Jestřáb v pasti. Byl Foglar kolaborant, nebo se jenom snažil zachránit své kluky?

V létě roku 1944 přijela na skautský tábor u Sázavy kontrola z Kuratoria pro výchovu mládeže. Chlapci byli uprostřed hry, když se objevili muži v uniformách a nařídili okamžité ukončení tábora. Vedoucí Jaroslav Foglar věděl, že jsou v nebezpečí, protože po zákazu skautingu v roce 1940 oddíl pokračoval v činnosti tajně, maskovaný jako Klub českých turistů.

V kronice později tento tábor pojmenoval Táborem strachu. Zdálo se, že tentokrát už neprojde, že nastane to, čeho se už měsíce obával. Zatčení. Nebo totální nasazení do Říše.

Zachránili ho lidé uvnitř samotného Kuratoria. Sportovní referent Vladimír Vojtěchovský a další pracovníci v centru organizace dokázali věc ututlat natolik, že účastníci tábora neměli další problémy. Bylo to pouhé tři měsíce před tím, než Vojtěchovského samotného gestapo popravilo gilotinou.

Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907 v pražském Podskalí v Benátské ulici, ale po smrti otce vyrůstal na Vinohradech s matkou a starším bratrem Zdeňkem. Když mu bylo třináct let, poprvé navštívil skautský oddíl, ale po nachlazení mu matka další skautování zakázala. Vracel se k tomu však stále, až v roce 1927, ve svých dvaceti letech, se stal vůdcem druhého skautského oddílu, legendární pražské Dvojky. V té funkci zůstal neuvěřitelných šedesát let.

Mezitím začal psát. V roce 1933 vytvořil knihu Hoši od Bobří řeky, která vyšla na pokračování ve Slovíčku. O rok později Melantrich vydal román Přístav volá a Foglar se stal spisovatelem. V roce 1937 začal redigovat časopis Mladý hlasatel, kde přišel s revolučním nápadem čtenářských klubů. Během několika týdnů se jich založily stovky, nakonec přes dvacet čtyři tisíc, protože chlapci toužili po tom, co Foglar nabízel – kamarádství, dobrodružství, smysluplnou činnost.

Sedmnáctého prosince 1938 vyšel první příběh Rychlých šípů, klubu pěti chlapců – Mirka Dušína, Jindry Hojera, Červenáčka, Rychlonožky a Jarky Metelky. Stali se legendou.

Mnichovská dohoda a následný zánik Československa zasáhly i Foglara. Ale zpočátku mohl pokračovat v práci, vedl oddíl, vydával časopis, psal knihy. Změna přišla v říjnu 1940, když bylo nařízeno rozpuštění všech skautských organizací v protektorátu. Pro Foglara to byl šok – oddíl, který vedl už třináct let, najednou nesměl oficiálně existovat. Chlapci nesměli nosit stejnokroje, nesměli se scházet jako skauti.

Rozhodl se pokračovat tajně. Oddíl se formálně přejmenoval na Klub českých turistů, ale fakticky fungoval dál jako skautský oddíl. Scházeli se, chodili na výpravy, jezdili na tábory. Jen to všechno bylo ilegální a riskantní.

Pak přišel další úder. Patnáctého května 1941 zakázaly okupační úřady Mladý hlasatel, Foglarův milovaný časopis, který mu umožňoval oslovovat desetitisíce dětí po celém protektorátu. Během čtyř let vybudoval časopis s obrovským vlivem a teď najednou skončil. Foglar zůstal jako nakladatelský lektor v Melantrichu, ale bez časopisu, bez možnosti oslovovat mládež, bez prostoru pro svou práci.

Ztratil dvě věci, které pro něj znamenaly nejvíc – oddíl směl vést jen tajně a časopis vůbec.

V květnu 1942 vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, den po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V čele stál ministr Emanuel Moravec, kolaborant, který se snažil převychovat českou mládež v duchu nacistické ideologie. Kuratorium mělo být českou obdobou Hitlerjugend – masová organizace s povinným členstvím pro všechny od deseti do osmnácti let.

Foglar tehdy udělal rozhodnutí, které mu bylo později vyčítáno. Uvěřil, že Kuratorium by mohlo být příležitostí zachránit alespoň něco z práce s mládeží. Sám později vzpomínal: „S radostí jsme vítali zprávy, že bylo zřízeno Kuratorium pro výchovu mládeže, které v rámci nové doby vezme si do práce české hochy a děvčata. Udělá pro ně program, umožní zase hromadné veřejné vystupování, dovolí táboření, opatří hřiště, klubovny.“

Byla to naivita, nebo zoufalství? Nebo prostě touha neztratit úplně všechno? Foglar se rozhodl spolupracovat.

V červenci 1943 začal Kuratorium vydávat časopis Správný kluk s podtitulem „Časopis radostného mládí“. Vedoucím redaktorem byl mladý žurnalista František Smrček bez zkušeností s redakční prací. A Jaroslav Foglar se stal externím spolupracovníkem. Začal psát komiks Svorní gambusíni a vedl rubriku čtenářských kroužků.

Foglar však dělal, co dělal vždycky – ignoroval ideologii a psal o kamarádství, čestnosti, dobrodružství. Nezmiňoval nacismus, nepropagoval nadřazenost árijské rasy, nezpíval ódy na Adolfa Hitlera. Během prvních šesti měsíců se na jeho výzvu zaregistrovaly čtyři tisíce čtenářských kroužků – pravděpodobně bývalé kluby Mladého hlasatele, které se jen přejmenovaly.

Redakce časopisu rychle pochopila, že se jim nepodaří využít Foglara k nacistické propagandě. Foglar si vedl časopis po svém, jak byl zvyklý z Mladého hlasatele, a to byl problém. Kuratorium potřebovalo k indoktrinaci dětí, Foglar chtěl dělat výchovnou práci bez ideologie. Byl to střet hodnot a bylo jen otázkou času, kdy exploduje naplno.

Začátkem roku 1944 dostal Foglar hodinovou výpověď. Zakázali mu vstup do redakce a ukončili s ním spolupráci. Poslední díl komiksu Svorní gambusíni vyšel dvanáctého ledna 1944. Od března časopis začal otevřeně nacisticky glajchšaltovat – místo „Čtenářských kroužků Správného kluka“ se objevily „Kroužky Správného kluka“, které už byly pevně vřazeny do zájmového svazku Kuratoria.

Foglar spolupracoval se Správným klukem celkem osm měsíců.

Po vyhození z časopisu žil Foglar v neustálém strachu. Zatčení mohlo přijít kdykoliv. Totální nasazení do Říše také. Dál tajně vedl svůj oddíl, dál jezdil na tábory, ale riziko rostlo.

Zachraňoval ho Vladimír Vojtěchovský, čtyřiadvacetiletý sportovec, mimořádný cyklistický talent a sportovní referent v Kuratoriu. Vojtěchovský patřil mezi ty, kteří věděli, že Kuratorium je nacistický nástroj k převýchově mládeže, ale pracovali tam, protože se domnívali, že mohou alespoň něco zmírnit, ututlat, zachránit. Likvidoval udání, varoval lidi před nebezpečím.

Podle badatele Jaroslava Čvančary z Ústavu pro studium totalitních režimů zachránil Vojtěchovský Foglara před zatčením zejména tím, že ho včas varoval před gestapáckým agentem Eduardem Chalupou, generálním pověřencem Kuratoria, který patřil k nejaktivnějším donašečům šéfa pražského SD Kurta Wilfera. Nebýt tohoto varování, gestapo by Foglara nepochybně zatklo.

Když v létě 1944 vtrhla kontrola na Foglarův tábor, byl to opět Vojtěchovský a jeho kolegové, kteří dokázali věc ututlat.

Čtyřiadvacátého července 1944 seděl Vladimír Vojtěchovský s přáteli v restauraci. Předchozí den, třiadvacátého července, selhala v Hitlerově štábu bomba umístěná plukovníkem Claus von Stauffenbergem. Atentát se nezdařil, Hitler přežil. Když se v hospodě mluvilo o pokusu zavraždit vůdce, Vojtěchovský si povzdechl: „To je škoda, že se atentát na Hitlera nepovedl.“

Jeden z přítomných „přátel“, Otto Eichler, okamžitě informoval Chalupu. Ten zvedl telefon a udělal to, co dělal mnohokrát předtím – oznámil úlovek svému šéfovi Wilferovi.

Gestapo si pro Vojtěchovského přišlo hned druhý den, čtyřiadvacátého července. Následovaly výslechy. Závěr výslechu zněl: „Zatčený Vladimír Vojtěchovský činil nenávistné, štvavé a poraženecké výroky a litoval nezdařeného atentátu na Vůdce.“

Otec Vojtěchovského předal nacistům velký úplatek, aby syna ušetřili. Nepomohlo to. Šestého září byl Vladimír Vojtěchovský Zvláštním soudem ve Strakově akademii odsouzen k trestu smrti. Ke gilotině jej spoutaného a jen ve spodním prádle dovlekl kat Alois Weiss čtyřiadvacátého listopadu 1944 v 19:00 v sekyrárně pankrácké věznice.

Čtyřiadvacetiletý cyklista a sportovní referent se stal jediným popraveným Čechem za schvalování atentátu na Adolfa Hitlera. Muž, který zachránil Foglara, byl mrtvý.

Revoluční dny povstání v květnu 1945 prožil Foglar na barikádách, byť spíše jako jejich stavěč než bojovník. Sám řekl, že byl rád, že se mu nenaskytla příležitost získat zbraň.

Po válce krátce redigoval časopis Junák, ale přišel únor 1948 a komunisté ho vyhodili z Melantrichu, zakázali jeho časopisy i knihy a opět zrušili skauting. Začalo další období pronásledování. Foglar pracoval jako vychovatel v internátech a dětských domovech.

V roce 1955 ho komunistická Státní bezpečnost zverbovala jako agenta s krycím jménem ŠÍPEK. Jeho agentská kariéra však trvala jen půl roku – do 17. dubna 1956. Podle znalců to nasvědčuje tomu, že dodával jen bezvýznamné informace. Užitečné agenty si estébáci drželi po dlouhá léta.

Na konci šedesátých let, během krátkého uvolnění cenzury, mohl Foglar konečně znovu publikovat. Vyšly nové knihy i reedice starších titulů. Po srpnu 1968 byly jeho knihy opět zakázány až do listopadu 1989.

Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 ve věku jednadevadesáti let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Bylo Foglarovo rozhodnutí spolupracovat s Kuratoriem kolaborací? Nebo pokusem zachránit alespoň něco z práce s mládeží? Jednoznačná odpověď neexistuje.

Na rozdíl od Vladislava Vančury, který byl popraven za odbojovou činnost, nebo Eduarda Basse, který odmítl jakoukoliv spolupráci s okupanty, Foglar se pokusil najít cestu uprostřed. Chtěl dělat to, co miloval – práci s dětmi – i v podmínkách, kdy to bylo možné jen v rámci nacisty kontrolovaných struktur.

Nebyl to kolaborant jako Emanuel Moravec. Nebyl to odbojář jako Vančura. Byl to člověk, který se snažil zachránit svou práci a své kluky v situaci, kdy nebylo správného řešení. Když pochopil, že Kuratorium není to, co si představoval, skončil – nedostal se dál než k osmi měsícům v časopise, ze kterého ho nakonec vyhodili, protože odmítl dělat nacistickou propagandu.

Cena za tento pokus byla vysoká. Po válce ho obviňovali ze spolupráce s Hitlerjugend. Po nástupu komunistů ho zase perzekuovali za skautskou činnost. Až na sklonku života, po listopadu 1989, se mohl svobodně věnovat tomu, co miloval.

A Vladimír Vojtěchovský, který ho zachránil? Ten zemřel v 19 hodin dne 24. listopadu 1944 pod gilotinou, protože si v hospodě povzdechl nad nezdařeným atentátem na Hitlera. Bylo mu čtyřiadvacet let.

Někdy není možné vybrat si mezi dobrem a zlem. Někdy je možné vybrat si jen mezi špatným a horším. A někdy člověk zaplatí za svou volbu životem – jako Vojtěchovský. A někdy za ni platí celý život obviněními – jako Foglar.

Zdroje: