ale děti šly do plynu ještě tentýž večer.

Co se stalo s Janem

Jan Mautner přežil Osvětim, ale odešel odtamtud s těžkou tuberkulózou a bez rodiny - rodiče zavražděni, sestra zavražděna, partner mrtvý.

Po válce dokončil studium medicíny a pracoval jako lékař. Našel nového partnera - lékárníka jménem Walter Löwy, se kterým se seznámil v Schwarzheide. Žili spolu v bytě u Stromovky v Praze. 2. září 1951 zemřel Jan Mautner na tuberkulózu, kterou si přinesl z táborů. Bylo mu devětatřicet let. Tuberkulóza už tehdy byla léčitelná antibiotiky, ale v socialistickém Československu jich byl nedostatek.

Paměť, která se stydí

V roce 2010 odhalili v Terezíně Fredyho pamětní desku s nápisem: „Vděčné děti z Terezína a Birkenau.“

Když v roce 2018 historička Anna Hájková požádala Terezínskou iniciativu, sdružení českých přeživších holocaustu, jestli může v jejich zpravodaji zveřejnit výzvu pro svědky, kteří by pamatovali Fredyho a Jana, dostala překvapivou odpověď.

Jedna z přeživších položila veto. I když všichni věděli, že Fredy byl homosexuál, nemělo by se o tom mluvit. Znevažovalo by to jeho památku.

Nakonec směla zveřejnit krátký text - silně cenzurovaný. Čtenáři se nedozvěděli, že Fredy a Jan byli pár, ani proč historička po Mautnerovi pátrá.

Fredy Hirsch zemřel 8. března 1944, den před největší masovou vraždou československých občanů v dějinách. Zachránil stovky dětí před hrůzou tím, že jim vytvořil ostrov normality uprostřed pekla. Miloval muže v době, kdy to bylo zločinem. A zemřel, když zemřela naděje.

Zdroje: