Jaroslava Eliášová žila čtyřicet let s popelem svého muže v kumbálu. Generála Eliáše milovala

Jaroslava Kosáková se narodila 10. listopadu 1894 ve Žlebech u Čáslavi do rodiny majitele usedlosti. Vyrůstala v klidném venkově, mezi poli a lesy, daleko od velké politiky a války, která měla přijít.

Kolem roku 1920 se seznámila s majorem Aloisem Eliášem, který velel 21. pěšímu pluku v nedaleké Čáslavi. Byl to vojenský hrdina – legionář z Francie, veterán bitvy u Terronu, muž s obrovskou kariérou před sebou. Ona byla klidná, vyrovnaná žena z venkovské rodiny. Vzali se a Jaroslava se stala součástí života, který ji zavedl tam, kam nikdy nečekala.

Od roku 1920 až do roku 1942 stála Jaroslava věrně po boku svého muže. Sledovala jeho vzestup armádními hodnostmi – major, podplukovník, plukovník, brigádní generál, divizní generál. Byla s ním, když studoval na válečné škole v Paříži, když velel divizi, když se stal ministrem dopravy. A byla s ním i v dubnu 1939, když se rozhodoval, zda přijmout funkci předsedy protektorátní vlády.

Ale Jaroslava nebyla jen manželka důležitého muže. Byla sama odbojářka. Členka domácího odboje, kurýr, finanční podporovatelka. Dělala to, co mnohé české ženy za války – riskovala život v tichosti, bez velkých gest, ale vytrvale.

Když se v září 1941 připravovala chlebíčková akce proti kolaborantským novinářům, Jaroslava o tom věděla. Podle historiků se přímo podílela na této operaci. Možná pomáhala s přípravou, možná byla spojkou mezi manželem a lékařem Milošem Klikou. Přesné detaily její role zůstávají nejasné, ale jedno je jisté – participovala na jedné z nejodvážnějších odbojových akcí protektorátu.

Osmnáctého září 1941 sedmička aktivistických novinářů přišla na schůzku k protektorátnímu premiérovi. Na stole ležely chlebíčky. Lékař Klika do nich předtím vstříknul bakterie tyfu a tuberkulózy. Jeden novinář, Karel Lažnovský, za to zaplatil životem.

Sedmadvacátého září 1941, jen devět dní po chlebíčkové schůzce, zatímco Lažnovský ležel v nemocnici s tyfem, přijel do Prahy nový říšský protektor Reinhard Heydrich. Téhož dne byl Alois Eliáš zatčen v Černínském paláci.

Pro Jaroslavu začalo osm měsíců pekla.

Gestapo přišlo i pro ni. Výslechy, vyšetřování, nátlak. Jako manželka ministerského předsedy měla ale zvláštní status – směla navštěvovat manžela ve vězení. Viděla ho po brutálních výsleších. „Když mě uviděl, rozčilením zrudl, pak se na něm objevila smrtelná bledost,“ napsala později. „Byl na něho smutný pohled.“

Jaroslava začala psát. Den za dnem zapisovala, co se děje. Zatčení. Výslechy. Soudní proces. Rozsudek smrti. Čekání. Naděje. Zoufalství. Modlitby. Psala možná jako terapii, aby se úplně nezhroutila. Možná proto, že věděla, že je svědkem důležitých historických událostí, které nesmí zůstat zapomenuty.

První říjen 1941 – rozsudek smrti. Alois byl odsouzen za vlastizradu, za spolupráci s odbojem. Prezident Hácha žádal o milost. Hitler se zdráhal. Poprava byla odložena. Alois zůstal v cele jako rukojmí.

Osm měsíců Jaroslava čekala. Osm měsíců navštěvovala manžela na Pankráci. Osm měsíců si psala deník a doufala v zázrak.

Zázrak nepřišel. Sedmadvacátého května byl proveden atentát na Heydricha. Osmnáctého června padli parašutisté v kostele svatého Cyrila a Metoděje. Devatenáctého června byl na Kobyliské střelnici zastřelen armádní generál Alois Eliáš.

Jaroslava zůstala sama. Bylo jí osmačtyřicet let. Nacisté jí vydali urnu s manželovým popelem. Vzala ji domů.

Po válce dostala Jaroslava Československý válečný kříž za svou odbojovou činnost. Pokračovala totiž v odboji i po manželově popravě, i přesto, že žila pod dohledem gestapa. Dál byla kurýrem, dál finančně podporovala odboj. Věděla, co riskuje. Dělala to stejně.

Pak přišel únor 1948 a komunistický převrat. A s ním nová rána. Komunisté začali tvrdit, že Alois Eliáš byl kolaborant. Že spolupracoval s nacisty. Že zradil národ. Důstojný pohřeb? Nemožné. Uznání? Zapomeňte. Historici ho označili za „exponenta české buržoazie“ a „zrádce národní věci“.

Jaroslava žila dál s jeho urnou. Ve skromném bytě, pod dohledem komunistického režimu, který z jejího manžela udělal zrádce. Čtyřicet let. Čtyřicet let čekala, že jednou přijde čas, kdy národ pochopí, kým Alois skutečně byl.

Mezitím systematicky vytvářela osobní archiv generála Eliáše – dopisy, dokumenty, fotografie, vzpomínky. Všechno, co by mohlo posloužit k rehabilitaci. Věděla, že jednou to bude potřeba.

V roce 1981, krátce před svou smrtí, Jaroslava věděla, že je čas. Kontaktovala historika Tomáše Pasáka a jeho manželku Janu. Předala jim urnu s Aloisovým popelem. „Schovejte ji,“ řekla. „Až přijde ten čas.“

Devátého srpna 1981 Jaroslava zemřela. Bylo jí šestaosmdesát let. Její urna byla uložena vedle Aloisovy. Jana a Tomáš Pasákovi vzali obě urny domů. Schovávali je v kumbálku vedle kuchyně. Komunistický režim stále trval. Důstojný pohřeb stále nebyl možný. Po listopadu 1989 se situace změnila, ale Tomáš Pasák náhle zemřel. Jana Pasáková zůstala s urnami sama. Měla moc práce, manželova smrt ji zdrtila.

Až v prosinci 2005, čtyřiadvacet let po Jaroslavině smrti, předala urny Vojenskému historickému ústavu.

Slunečné nedělní dopoledne. Vítkov, Národní památník. Za přítomnosti vlády České republiky a nejvyšších státních představitelů byly urny armádního generála Aloise Eliáše a jeho manželky Jaroslavy pietně uloženy se všemi státními poctami.

Šedesát čtyři let po Aloisově popravě. Dvacet pět let po Jaroslavině smrti. Konečně spolu, konečně s uznáním, konečně doma.

Deník Jaroslavy Eliášové se stal jedinečným historickým dokumentem. Její archiv pomohl k rehabilitaci manžela. Její věrnost se stala příběhem, který přesahuje jedno manželství.

Osmačtyřicet let manželství. Čtyřicet let s urnou. Osmdesát šest let života. A jedno jediné přesvědčení, které nikdy neopustila: že její muž byl hrdina. Ne zrádce.

Měla pravdu.

Zdroje: