Článek
Hagibor znamená hebrejsky „hrdina“. Byl to název sportovního klubu, jehož členové od roku 1926 trénovali a zápolili v pražských Strašnicích na pozemcích patřících pražské židovské obci. Záhy se název přenesl na celý areál. V době protektorátu se stal jedním z mála míst, kam ještě mohly židovské děti.
Nacisté vyháněli Židy z veřejného prostoru postupně, vytrvale, metodicky. Nesměli do restaurací. Nesměli do parků. Nesměli na koupaliště ani do knihoven. Nesměli sedět na lavičkách. Nesměli na většinu chodníků.
Hagibor – a vedle něj jen židovské hřbitovy – zůstaly.
Fredy
Alfred „Fredy“ Hirsch se narodil v roce 1916 v Cáchách v německé židovské rodině. Byl skautem, sportovcem, sionistou – a gayem, který to neskrýval. V Brně žil se svým partnerem Janem Mautnerem, studentem medicíny, v době kdy homosexualita v Československu hrozila jedním až pěti lety vězení. Po přijetí norimberských zákonů emigroval v roce 1935 do Československa. Na začátku okupace se přestěhoval do Prahy.
A pak přišel na Hagibor.
Každý den tam organizoval pro diskriminované děti fotbalové zápasy, atletické závody, divadelní představení, studijní skupiny. Recitoval jim básně, četl pohádky, učil je hebrejsky – protože česky neuměl dobře. Přesvědčoval je, že fyzická a psychická kondice jsou jedinou cestou k přežití. „Fredy dbal vždycky na to, abychom my děti i starší vždycky byli hrdí na svoji důstojnost. A to bylo v Osvětimi něco mimořádného,“ vzpomínal jeden z jeho svěřenců.
Přezdívali mu Fredy. Děti ho milovaly.
Hana Trávová, která mu na Hagiboru pomáhala: „V hodinách, kdy jsme se mohli dětem věnovat, žily normálně jako dřív.“
Přesvědčil i Němce. Vymohl, aby hřiště zůstalo pro Židy přístupné. Díky svému sebejistému vystupování, pečlivému vzhledu a německému původu ho do určité míry respektovali i esesáci. Bylo to charisma, které mu dávalo moc – a které ho nakonec stálo život.
Proč byl trestán
V létě 1943 dorazil do Terezína transport dvanácti set dětí z likvidovaného ghetta v Białystoku. Přijely v zuboženém stavu, bez doprovodu dospělých. Jejich rodiče zahynuli při likvidaci ghetta. Děti v Polsku slyšely o zabíjení v plynu – bránily se v Terezíně dezinfekci.
Platil přísný zákaz jakékoli komunikace s nimi. Kdokoli ho porušil, šel do transportu. Mezi opatrovníky přidělenými k těmto dětem byla i Ottla Davidová, sestra Franze Kafky. Všichni opatrovníci pak s dětmi zahynuli v Osvětimi.
Fredy se přesto pokusil dostat se do kontaktu s jejich vychovatelem. Byl chycen.
Trestem bylo zařazení do transportu. 6. září 1943 odjel s pěti tisíci vězni do Osvětimi-Březinky.
Dětský blok
Transport se lišil od všeho, co Osvětim viděla. Vězni neprocházeli selekcí. Rodiny zůstávaly pohromadě. Nikdo nemusel na potupné vyholení hlavy.
Důvod byl propagandistický – nacisté počítali s tím, že rodinný tábor poslouží jako Potěmkinova vesnice pro případnou návštěvu Mezinárodního červeného kříže. Vězňům bylo dokonce nařízeno napsat příbuzným postdatované lístky s datem 25. března 1944 – tedy z doby, kdy většina z nich měla být již mrtva.
I zde Fredy vyjednal s esesáky dětský blok pro přibližně pět set dětí. V jeho velkém dřevěném domě nebyly třípatrové palandy, nýbrž malé stoličky. Luise Hermanová, vychovatelka bloku: „Děti se jenom postavily, když esesák vešel. Byla to obrovská výhoda pro ně i pro nás. Nemusely být celý den na bloku s dospělými a starými lidmi, kde nebyl prostor a kde každý seděl jako v kukani na palandě.“
Vyjednal pro ně více jídla – hustší polévku, mléko, bílý chléb místo černého, někdy kousky pečiva z balíků určených zemřelým vězňům. Na dětském bloku existovala knihovna tuctu knih: Wellsovy Dějiny světa, bible, ruská gramatika, Freudův Úvod k psychoanalýze. Zbytek knihovny nosili vychovatelé v paměti – podrobně vyprávěli obsah knih, a výklad vystačil na hodiny.
Jednou z oblíbených her bylo nacvičování Sněhurky a sedmi trpaslíků podle Disneyova filmu. Protože Fredy trval na hygieně, trpaslíci zpívali: „Jeder Zwerg muss sauber sein, ob er gross ist oder klein.“ Každý trpaslík musí být čistý, ať je velký nebo malý.
Do dětského bloku občas zavítal Josef Mengele.
Sonderbehandlung
Koncem února 1944 se blížil konec šestiměsíční karantény prvního zářijového transportu. Na osobní kartě každého vězně stál termín SB – Sonderbehandlung. Zvláštní zacházení. Příslušníci táborového hnutí odporu věděli, co to znamená.
Kontaktovali Fredyho. V jeho osobě viděli přirozeného vůdce vzpoury. Postavili ho před rozhodnutí, které nemělo správnou odpověď: vzpoura by dala mizivou šanci útěku hrstce vězňů, jistou smrt drtivé většině a bezpochybnou jistou smrt všem dětem.
7. března 1944 bylo 3 791 mužů, žen a dětí přemístěno z rodinného tábora do karanténní sekce. Osvětimské odbojové hnutí pověřilo Rudolfa Vrbu, aby Hirsche kontaktoval a přesvědčil ho k povstání.
Vrba ho navštívil. Ve své zprávě, kterou o rok později nadiktoval slovenské židovské radě, zapsal: „Pospíchal jsem informovat Fredyho Hirsche a prosil jsem ho, aby podnikl okamžité kroky, protože nemají co ztratit. Odpověděl, že si je vědom své povinnosti.“
Ráno 8. března se Vrba vrátil a potvrdil mu, že likvidace je jistá. Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou.
Ve Vrbově knize zůstala Hirschova slova z té chvíle: „Jeho obličej byl bledý a napjatý. Potřásl hlavou, když si zapaloval cigaretu. ‚Jak je můžu opustit?‘ vydechl. ‚Jak můžu jít do boje a nechat je zmasakrovat? Copak nevidíš, že mi věří? Potřebují mě!'“
Po hodině ho Vrba našel v bezvědomí.
Záhada
Lékař konstatoval předávkování barbituráty.
Ale jak přesně Fredy zemřel, zůstalo nejasné po desetiletí.
Vrba sám věřil, že Fredy spáchal sebevraždu – nedokázal si představit, že by opustil děti a přihlížel jejich umírání.
O pětačtyřicet let později, v březnu 1989, se na mezinárodním sympoziu v Terezíně připojil Ota Kraus ke skupině mužů stojících na chodbě během přestávky. Ukázalo se, že jsou to lékaři a lékárník jménem Sand, kteří za války pracovali v osvětimské vězeňské nemocnici. Dita Krausová, jeho manželka, jejich svědectví zaznamenala: „Z jejich úst Ota slyšel, jak Fredy zemřel. Že ho doktoři uspali, když byl nervózní z rozhodování, jestli začít povstání. A pak ho Němci odvezli s ostatními do plynu.“
Kdo a proč by ho uspával? Podle této hypotézy se někteří vězni báli vzpoury – věřili, že nacisté neplánují vraždu, ale skutečný přesun do jiného tábora. Povstání by znamenalo jistou smrt pro všechny.
Pravda není jistá dodnes.
Téhož večera bylo zplynováno a spáleno 3 792 lidí. Před smrtí zpívali jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu a Internacionálu.
Slída
Zatímco Fredy Hirsch umíral v Osvětimi, na Hagiboru v Praze vznikal jiný tábor.
V létě 1944 zřídili nacisté v areálu pracovní tábor. Chorobinec byl zrušen, sportoviště obehnáno dřevěným plotem. Sváželi sem lidi ze smíšených manželství – árijce ženaté s Židovkami a naopak – a takzvané míšence prvního stupně. Pracovali se slídou. Třídili ji, zpracovávali, balili. Slída se používala ve válečném průmyslu jako elektrický izolant.
Pražané každý večer odcházeli domů. Mimopražští zůstávali přes noc.
Anita Gaydečková se narodila jako Anita Löwyová v Teplicích do židovské rodiny. V roce 1939 se provdala za Jindřicha Gaydečku, mladíka německého původu. Sňatek ji zachránil před deportací – její rodiče byli v roce 1942 deportováni do Osvětimi, sestra o půl roku později do Terezína. Anita dostala na sklonku léta 1944 předvolání.
„Dostala jsem telegram, že se mám dostavit do Prahy na Hagibor. Přemýšlela jsem: Jít, nebo nejít? Bohužel, člověk žil v neustálém strachu. Nedalo se nic dělat, šla jsem.“
Třídila slídu do konce ledna 1945. Pak ji odvezli do Terezína. Rodiče ani sestra válku nepřežili.
Silvestra 1944 strávila v táboře. Podlezla pod dřevěným plotem. „Dostala jsem od kamarádů šmírák, že mám podlézt pod dřevěným plotem a že na mě budou čekat, abychom společně oslavili silvestr.“ Akce se zdařila. Ráno se vrátila.
Co zůstalo
Pamětní deska Fredyho Hirsche v Terezíně byla odhalena teprve v roce 2010 – šestašedesát let po jeho smrti.
Na slavnostním odhalení promluvila světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková, která se s Hirschem setkala v Terezíně i v Osvětimi: „Doufejme, že až odejde poslední z nás, kdo jsme ho znali, postojí na tomto místě kdosi z nové generace a řekne – toto musel být člověk dobrý, krásný a statečný.“
Tábor na Hagiboru fungoval do jara 1945. Těsně po válce byl areál využit znovu – tentokrát jako internační tábor pro německé obyvatelstvo před odsunem.
Dnes tu sídlí centrála Radia Svobodná Evropa.
Zdroje:
Alfred (Fredy) Hirsch – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/lide/obeti/alfred-fredy-hirsch/
Dětský blok v rodinném táboře – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/vybrane-texty-ze-sborniku-terezinsky-rodinny-tabor-v-osvetimi-birkenau/detsky-blok-v-rodinnem-tabore/
Díky Fredymu Hirschovi byla válka pro židovské děti snesitelnější – Paměť národa
Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/diky-fredymu-hirschovi-byla-valka-pro-zidovske-deti-snesitelnejsi
Největší masová vražda českých dějin – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/likvidace-ceskeho-rodinneho-tabora-v-osvetimi.html
Silvestrovské dobrodružství – Místa Paměti národa
Dostupné z: https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=cs&id=35
Zpráva Vrby a Wetzlera – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/…zprava-vrby-a-wetzlera…/
Lucie Ondřichová: Příběh Fredyho Hirsche (Institut Terezínské iniciativy, 2001)
