Granáty v ruce. Nadporučík Otakar Jaroš padl u Sokolova jako kritik komunistů

Kdy přesně padl poslední výstřel, už nikdo neví. Možná to bylo těsně před šestou odpoledne, možná o pár minut později. V dýmu a prachu zimního březnového večera u ukrajinského Sokolova splynul čas do jediného nekončícího okamžiku – okamžiku, kdy se nad zamrzlou řekou Mža pomalu usazoval prach z výbuchů a nad vesnicí ještě stále kroužil černý dým z hořících tanků.

Nadporučík Otakar Jaroš ležel u svého velitelského stanoviště. V ruce držel svazek granátů. Německý tank, na který se chystal zaútočit, stál opodál. Některé prameny tvrdí, že byl zasažen kulkou z tanku, jiné že ho přejel německý transportér poté, co byl raněn. Jisté je jen jedno: třicetiletý důstojník, který před čtyřmi lety odmítl sloužit okupantům a raději odešel do exilu, zemřel v okamžiku, kdy se pokoušel zničit nepřátelský obrněnec.

Bylo mu pouhých třicet let.

Otakar se narodil v srpnu 1912 v Lounech, ve východní části města v takzvané Kotěrově kolonii. Jeho otec František Jaroš byl železničním topičem – dřel v parném kotli lokomotiv, aby uživil rodinu. Když bylo malému Otakarovi devět měsíců, otce služebně přeložili do Mělníka. Tam Otakar vyrostl – chodil do škol, na nábřeží Labe, do sokolské tělocvičny, na veslařský kanál.

V tercii mělnického gymnázia propadl. Odešel na měšťanskou školu, kde dokončil základní docházku. Škola mu moc nešla, ale sport ano. Vesloval závodně, cvičil v Sokole, hrál fotbal i hokej, běhal. Byl skaut. Byla to doba, kdy Masarykova republika stavěla na těchto ideálech – na sportu, na skautingu, na lásce k vlasti, kterou není třeba křičet nahlas, ale která se projevuje každodenním životem.

Ve třicátých letech začal studovat Vyšší elektrotechnickou školu v Praze. Tam se mu dařilo lépe než gymnáziu – absolvoval v roce 1934. Potom nastoupil základní vojenskou službu k telegrafnímu praporu do slovenské Trnavy. A tam se stalo něco, co předurčilo zbytek jeho krátkého života: rozhodl se, že u armády zůstane.

V Trnavě absolvoval poddůstojnickou školu, pak školu pro důstojníky v záloze v Turnově. V roce 1936 se dobrovolně přihlásil do další činné služby. V roce 1937 dokončil Vojenskou akademii v Hranicích a jako čerstvý poručík telegrafního vojska nastoupil do slovenského Prešova.

Byla to kariéra, na kterou by mohl být hrdý. Byl důstojníkem československé armády – armády svobodného demokratického státu. Ale ta svoboda a ta demokracie měly vydržet už jen dvacet let.

Po Mnichovu v roce 1938 byl demobilizován. Vrátil se do Mělníka. Městský úřad mu nabídl místo šéfa policie. Odmítl. „Němci jsou tady, musel bych pracovat pod nimi a to by nedopadlo dobře,“ řekl údajně. Místo toho odešel pracovat jako poštovní úředník do Náchoda.

Ale tichý život za přepážkou pošty nebyl pro něj. V srpnu 1939, jen pár měsíců po okupaci zbytku republiky, přešel hranice do Polska. Vstoupil do československé legie v Krakově pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody. Chtěl bojovat. Chtěl republiku zpátky.

17. září 1939 napadl Polsko z východu Sovětský svaz. Československá jednotka ustoupila na východ – a skončila v sovětském zajetí. Jaroš strávil měsíce v internačních táborech v Suzdalu a Orankách. Vyučoval tam telegrafii, vedl důstojnickou školu, dělal, co mohl. Čekal.

V únoru 1942, sedm měsíců po německém útoku na Sovětský svaz, byl konečně prezentován v Buzuluku, kde se formovala nová československá jednotka. Byl jmenován velitelem 1. roty 1. československého samostatného praporu. V září byl povýšen na nadporučíka. Konečně mohl dělat to, proč odešel z domova – bojovat.

Ale měl problém. V Buzuluku viděl, jak se do jednotky vkrádá politika. Komunističtí agitátoři, politruci, prosovětská propaganda. To všechno bylo proti všemu, v co věřil – proti apolitické armádě první republiky, proti masarykovským ideálům. Otevřeně protestoval. Stěžoval si Ludvíku Svobodovi. Protestoval proti návštěvě Klementa Gottwalda.

NKVD si ho všimla. Vedla na něj spis. Označovala ho jako „nepřítele komunistického zřízení“. Prosovětský velvyslanec Zdeněk Fierlinger agitoval za to, aby byl Jaroš odeslán na Střední východ – pryč z jednotky, kde jeho vliv škodil sovětským zájmům.

Ale Jaroš nikam odeslán nebyl. Zůstal u jednotky. A v únoru 1943 vyrazil konečně do boje.

Koncem února 1943 zastavila Rudá armáda svůj postup. Wehrmacht zaútočil zpět. V oblasti Charkova chyběly Sovětům síly k tomu, aby pokryly celou frontu. Československý prapor byl převelen k řece Mže, aby držel obranu. Velitel praporu Ludvík Svoboda rozhodl, že jedna rota se přesune před řeku, do vesnice Sokolovo, a zaujme tam vysunuté obranné postavení.

K tomuto úkolu se přihlásil Otakar Jaroš.

4. března 1943 se jeho zesílená rota – asi 150 mužů – přesunula přes zamrzlou řeku do Sokolova. Začali budovat obranu. Kopali zákopy v zmrzlé zemi, rozmísťovali protitanková děla, kulomety, protitankové pušky. Řeka za nimi byla zamrzlá. Tanky přes ni mohly projet.

V pondělí 8. března kolem poledne zaútočilo na Sokolovo asi čtrnáct německých tanků. První útok byl zastaven – palbou sovětských děl, raketometů, palbou Jarošových mužů. Před vesnicí zůstaly stát tři hořící tanky.

Jenže to byla lest. Nejméně jeden z tanků nebyl poškozený – pouze z něj vycházel dým z dýmovnice. Němci si takto zmapovali československá postavení. O dvě hodiny později zaútočili znovu.

Tentokrát věděli, kde jsou děla, kde jsou kulomety. Zničili jedno ze dvou protitankových děl. Zničili těžký kulomet. Pak se vrhli na vesnici.

Rozvinul se zuřivý boj. Československé protitankové pušky nemohly probít čelní pancíř německých tanků. Jarošovi muži je museli ničit jinak – střílet do pásů, do prostoru mezi věží a tělem tanku, házet na ně granáty, zapalovat je Molotovovými koktejly. Tank, který se přiblížil na třicet metrů, měl hluchý prostor – kulometčík už neviděl dolů. Pak mohli muži vyběhnout a hodit na motor zápalné láhve.

Jeden voják, vojín Černý, zničil granátem tank, pak vhodil další granát dovnitř obrněného transportéru a zabil dvacet německých vojáků. Někdo jiný z lehkého kulometu rozprášil německou kolonu, která vedla zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci.

Kolem páté hodiny odpoledne zaujali obránci kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. Ludvík Svoboda rozhodl, že pošle na pomoc sovětské tanky. Pod prvním z nich se probořil led. Bylo jasné, že těžké tanky přes řeku už neprojdou. A bylo také jasné, že Německo už nemůže přes řeku projít taky.

Svoboda poslal rozkaz – stáhnout se za řeku. Bylo to kolem sedmé večer.

Jenže rozkaz se k Jarošovi nikdy nedostal. Minometná palba zničila telefonní vedení. Spojky, které se pokoušely proniknout do vesnice, byly zlikvidovány.

A tak u kostela zuřil dál boj. Otakar Jaroš velel svým mužům. Až do okamžiku, kdy se s granáty v ruce vrhl na německý tank.

Byl zasažen. Někdo tvrdí, že ho přejel transportér. Někdo jiný říká, že byl zasažen kulkou. Není to důležité. Důležité je, že nadporučík Otakar Jaroš zemřel u ukrajinského Sokolova v boji proti nacistům.

Jeho muži se stahovali celou noc. Někteří přicházeli až druhý den. Ze zesílené roty o 150 mužích padlo 86 vojáků. 56 bylo raněno. Zůstaly trosky.

Ale splnili rozkaz. Němci nepřešli přes řeku Mžu.

17. dubna 1943, šest týdnů po Jarošově smrti, bylo oznámeno, že se stává prvním cizincem, kterému byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Dostal Zlatou hvězdu hrdiny, Leninův řád. Byl in memoriam povýšen na kapitána.

Po válce dostal československý Řád bílého lva Za vítězství I. stupně. V roce 1946 mu odhalili pamětní desku v Náchodě – generál Svoboda ji osobně slavnostně odhalil. Po roce 1948 začal obrovský kult. Jeho jméno dostávaly ulice, školy, vojenské útvary, kasárna. Vyšla kniha Dali mu jméno Otakar. Natočil se film Sokolovo.

Komunistický režim z něj udělal ikonu. Vykresloval ho jako zapáleného komunistu, jako vzor sovětsko-československého přátelství na věčné časy.

Jenže Otakar Jaroš nebyl komunista. Byl skaut z Mělníka. Byl sportovec, veslař, cvičitel v Sokole. Byl důstojník první republiky, který věřil v Masarykovy ideály. Byl muž, který otevřeně protestoval proti komunistické agitaci v jednotce. Byl muž, na kterého sovětská tajná policie vedla spis jako na „nepřítele komunistického zřízení“.

Ale to komunistům nevadilo. Mrtvého hrdinu si přivlastnili. Živý by jim to nebyl nikdy dovolil.

Otakar Jaroš je pohřben v místě bojů u Sokolova. U kostela, kde padl, stojí památník. Jeho jméno nese nábřeží v Praze podél Vltavy. V Lounech má pamětní desku na rodném domě. Je čestným občanem Loun. Základní škola v jeho rodném městě se jmenuje jeho jménem.

Ale snad nejdůležitější památkou je pravda o tom, kým byl. Ne ikonou režimu, který nenáviděl. Ale českým důstojníkem, který odmítl sloužit okupantům. Který odešel bojovat za svobodu své země. Který se postavil tanku s granáty v ruce.

Bylo mu třicet let.

Webové zdroje:

Odborná literatura: