Gardisté křičeli: Cikáni ven! Elena Lacková přežila holocaust a jako první psala o utrpení Romů.

Veľký Šariš, zima 1942. Uprostřed noci bušení na okna a dveře. Křik: „Cigáni von!“ Elena vstává z postele, je jí jednadvacet let, vedle ní spí její manžel a děti. Za dveřmi stojí příslušníci Hlinkovy gardy s loučemi a holemi. Neřeknou proč přišli, jen že všichni Romové z osady musí ven, hned teď.

Čtyři sta lidí z romské osady ve Velkém Šariši popoháněli gardisté v noci k řece Torysa. Muži, ženy, děti, starci – všichni museli do ledové vody. „Nahnali nás umývat se do řeky,“ vzpomínala později Elena Lacková. „Niektorí stáli na moste a rehotali sa z toho strachu, ktorý sme my prežívali.“ Zatímco Rómové mrznuli ve vodě, gardisté do jejich domů umístili slzný plyn. Když se lidé úplně zmrzlí vraceli, nemohli vstoupit do svých příbytků. Na přelomu podzimu a zimy roku 1942 museli své domy vlastnoručně zbořit a přesunout se do lesa za vesnicí.

Tato noc změnila Elenin život navždy. A její rozhodnutí o ní po válce psát změnilo dějiny romské literatury.

Elena se narodila 22. března 1921 v romské osadě ve Velkém Šariši nedaleko Prešova. Její otec Mikuláš Doktor byl vajda a hudebník, který vedl romskou kapelu, matka byla Polka. Elena byla nejstarší z pěti dětí a od mala projevovala neobyčejný zájem o literaturu. Ve čtrnácti letech napsala první básničku „Londýn – Paříž – Veľký Šariš“, kterou četli v rádiu.

Měla štěstí, že její matka o vzdělání svých dětí bojovala. Když Elena začala chodit do školy, učitelka ji posadila vzadu do lavice s ostatními romskými dětmi. Nikdo si jich nevšímal, romské děti si vařily halušky z papíru a atrament jim byl polévkou. Elena vzpomínala: „Nikto si nás nevšímal, až kým mama neurobila v škole ‚čoro-moro‘ a pani učiteľka ma neposadila dopredu.“ Měla také štěstí na učitelku, židovskou ženu, která každý den přinesla do třídy rohlíky, protože věděla, že děti jsou hladové. „Nech ma Pán Boh skára, ak som ho jediný raz zjedla sama,“ napsala Elena později. Rohlík vždy donesla domů.

Po základní škole pokračovala ve studiu v Prešově, v letech 1932 až 1935 absolvovala měšťanskou školu. V devatenácti letech napsala svou první divadelní hru „Přesazený květ“, kterou však nesměla uvést. Bylo to v roce 1939 a nad Slovenskem se stahovala temnota.

Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se život Romů začal rychle zhoršovat. Nejdřív přišla protirómská opatření – nesmeli cestovat veřejnou dopravou, do měst a obcí mohli vstupovat jen v určené dny a hodiny, nesměli vlastnit psa a v hospodě jim nenalili pivo. Pak začali zřizovat pracovní útvary, kam odvlékali romské muže na nucené práce při stavbě železnice, na regulaci řek, na přehrady. Podmínky tam byly nelidské – Romové neměli pořádnou obuv, hladověli a žili v ubohých dřevěných barácích, kde během dlouhých zim mrzli.

A pak přišla ta noc v zimě 1942, kdy gardisté nahnali celou osadu do ledové řeky. Elena měla tehdy jednadvacet let, byla vdaná za Jozefa Lacka a měla děti. Viděla, jak se její sousedé, lidé, které znala celý život, proměnili v monstrum. „Cítili sme, že sa niečo proti Rómom deje,“ řekla později. „Gardisti si z nás uťahovali. Prišli o polnoci, búchali do okien a dverí a kričali: Cigáni von!“ Pamatovala si ty tváře na mostě, ten smích, to ponižování. A věděla, že o tom musí jednou vyprávět.

Elena přežila válku, během které ztratila jedno ze svých šesti dětí. Po válce odjela s manželem hledat práci do Kladna a Chebu, ale v roce 1948 se vrátila do Velkého Šariše. Stále žili v chatrči v osadě na Korpáši, stejně jako před válkou. Nikde nesehnali práci, nikde jim nedali slušné bydlení. Jako by válka nikdy neskončila, jako by svět na utrpení Romů zapomněl dřív, než se o něm vůbec dozvěděl.

Elena se rozhodla. Když nikdo nechce vyprávět příběh jejího lidu, vypoví ho sama. V roce 1948 napsala divadelní hru „Horiaci cigánsky tábor“ – Hořící cikánská osada. Byla to první dramatizace romského holocaustu v Evropě, napsaná v době, kdy se o této tragédii téměř vůbec nemluvilo. „Chtěla jsem upozorniť na utrpení Rómov vo vojne, ktoré sa nekončí ani štyri roky po nej,“ řekla později.

Hru začala zkoušet ve své vlastní chatrči s příbuznými a obyvateli osady. Hrát chtěla celá osada – bylo to pro ně víc než divadlo, byl to způsob, jak vyprávět pravdu. Později začali zkoušet ve škole a 16. dubna 1948 měli premiéru v kulturním domě ve Velkém Šariši. O představení se začalo psát v novinách a ministerstvo sociálních věcí v Praze pozvalo romské herce, aby hru předvedli v pohraničí Čech, kam byli Rómové ze Slovenska přesídlováni.

Elena založila Kočovné romské divadlo a do roku 1950 s ním odohrála po celém Československu 106 repríz. Bylo to neuvěřitelné – romská žena, která celý život žila v osadě v chatrči, objížděla republiku s divadelní hrou o holocaustu a lidé ji přicházeli poslouchat. V roce 1956 vyšla hra dokonce knižně v nakladatelstvích LITA a DILIZA, po celém Slovensku ji začaly nacvičovat ochotnické soubory.

„Divadlo nám poskytlo veľkú pomoc,“ vzpomínala Elena na jedno z představení v profesionálním Divadle Jonáša Záborského v Prešově v roce 1955. „Zhotovilo nám kulisy, prepožičalo kostýmy a rekvizity. Hľadisko bolo vypredané do posledného miesta. Premiéry sa zúčastnili aj herci z divadla a dokonca pricestovali aj vysokí funkcionári z Bratislavy.“ Pro Romku z osady to musel být pocit, jako by se svět obrátil naruby.

Elena Lacková nikdy nepřestala bojovat za své lidi. Pracovala jako osvětová pracovnice mezi Romy, organizovala kurzy vaření a šití, zakládala kulturní kroužky. A stále psala – divadelní hry, rozprávky, povídky. V roce 1988 uvedl Český rozhlas její hru „Žužika“ s hvězdným obsazením, ve kterém hráli Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová a Hana Maciuchová. Hra získala cenu Prix Bohemia na festivalu rozhlasových her v Plzni.

Ale Elenin největší sen bylo studium. V roce 1964, když jí bylo čtyřicet tři let a měla již devět vnoučat, se zapsala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor osvětová práce a žurnalistika. Studovala dálkově, po večerech, zatímco ve dne pracovala. A 16. prosince 1970, v devětačtyřiceti letech, promovala a stala se první romskou ženou ze Slovenska a Česka, která dokončila vysokoškolské vzdělání.

Představte si tu scénu – žena, která jako dítě seděla vzadu ve třídě a vařila si halušky z papíru, kterou gardisté jedné zimní noci hnali do ledové řeky, stojí v taláru na Univerzitě Karlově a přijímá titul magistry. Je těžké si představit větší vítězství nad vším tím ponižováním, nenávistí a diskriminací.

Elena nikdy nepřestala psát o tom, co zažila. V roce 1997 vyšla v češtině její autobiografická kniha „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“, která byla později přeložena do angličtiny, francouzštiny a maďarštiny. Kniha líčí její život od dětství až po válku, zachycuje romskou kulturu, tradice i utrpení během holocaustu. „Osudy Rómov boli vždy zložité,“ řekla o své tvorbě. „Ani historici nedokázali hneď zistiť ich prvotné stopy v mračnách storočí. Všetko, čo vieme o našich predkoch sa zachovávalo len ústnym podaním. No národ, ktorý nie je literárne činný, nie je národom.“

V roce 1992 vyšla její první autorská kniha v romštině vydaná na Slovensku – Rómske rozprávky. Psala až do vysokého věku povídky, rozprávky, divadelní hry. V roce 2001 sestavil Jaroslav Balvín výběr z jejích povídek pod názvem „Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové“. Téhož roku, při příležitosti výročí slovenské ústavy, jí prezident Rudolf Schuster předal jako první Romce Řád Ľudovíta Štúra třetí třídy. Při příležitosti jejích osmdesátých narozenin dostala pamětní medaili Chatama Sofera za zásluhy o dokumentování následků romského holocaustu.

Elena Lacková zemřela 1. ledna 2003 ve věku 82 let v domově důchodců v Košicích. Na její poslední cestu ji 4. ledna 2003 doprovodilo přes 200 lidí a mezi smutečními květinami byla i kytice od slovenského prezidenta Rudolfa Schustera. Málokdo si dnes uvědomuje, jak průkopnická její práce byla.

V roce 1948, když psala „Horiaci cigánsky tábor“, se o romském holocaustu v Evropě téměř vůbec nemluvilo. Svět teprve začínal chápat rozsah židovského holocaustu, zatímco genocida Romů zůstávala v naprostém stínu. Elena byla jednou z prvních, kdo o této tragédii začal veřejně mluvit, psát a dělat divadlo – a to jako Romka, která sama holocaust prožila.

Její kniha „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“ vyšla v slovenštině až v roce 2023, dvacet let po její smrti, díky úsilí překladatelky a jazykovědkyně Júlie Cholvy Vrábľové. „Elena Lacková o holokauste písala v čase, keď sa reflexia v Európe ešte len začínala,“ říká Vrábľová. „Bola na tepe doby, veď reflexia obdobia holokaustu sa v tom čase aj vo vyspelých európskych kultúrach ešte len začínala.“

V jejích textech není jen popis hrůzy, ale i hluboko lidské porozumění. Vzpomínala například na Pačaja, muže napůl romského původu, který byl během holocaustu zvláště krutý vůči Romům. „Poturčenec horší od Turka,“ napsala o něm. Ale když jej po válce romský soubor potkal na vlakové nádraží, nikdo mu nic neudělal. Pomsta je prý záležitostí Boha. Tato morálka, tento způsob, jak se Romové vyrovnali s tím, že pomsta ničí člověka, fascinuje čtenáře dodnes.

Dnes, více než 80 let po té zimní noci, kdy jednadvacetiletou Elenu gardisté hnali do ledové řeky, její dílo žije. V roce 2000 uvedlo její hru „Horiaci cigánsky tábor“ první profesionální romské divadlo Romathan v Košicích – 52 let po jejím vzniku se sen vrátit hru tam, kde patří, splnil. V roce 2020 vydala Státní vědecká knihovna v Prešově více než 200stránkovou monografii o jejím životě a díle.

Elena Lacková dokázala něco neuvěřitelného. Z chatrče v osadě, kde jako dítě seděla vzadu ve třídě a nikoho nezajímala, kam ji jako mladou ženu hnali gardisté do ledové vody a nutili si zbořit vlastní dům, se stala první romskou spisovatelkou, první romskou vysokoškolačkou, zakladatelkou romského divadla a nositelkou nejvyšších státních vyznamenání.

Ale především se stala hlasem těch, kteří hlas neměli. Mluvila za čtyři sta lidí ze své osady, kteří museli v zimě roku 1942 stát v ledové řece, zatímco se jim gardisté smáli. Mluvila za tisíce Romů, kteří zahynuli v pracovních útvarech, koncentračních táborech a masových popravách. A mluvila dřív než kdokoliv jiný, v době, kdy se o romském holocaustu nemluvilo vůbec.

„Národ, ktorý nie je literárne činný, nie je národom,“ řekla. A ona svému národu dala literaturu, hlas a paměť. Dala mu důstojnost v době, kdy jim ji všichni ostatní odepírali. Jednadvacetiletá dívka, která stála v ledové řece a slyšela smích gardistů na mostě, vyrostla v ženu, jejíž hlas dnes slyší celá Evropa. A je to hlas, který nelze umlčet.

Protože někdo musí vyprávět pravdu. I když to bolí. I když to trvá osmdesát let, než ji ostatní začnou poslouchat.

Zdroje:

Romano fórum / Denník N: Rómska intelektuálka Elena Lacková o holokauste písala v čase, keď sa reflexia v Európe ešte len začínala (2023)

SME.sk: Za uznanie holokaustu Rómovia aj hladovali (2016)

Slovenské literárne centrum: Elena Lacková - Životopis autora

Wikipedia: Elena Lacková

Romane jile: Elena Lacková - životopis a dielo

Teraz.sk: Významná rómska spisovateľka Elena Lacková sa narodila pred 100 rokmi (2021)

BRAK: Narodila som sa pod šťastnou hviezdou - editorská poznámka