Karolínu Kozákovou zachránil před smrtí v plynové komoře strýc a úplatky. Všechny ale nezachránil

Je 7. březen 1943, časně ráno, a Karolína se probouzí na podlaze ve velkém skladišti v Ruzyni. Vedle ní spí otec a sourozenci Anna, Jan, Filomena a Barbora. Všude kolem nich jsou desítky dalších romských rodin. Čekají na transport do Osvětimi. Karolíně je deset let a neví, co se stane. Ví jenom, že máma zůstala doma, že byla v devátém měsíci těhotenství a že jim SS-mani řekli, že ji přivezou, až porodí. Otec plakal, když se s ní loučili. A Karolína věděla, že už ji nikdy neuvidí.

Ale pak se něco stane. Přijde strýc Čermák s tetou. Mají peníze. Jedná se s policisty. A když se setmí, Karolína sedá s rodinou na nákladní auto a jede domů do Zdaboře. Odvezli je dřív, než odjel ranní transport. Zachránili je třetí den. Dvaasedmdesát hodin.

Transport odjede bez nich. Šest set padesát lidí. Starci, těhotné ženy, novorozenec sedm dní starý, chlapec šest let, děvčata patnáct let. Mezi nimi je manželka Františka a adoptivní syn Jana Serynka, který byl Karolíně kmotrem. Oba zemřou v Osvětimi.

Karolína nikdy nezapomene na to, co viděla v Ruzyni. Na ty tři dny. Na pláč dětí. Na to, jak otec doufal, že mámu opravdu přivezou. A na to, že ji strýc a teta zachránili už potřetí, tentokrát ještě odvezli i domů.

Dětství ve voze

Karolína se narodila v roce 1932 v Mcelích u Nymburka. Její otec Robert Růžička obchodoval s koňmi, brousil nože a nůžky. Matka Jana prodávala galanterní zboží a věštila z ruky. Život rodiny byl na cestě. Nejstarší Anna se narodila v roce 1928 v Jílovišti u Prahy, bratr Jan o dva roky později na témže místě, Filomena v roce 1934 ve Strakonicích, Barbora o dva roky později v Písku. Všechny děti se narodily v jiném městě, protože rodina pořád cestovala. Spali v maringotce.

Otec kladl velký důraz na to, aby děti uměly číst, psát a počítat. „Měly v životě přehled,“ říkala později Karolína. Kdykoli někam přijeli, parkovali blízko školy a děti tam chodily, i když třeba jen týden. Ředitelé jim o tom psali záznamy do speciální knížky. Když matka chodila po domech, sbírala nože a nůžky pro otce na broušení, při tom lidem věštila a prodávala krajky, gumy, nitě. Dostávala za to potraviny - vejce, maso. Otec trval na tom, aby slepice přinesla vždycky živé. Říkal, že kdyby byla kradená, nejedl by ji.

V roce 1936 nechal ve Slaném na zakázku vyrobit nový vůz. Stál čtyřicet tisíc korun - obrovské peníze. Byla to takzvaná štráfka, vepředu zvenku byla červená kožená lavička a uvnitř stála chlouba matky: kamna s bílými květy malovanou pecí. Matka prý byla velká obchodnice. Ve vesnici, kde později bydleli, pro ni lidé paličkovali textilní soupravy do ložnice a ona je prodávala v Hlinsku v Čechách. Odjela vždycky na dva dny a když se vrátila, přivezla dost peněz. Děti se zatím staraly o domácnost, hlavně Karolína obstarávala vaření, praní, žehlení.

Konec potulování

V roce 1939 vláda zakázala kočování. Romové se museli usadit. Rodina Růžičkových koupila domek ve Zdaboři u Příbrami, ve vesnici žila také rodina Serynků, příbuzní, které sem vyhnala policie z Příbrami, kde chtěli raději zůstat. Kmotr Jan Serynek, kterého všichni znali jako Žanka, byl „velice krásný, slušný člověk“, jak říkala Karolína. S manželkou Františkou se starali o adoptivního invalidního syna.

Členové místní samosprávy se nejdřív snažili romským rodinám bránit v přistěhování, ale nakonec Růžičkovi i Serynkovi ve Zdaboři zůstali. Karolína začala chodit do první třídy, starší sourozenci konečně mohli nastálo navštěvovat školu v nedalekých Březových Horách. Dětství v brdských lesích bylo idylické. Návštěvy u přátelských sousedů, noví kamarádi ve škole. Usadili se a byli spokojení.

I proto je rasové pronásledování zastihlo úplně nepřipravené.

První zatčení

V létě 1942 přišel k nim domů místní četník. Říkal, že zítra začne „cikánský soupis“ a doporučil jim, aby utekli na Slovensko. Rodina přemýšlela celou noc a celou neděli a nevěděli, co dělat. Otec nakonec rozhodl, že neodjedou. Na Slovensku nikoho neznali, byli by tam jako vyhnanci a kdo ví, jak by to dopadlo. „Necháme to na osudu,“ řekl otec. Nevěřil, že by se jim mohlo něco stát.

V pondělí 3. srpna 1942 brzy ráno opravdu přijeli četníci. Vyděšené Růžičkovi odvezli do Prahy, kde kriminální policie organizovala transport českých Romů do koncentračního tábora v Letech u Písku. V poslední chvíli je zachránili strýc a teta Čermákovi, kteří uplatili policisty. Tři děti z rodiny Růžičkových - Anna, Filomena a Barbora - bydlely přechodně u tety, takže skončily v Letech společně s její rodinou.

Otec byl přesvědčený, že nejhorší je za nimi.

Druhé zatčení

Co se stalo pak, bylo něco hrozného, nepředstavitelného, jak to později popsala Karolína ve svých pamětech. V noci ze 7. na 8. března 1943 přijelo k jejich domu nákladní auto. Museli se rychle připravit a vzít jen nejnutnější věci na cestu. Otec jim říkal, že máma je v devátém měsíci těhotenství. Myslel si, že je tedy nevezmou. Ale naopak - řekli jim, že se s ní musí rozloučit a že až máma porodí, přivezou ji k nim.

„Bože můj, kdybyste viděli rozloučení s mámou!“ napsala později Karolína. „Věděli jsme, že už ji nikdy neuvidíme. Otec se chtěl zabít - no bylo to strašné. Nemohli jsme se od mámy odtrhnout, lepili jsme se k ní jako klíšťata a naše drahá mámička se zhroutila, omdlela. Připadalo mi to jako konec světa.“

Z policejní stanice je odvezli do Ruzyně. Tam byl pravděpodobně ve věznici zřízený sběrný tábor. Romské rodiny čekaly v nedůstojných podmínkách na zařazení do transportu. Transportní seznamy sestavovali pod kontrolou německých bezpečnostních složek čeští policisté. Proto byla šance, že se za rodinu Růžičkových bude moct někdo přimluvit.

Otec a bratr Jan byli odděleni. Dívky byly odděleny taky. Byly velmi smutné, nevěděly, co je čeká, a byly bez maminky.

Dvaasedmdesát hodin

Nevíme přesně, kolik strýc a teta Čermákovi zaplatili. Ale víme, že to musely být velké peníze. První zatčení v srpnu 1942 - zaplatili. Pobyt ostatních dcer v Letech - zaplatili. A teď v březnu 1943 znovu. Bylo to potřetí během devíti měsíců a byli to jediní Romové, které se podařilo dostat zpátky z ruzyňského sběrného místa.

Karolína s rodinou se vrátila domů. Matka mezitím porodila - syna Josefa. Ale už nikdy se s manželem a dětmi neviděla. Co se s ní stalo, rodina nikdy nezjistila. Pravděpodobně ji odvezli někam jinam, možná ji později zabili, nebo zemřela během porodu. Válka skončila a maminka se nikdy nevrátila.

Transport ze 7. března 1943, první velký transport protektorátních Romů, vyjel z Brna. Vezl 1038 lidí do Osvětimi II-Birkenau. Nejmladší Maxmilián Kryštof měl sedm dní a dostal tetováním na nožičku označení Z-7462. Nejstarší Marie Růžičková byla 91 let. V transportu bylo mnoho těhotných žen, některé porodily v prvních dnech po příjezdu do Osvětimi.

O tři dny později, 10. března 1943, odjel z Prahy druhý transport. Šest set padesát lidí. Mezi nimi Františka Serynková, manželka Karolíniného kmotra, a jejich adoptivní invalidní syn. Oba zemřeli v Osvětimi.

Karolína přežila. Dvaasedmdesát hodin v Ruzyni, které ji mohly stát život. A strýc s tetou, kteří zaplatili její svobodu.

Po válce

Karolína se později provdala a jmenovala se Kozáková, později se provdala podruhé a získala jméno Vdolečková. Měla děti. Napsala paměti nazvané „Cesta životem v cikánském voze“, které byly publikovány v roce 2004 v knize Memoáry romských žen, kterou vydalo Muzeum romské kultury. Jsou to jediné známé pamětnické svědectví, které zachycuje internaci Romů v ruzyňském sběrném táboře v roce 1943.

Z českých zemí bylo celkem do Osvětimi deportováno přes pět a půl tisíce Romů a Sintů. Domů se vrátilo pouze asi pět set.

V pamětích Karolína popisuje, jak otec kladl důraz na vzdělání, jak matka byla obchodnice, jaké měli krásné soupravy z paličkování. Jak vypadal jejich vůz za čtyřicet tisíc korun. Jak bylo dětství ve Zdaboři idylické. Jako by chtěla říct: nebyli jsme žádní asociálové, žádní zloději, žádní líní, žádní nepřizpůsobiví. Byli jsme rodina. Měli jsme domov. A málem nás za to zabili.

Rok jejího úmrtí není znám. Ale její svědectví zůstává.

Zdroje