Židé s falešným pasem utíkali přes hranice. Vánoční fotografie zachránila život celé rodině

Ta fotografie byla podvod. Gavro měl čtyři roky, Ireně byly dva. Tatínek Mosa vlastnil fotografický ateliér v Novi Sadu a na podzim roku 1940 zinscenoval tuto vánoční scénu několik měsíců předtím, než přišly skutečné Vánoce. Nebyla to jen rodinná vzpomínka, byla to obchodní ukázka pro křesťanské zákazníky, kteří chtěli podobné slavnostní snímky svých dětí. Židovská rodina Mandilových nikdy Vánoce neslavila, tohle byla práce. Fotograf prostě musel ukázat, co dovede.

Když německé tanky vtrhly do Jugoslávie v dubnu 1941, bylo Mosovi okamžitě jasné, že musí pryč. Přátelé v Bělehradě mu sehnali falešné doklady s křesťanskými jmény. Nebyly to dobré padělky, ale bylo to to nejlepší, co mohli v rychlosti sehnat.

Mosa, jeho žena Gabriela a obě děti nasedli na vlak mířící na jih, do italské okupační zóny. Vlak zastavil na hranici. Němečtí vojáci vstoupili do vagonu. Esesák si vzal jejich doklady a prohlížel si je dlouho. Příliš dlouho. „Vypadáte jako Židé,“ řekl, „tyto doklady jsou falešné.“

Mosa věděl, že teď jde o vteřiny. Vytáhl fotografii. „Můj ateliér,“ vysvětloval „jsem fotograf. Tohle jsou naše děti. Tohle jsme fotili na Vánoce minulý rok. Žádná židovská rodina přece nemá vánoční stromeček.“

Esesák vzal fotografii. Díval se na ni dlouho. Gavro a Irena v nedělních šatech. Stromeček krásně ozdobený. Všechno vypadalo naprosto přesvědčivě křesťansky.

„Dobře,“ řekl konečně. Vrátil fotografii i doklady. „Můžete jet dál.“

Vlak se rozjel. Mosa si schoval fotografii zpátky do kapsy. Ruce se mu třásly. Ta fotografie, kterou pořídil jako reklamní ukázku, právě zachránila jeho rodině život.

To nebyl konec jejich útěku. V italském Kosovu je čekalo zatčení a deset měsíců ve vězení v Prištině společně s dalšími židovskými uprchlíky. Mosa si i tam získal přízeň věznitelů tím, že je fotografoval, portrétoval jejich děti, dělal rodinné snímky. Když němečtí spojenci začali požadovat vydání židovských zajatců a polovina vězňů skončila před popravčí četou, přesvědčil italské důstojníky, aby rodinu propustili. Dostali povolení odejít do Albánie.

V hlavním městě Tiraně našel Mosa práci v ateliéru jednoho ze svých bývalých učňů. Tam potkal šestnáctiletého muslimského chlapce Refika Veseliho, který se učil fotografem. Na podzim roku 1943, kdy němečtí vojáci obsadili Albánii a situace pro židy se stala kritickou, přišel Refik za svými rodiči do horské vesnice Kruja. „Můžeme schovat Mandilovi?“ zeptal se.

Otec Vesel neváhal. „Není o čem diskutovat. Nejde o to, jestli je zachráníme, ale jak.“ V Albánii existoval kodex zvaný Besa. Čest. Slib. Když přijmeš hosta pod svou střechu, chráníš ho vlastním životem.

Cesta do Kruje trvala několik nocí. Otec Vesel přijel do Tirany s osly. Mandilovi nakládali jen to nejnutnější. Mosa si vzal svůj fotoaparát.

Cestovali pouze za tmy. Jakmile se začalo rozednívat, museli najít úkryt. Jeskyně. Opuštěné stodoly. Němečtí vojáci hlídkovali všude a hlavním cestám se vyhýbali velkým obloukem. Malá Irena měla strach. Sedmiletý Gavro držel sestřičku za ruku a šeptal jí, že to bude dobré.

Když konečně dorazili do Kruje, byl už listopad 1943.

Rodiče Mosa a Gabriela se museli ukrýt v místnosti nad stodolou. Malá místnost, sotva deset metrů čtverečních. Jediné okno bylo zacloněné. Nemohli vycházet. Nemohli se ani pohnout příliš hlasitě. Kdyby je někdo slyšel nebo viděl, znamenalo by to smrt pro ně i pro celou rodinu Veseli.

Ale děti Gavro a Irena dostaly muslimské oblečení a mohly se volně pohybovat po vesnici. Gavro si hrál ve sněhu se svými novými kamarády. Irena chodila s ostatními děvčaty pomáhat do kuchyně. Večer seděly u ohně a poslouchaly příběhy. Nikomu nepřipadaly podezřelé.

Jednou v zimě přišla do vesnice německá hlídka. Prohledávali domy. Hledali partyzány. Hledali ukrývající se Židy. Gavro stál venku se svými kamarády a díval se, jak vojáci prohledávají stodoly. Věděl, že nahoře nad jednou z nich jsou jeho rodiče. Snažil se nedýchat. Jeden německý voják se na něj podíval. Gavro pokynul hlavou, jak to dělali ostatní chlapci. Voják šel dál.

Matka Fatima Veseli každý den nosila Mosovi a Gabriele jídlo nahoru po úzké dřevěné strmé. Rodina Veseli nebyla bohatá, ale dělili se o vše. Když bylo jídla málo, dávali přednost hostům. To byla Besa.

V únoru 1944 německé letadlo shazovalo bomby na okolní vesnice. Veseliovci nabídli Mandilovím, že je můžou odvést dál do hor. Mosa odmítl. „Zůstaneme s vámi,“ řekl. „Když to přijde, alespoň budeme spolu.“

Na jaře Irena dostala pozvání na svatbu. Neshed Ismail, majitel fotografického ateliéru v Tiraně, se ženil. Irena šla v krásných albánských šatech. Tančila s ostatními dětmi. Nikdo by neřekl, že je to židovská holčička z Novi Sadu, která se skrývá před smrtí.

Vesničané Veseliovci je chránili jedenáct měsíců, až do osvobození v říjnu 1944. Němečtí vojáci celou tu dobu prohledávali vesnice, bombardovali okolí, popravovali ty, kdo skrývali partyzány nebo Židy. Rodina Veseli to věděla. A přesto nezaváhali.

Po válce se Mandilovi vrátili do Novi Sadu. Mosa znovu otevřel fotografický ateliér. První, co udělal, bylo pozvání Refikovi. „Pojď k nám. Dokončíš své fotografické vzdělání. Jsi součástí naší rodiny.“ Refik přijel a bydlel u Mandilových, dokud v roce 1948 celá rodina neemigrovala do Izraele.

Gavro nastoupil do izraelské armády. Fotografie u vánočního stromečku mu zůstala po celý život. Když v roce 1987 napsal svůj příběh pro památník Jad Vašem, vzpomněl na Albánce, kteří jeho rodinu zachránili. „V dobách, kdy všude bylo nebezpečí a smrt, malý a statečný albánský národ dokázal svou velikost,“ napsal. „Bez fanfár a bez očekávání odměny Albánci plnili základní lidskou povinnost a zachránili životy.“

Napsal dokonce dopis samotnému albánskému prezidentovi Enverovi Hoxhovi. Albánie byla tehdy uzavřená stalinistická země, ale Gavro prosil, aby Refik mohl cestovat do Izraele na ceremoniál v Jad Vašem. Fungovalo to. V roce 1990, po čtyřiceti dvou letech, se Gavro a Refik znovu objali. Celá rodina Veseli byla později oceněna jako Spravedliví mezi národy.

Ta fotografie ještě pořád existuje. Dvě děti u vánočního stromečku. Gavro v tmavém obleku, malá Irena v bílých šatech. Ozdoby na stromku. Světla. Dokonalá rodinná idyla.

Nikdo by nehádal, že tahle fotografie nebyla vzpomínka. Byla to zbraň. Pojistka.

Kdyby Mosa Mandil tehdy na podzim 1940 neměl nápad udělat tu vánoční ukázku pro křesťanské zákazníky, jeho rodina by pravděpodobně zemřela na srbsko-kosovské hranici v dubnu 1941. Jedna fotografie. Deset vteřin práce. A rozdíl mezi životem a smrtí.

Ta fotografie teď visí v Muzeu holocaustu ve Washingtonu. Gavro zemřel v Izraeli obklopen dětmi a vnoučaty. Irena žije dodnes. Když se jich lidé ptají na tu fotografii, odpovídají jednoduše. „To nejsme my u vánočního stromečku. To je naše druhá šance na život.“

Zdroje:

United States Holocaust Memorial Museum: Gavra and Irena Mandil pose in front of a Christmas tree

United States Holocaust Memorial Museum: Mandil Family Photograph Collection

EHRI - European Holocaust Research Infrastructure: Mandil family photograph collection

US Holocaust Museum (Medium): What Happened after this Christmas Photo Saved a Jewish Family?

Yad Vashem: Vesel and Fatima Veseli and their children: Refik, Hamid and Xhemal

Jewish Foundation for the Righteous: Refik Veseli