Josef Andres, český kluk ze Stalingradu. Matka ho kryla vlastním tělem, otec zatím bojoval za Čechy

Je 2. února 1943 a sedmiletý Josef sedí v dřevěném baráčku v Buzuluku, venku je třeskutá mráz. Před třemi dny odjeli českoslovenští vojáci na frontu, ale jeho táta zůstal, protože musí šít boty pro další jednotky, které se připravují k boji. Máti vaří v kuchyni v kasárnách. A ve Stalingradu, kde se Josef narodil, kde měli domek s malou zahradou, kde byla jeho postýlka u okna, tam teď právě kapituluje poslední část německé armády.

Nikdo s ním o tom nemluví, protože je přece malý a neměl by rozumět věcem války. Ale on slyší šeptání mezi vojáky, když si myslí, že nedává pozor. Slyší jména měst, která padají, která se osvobozují. A jedno z nich zná moc dobře.

Josef Andres starší přijel do Ruska ve dvacátých letech z Třebechovic pod Orebem, kde pracoval jako švec a měl dílnu na náměstí. Měl tam rodinu, měl tam bratra, měl tam život, kde všichni znali všechny a kde si lidé pomáhali. Když byl na vojně, napsal bratrovi dopis: „Až se vrátím, tak v pětadvacátém roce, tak odejdeme do Ruska za prací.“ Ale když přišel čas odjet, bratr zůstal doma v Třebechovicích. A Josef starší odjel sám, protože v Sovětském svazu se platilo líp a slibovali práci.

Nejdřív dostal místo v obuvnické továrně v Rostově na Donu, kde dělal přesně to, co uměl nejlépe - šil boty. Pak ho po pár letech přeložili do odštěpného závodu ve Stalingradu, velkém městě na Volze, které se táhlo do délky osmdesát kilometrů. Postavil si tam domek na okraji města. Seznámil se s Pelagií, ruskou dívkou se smutnýma očima a tichým smíchem. Vzali se. A 11. března 1935 se jim narodil syn.

Syn Josef. Český kluk narozený ve Stalingradu, který mluvil rusky jako máma a česky jako táta.

V roce 1940 Josefův otec narukoval do Rudé armády a matka zůstala sama s malým Josefem v jejich domku. Hráli si spolu na zahradě, ona mu vyprávěla pohádky o Mrazíkovi a Sněhurce, on se učil rusky od ní a česky uměl od táty, oba jazyky se mu mísily v hlavě jako dvě melodie hrané najednou. A táta psal dopisy, když mohl, krátké vzkazy, že je v pořádku, že na ně myslí.

V létě 1942 Josef uslyšel dunění, které přicházelo odkudsi z dálky a bylo čím dál silnější. Letadla. Sirény. Matka ho tahala do sklepa pokaždé, když se rozezněla siréna, a držela ho pevně u sebe. Říkala: „Budeme v pořádku. Všechno bude dobré.“ Ale on viděl její ruce, jak se třesou, když si myslela, že se nedívá.

Fronta se přibližovala ke Stalingradu jako přílivová vlna, kterou nic nezastaví. Němci útočili na město z několika směrů najednou. Stalin zakázal evakuaci civilního obyvatelstva, protože věřil, že vojáci budou bojovat lépe, když budou mít co bránit, když budou chránit živé město plné lidí, ne jen trosky. Ale matka měla sedmiletého syna a věděla, že zůstat by bylo jako čekat na smrt.

Ušila mu pás s kapsami, silný, aby to vydrželo. Nastrkala tam všechny dokumenty, rodné listy, fotku táty v uniformě, pár drobných věcí, co si Josef pamatoval z domova. „To poneseme,“ řekla pevným hlasem. „A neztratíme to, ať se stane cokoliv. To je důkaz, že jsme tady byli. Že jsme existovali.“

Přístaviště na Volze v srpnu 1942 je místo, na které Josef nikdy nezapomene, i když by chtěl. Na levé straně hořely lodě naložené naftou z Baku, kterou Němci soustavně bombardovali. Oheň šlehal do nebe tak vysoko, že se zdálo, že obloha hoří. Na pravé straně kotvily lodě odvážející raněné z nemocnic - křik bolesti, pláč, zápach krve, který se nedal přehlédnout. A mezi tím vším létaly německé bombardéry a shazovaly další bomby, jako by nestačilo, kolik hrozného se už dělo dole na zemi.

„Na tom nástupišti to byla hrůza hrůzoucí,“ bude Josef o sedmdesát let později vyprávět pro projekt Paměť národa, a v jeho hlase bude ještě pořád slyšet ten sedmiletý kluk. „Máti mě vždycky hodila na zem, lehla si na mě celou svou vahou, až se to odehrálo, až bomby přestaly padat a letadla odletěla. Pak zase vstala a říkala: ‚Zaplať pánbůh, že jsme naživu.‘ A já jsem nevěděl, jestli to říká mně nebo sobě.“

Tři dny a tři noci tam čekali na parník jménem Puškin, který měl odvézt lidi do bezpečí. Matka ho chránila vlastním tělem pokaždé, když se ozval ten strašný zvuk sirén. Josef ležel na zemi a díval se vzhůru na hořící nebe, na kouř, na trosky, které padaly z mrtvých budov. A čekal. Jen čekal.

Když se konečně mohli nalodit, když bylo jasné, že se dostanou pryč z toho pekla, matka zašeptala slova, která zněla jako modlitba: „Už jsme v bezpečí. Zaplať pánbůh. Už nás to nedohoní.“

Parník Puškin je odvezl po Volze do Kujbyševa, odkud pokračovali vlakem dál na východ. Na československém konzulátu v Kujbyševě je přijal sám Zdeněk Fierlinger, vyslanec exilové vlády, a zařídil jim další cestu. Do Buzuluku. Tam, kde se formovala československá jednotka, první svobodné vojsko od okupace. Tam, kde sloužil táta.

Josef starší je už viděl čekat na nádraží mezi dalšími vojáky. Máti se dala do pláče v okamžiku, kdy ho uviděla, a nemohla přestat. Josef vyskočil z vagónu a běžel, jak nejrychleji uměl. A táta ho zvedl do náručí, sevřel ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat. Po dvou letech odloučení. „Už jsme spolu,“ řekl táta ochrapělým hlasem. „Už jsme v pořádku. Už nás nic nerozdělí.“

Ubytovali se v dřevěném baráčku, který sdíleli s dalšími rodinami. Dostali jednu malou místnůstku pro tři, která byla těsná, studená v zimě a horká v létě, ale byla jejich. Máti dostala práci v kuchyni v kasárnách, kde vařila pro stovky vojáků. Otec vedl obuvnickou dílnu a šil boty pro vojáky, kteří se připravovali k boji. Pro plukovníka Přikryla museli dokonce vyrobit nová ševcovská kopyta, protože měl nohu velikosti 49 a normální kopyta nestačila.

Josef chodil mezi baráky a pozoroval, jak vzniká armáda. Hrál si s dalšími chlapci, jejichž osudy byly podobné - syn toho vojáka, syn tamtoho důstojníka, děti uprchlíků propuštěných z gulagů na Sibiři, děti židovských rodin, které utekly před smrtí. Všichni čekali, co bude, a doufali, že to jednou skončí.

První vojáci přijeli do Buzuluku už v únoru 1942, táta Josef mezi nimi. Byli to veteráni Českého a slovenského legionu, který se začal formovat v Polsku v létě 1939, bojoval tam proti Němcům, a pak po porážce Polska padl do sovětských rukou a skončil v internaci. Někteří dokonce v gulagech, kde přežili jen díky štěstí a houževnatosti.

Teď se měli stát jádrem nové československé armády, páteří svobodného vojska.

Přicházeli další a další. Židé propuštění z táborů nucených prací na Sibiři a Dálném východě, vyhublí, nemocní, ale odhodlaní bojovat. Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří byli v Sovětském svazu odsouzeni za „nedovolené překročení státních hranic“ a teď konečně dostali šanci. Češi z Volyně, kteří tam žili po generace. Slováci, kteří přeběhli od Němců, protože nemohli dál. Rodiny s dětmi, starší lidé, kteří přežili peklo. Všichni chtěli bojovat. Nebo aspoň žít, protože v jednotce měli konečně jídlo, střechu nad hlavou a naději.

V červenci 1942, když se prapor oficiálně zformoval, měli jen padesát pušek pro tisíc mužů. Cvičili s dřevěnými atrapami zbraní a místní děti se jim smály, když je viděly pochodovat s klacky. Teprve na podzim dostali skutečné zbraně - britské uniformy a sovětské kulomety.

Krutá zima přišla brzy, teploty klesaly na minus třicet stupňů. Pak přišlo horké poduralské léto, kdy se v baráčcích nedalo dýchat. Výcvik byl tvrdý, náročnější, než si většina dokázala představit. Ale lidi vydrželi, protože věděli přesně, proč to dělají. Chtěli se dostat domů. Do svobodného Československa.

27. ledna 1943 dorazil do Buzuluku Heliodor Píka, náčelník československé vojenské mise v Moskvě, a při slavnostním nástupu předal jednotce bojový prapor, symbol toho, že jsou opravdová armáda. Vojáci se připravovali s tichým odhodláním. Balili si věci, psali dopisy domů, objímali své rodiny. 30. ledna nastoupili do vagónů železniční soupravy. Odjížděli na frontu, na Ukrajinu, do bitev, o kterých zatím nevěděli, že je proslaví. Do bojů u Sokolova, kde padne nadporučík Otakar Jaroš.

A 2. února 1943, přesně tři dny po jejich odjezdu, kapituloval ve Stalingradu poslední německý generál. Karl Strecker podepsal bezpodmínečnou kapitulaci severní části stalingradského kotle. Bitva, která trvala pět nekonečných měsíců, od července do února, konečně skončila. Město, které Hitler považoval za symbolické a které Stalin odmítl vzdát, leželo v rozvalinách jako mrtvé tělo. Téměř dva miliony lidí - vojáků, civilistů, dětí, starců - zemřelo v té bitvě. Zlom na východní frontě, o kterém budou historici psát po desetiletí.

Josef seděl v baráčku v Buzuluku a poslouchal, jak vojáci mezi sebou mluví tišeji než obvykle. Slyšel slovo „Stalingrad“ vyslovované s úctou i hrůzou. Slyšel „kapitulace“ a „vítězství“ ve stejné větě. Slyšel je mluvit o mrtvých, o hladu, o zimě, o obklíčených Němcích, kteří umírali v kotli.

Máti si sedla vedle něj a objala ho. Vysvětlila mu, že to je dobře, že je to znamení naděje. Že Němci prohráli důležitou bitvu. Že válka možná skončí dřív, než si mysleli. Že se možná vrátí domů, do Československa, kde budou konečně v bezpečí.

Ale Josef, i když byl malý, věděl pravdu, kterou máti nemohla vyslovit. Že jeho domov už neexistuje. Že domek u Volhy, kde se narodil, kde byl šťastný, kde si hrál na zahradě s klacky a kamínky, ten domek už není. Že Stalingrad je jen jméno pro hromadu trosek a popela. Že město jeho dětství zmizelo stejně úplně, jako kdyby ho nikdy nebylo.

V létě 1943 se celá rodina přesunula z Buzuluku do Jefremova, kam se stahovala záložní část jednotky. Josef tam začal chodit do školy mezi další děti vojáků a uprchlíků. Učil se střílet ze vzduchovky, kterou mu půjčili vojáci. Pomáhal v lazaretu raněným - nosil jim vodu, četl jim dopisy, které dostali z domova. Sháněl dříví na topení, když začala zima. Učil se česky víc a líp, i když rusky pořád mluvil plynuleji. Ale táta trval na češtině s takovou tvrdohlavostí, která nepřipouštěla výmluvy. „Jednou pojedeme domů,“ říkal pokaždé. „A tam musíš mluvit česky. Musíš být Čech, ne Rus.“

V květnu 1945, když válka konečně skončila, projeli zpátky přes Ukrajinu, přes Slovensko, přes trosky měst a vesnic. V Kroměříži vystoupili z vlaku mezi tisíci dalších lidí, kteří se vraceli. V Praze viděl Josef přehlídku na Staroměstském náměstí 17. května - vojáky, tanky, lidi mávající československými vlajkami. Táta dostal do správy ševcovskou dílnu v Broumově. Usadili se tam v malém bytě nad dílnou. V Československu. Svobodném. Domově, který Josef nikdy neviděl, ale o kterém mu říkali, že je jeho.

Josef začal chodit do čtvrté třídy základní školy, ale brzy ho kvůli češtině přeřadili do třetí. Nevěděl skoro nic. Gramatika, pravopis, historie - všechno bylo nové. Spolužáci se mu smáli za přízvuk, za chyby, za to, že pletl slova. Ale on vydržel, protože to uměl - přežít. Vyučil se elektrikářem. Pracoval v továrnách. Žil běžný život člověka, který přežil věci, o kterých se nemluví nahlas.

A Stalingrad? To hořící přístaviště, parník Puškin, máti na něm ležící jako štít před bombami? To bylo daleko. V jiném životě. V jiném světě. Jako by to zažil někdo jiný.

Ale nikdy nezapomněl. A když mu bylo sedmdesát sedm let, když už měl vlastní děti a vnoučata, vyprávěl to všechno pro projekt Paměť národa. Aby bylo jasné, co znamená válka pro děti. Co znamená být sedmiletý a vidět hořící město. Co znamená přežít, když tvůj domov přestane existovat. A co znamená žít dál, i když část tebe zůstala navždy na tom přístavišti pod hořícím nebem.

Poznámky:

Josef Andres se narodil 11. března 1935 ve Stalingradu a zemřel v roce 2013. Jeho otec Josef Andres starší pocházel z Třebechovic pod Orebem a ve 20. letech odešel za prací do Sovětského svazu. V únoru 1942 se připojil k československé jednotce v Buzuluku. Matka Pelagija byla Ruska. V srpnu 1942, když se fronta přiblížila ke Stalingradu, matka s malým Josefem uprchl parníkem Puškin do Kujbyševa a odtud do Buzuluku, kde se setkali s otcem. Bitva o Stalingrad začala 17. července 1942 a skončila německou kapitulací 2. února 1943. Zahynulo v ní téměř 1,9 milionu vojáků a civilistů. 1. československý samostatný polní prapor vznikl v Buzuluku 15. července 1942 a 30. ledna 1943 odjel na frontu. Po válce se rodina usadila v Broumově.

Zdroje: