Když na přežití humor nestačil: Posledních šest let Karla Poláčka

V kavárně v Revoluční třídě seděli ve čtvrtek 16. března 1939 tři lidé nad šálky kávy. Osmnáctiletá Jiřina Poláčková se druhý den měla vydat na cestu do Anglie. Bylo to možná naposledy, kdy viděla svého otce a jeho družku Doru Vaňákovou. Karel Poláček, padesátiletý spisovatel a novinář, věděl, že zachraňuje dceru. Neměl ponětí, že ji zároveň odsuzuje k tomu, aby celý život nesla tíhu viny přeživší. Dora Vaňáková, teprve pětatřicetiletá advokátka, vyběhala Jiřině výjezdní povolení. Druhý den nastoupila dívka do vlaku a odjela za svobodou. Její otec a Dora zůstali čekat, kdy se rozevře past.

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka se smíšeným zbožím. Jeho otec Jindřich byl pedantní skrblík, matka Žofie zemřela, když bylo Karlovi osm let. Otec se oženil podruhé a rodina se rozrostla o další sourozence. Karel byl třetí z celkem osmi dětí.

Na rychnovském vyšším reálném gymnáziu se mladý Poláček vůbec neosvědčil. Vzdorovité chování, špatný prospěch a naprostý nezájem o učení vedly k jeho vyloučení. Dokončil proto studia v Praze na gymnáziu v Truhlářské ulici, známém shovívavostí ke slabším studentům. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale studia nedokončil.

V roce 1914 musel narukovat. Čtyři roky strávil na srbské a haličské frontě, v Srbsku se nechal dobrovolně zajmout. Dva jeho bratři na frontě padli. Po válce se roku 1920 oženil se svou studentskou láskou Adélou Harmannovou. O rok později se jim narodila dcera Jiřina. Manželství však nebylo šťastné – Adéla byla staromódní žena, která nevěřila v elektřinu, požadovala uklizený byt a oběd na stole. Karel utíkal do kaváren a hospod, kde hrával mariáš a trávil čas s přáteli.

Existenční nouzi po válce řešil prací u Československé vývozní a dovozní komise, ale po třech letech dostal výpověď. Příčinou byla jeho povídka Kolotoč, v níž bezohledně kritizoval byrokratické praktiky úřadu. Na popud bratří Josefa a Karla Čapků začal v roce 1922 přispívat do Lidových novin. Podepsal se jako Kočkodan.

V Lidových novinách se Karel Poláček našel. Stal se mistrem dvou žánrů: fejetonu a soudniček – satirických reportáží ze soudních síní, v nichž s břitkou ironií odhaloval lidskou hloupost, vypočítavost a pokrytectví. Pražské soudy se staly jeho terénem, kde pozoroval všední tragikomedie maloměšťáků. „Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu,“ zapsal jednou větu, která dokonale vystihl a lakomství i přetvářku maloměstské společnosti.

Roku 1925 začal pravidelně navštěvovat páteční setkání u Karla Čapka ve vile na Vinohradech. K pátečníkům patřili intelektuálové jako Ferdinand Peroutka, František Langer, Eduard Bass, často zavítal i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Poláček mezi nimi nikdy nevyčníval. Byl to tichý, kavárenský typ, skvělý mariášník, který se vyhýbal flámům. Přátelé o něm říkali, že je to „rodinný typ, který chodí domů“ – což byla naprostá lež. Domů chodil jen spát.

V roce 1928 vydal svůj první román Dům na předměstí, ve kterém ukázal, jak láska k majetku proměňuje prostého člověka v zrůdu. O tři roky později vyšli Muži v offsidu, humoristický román o fotbalových fanoušcích, který se stal jeho největším prvorepublikovým úspěchem. V letech 1936 až 1939 publikoval čtyři díly pentalogie Okresní město, v níž vykreslil život fiktivního východočeského města před první světovou válkou a během ní. Pátý díl stihl dokončit, ale rukopis se nedochoval.

Březen 1939 znamenal konec. Židé nesměli publikovat. Karel Poláček, nejčtenější humorista své generace, ztratil přístup do redakce Lidových novin, kde působil sedmnáct let. Ztratil možnost živit se psaním. Ztratil hlas.

V roce 1939 se také rozvedl s Adélou, která ho podle svědků „chtěla stáhnout z kůže“ a obviňovala ho, že zničil jejich dokonalé manželství. Ve skutečnosti už dávno žil s Dorou Vaňákovou, rozvedenou židovskou advokátkou o patnáct let mladší než on. To byla „velká láska v pozdním věku“, jak ho popisovali přátelé.

Dora Vaňáková byla ta, která v kritické chvíli vyjednala u gestapa výjezdní povolení pro Jiřinu. Jenže sama Dora ani Karel neměli odvahu odejít. Nechtěl odejít sám, v dopise dceři podtrhnul slovo „sám“. Neměl rád změny, lpěl na svých zvycích. Taková byla jeho povaha – usedlý originál, který se bál opustit svět, v němž se orientoval.

Po propuštění z novin našel Poláček zaměstnání v Radě židovských starších. Jeho úkolem bylo cestovat po Čechách a Moravě – do Plzně, Českých Budějovic, Olomouce, Prostějova, Brna – a soupisovat knihovny ze zrušených židovských obcí. Viděl, jak sedláci „s láskou si vezou domů židovskou almaru, žehlicí prkno“. V březnu 1943 ironicky poznamenal: „Měli by si při tom zpívat národní písně, jak to předpisuje literární tradice.“

Práce v Radě židovských starších ho chránila před transportem. Jako prominentní osobnost měl šanci přežít v Praze, případně se dostat do Terezína mezi prominenty. Ale když v červenci 1943 povolali do transportu Doru Vaňákovou, Karel Poláček se dobrovolně přihlásil. Funkcionáři mu to rozmlouvali –chtěli ho udržet v bezpečí. Trval na svém. Chtěl být s Dorou. Nesmí být rozděleni.

Transport odjel z Prahy 5. července 1943. Dora Vaňáková měla číslo 542, Karel Poláček 541. V Terezíně šokoval spoluvězně svým fyzickým stavem. „Karel už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl sportovně založený,“ vzpomínala později Hana Dobešová-Fischerová.

Internaci nesl těžce. 17. září 1943 napsal svému spoluvězni Miloši Salusovi: „Okovy, jakožto odznak otroctví, náleží do okruhu romantických představ. Tudíž se svým obědem nemůžeš kráčet vzpřímeně, dotýkaje se hlavou oblak, tehdy bys přinesl domů polovinu oběda a byl bys hladovější než ohnutý prodavač.“

Přesto obnovil svou duševní aktivitu. Podle svědků se stal vyhledávaným společníkem pro debaty, radil mladým tvůrcům, připravoval přednášky. Vystoupil před spoluvězni s pěti tématy: Svědkové soudní a jiní, O nesnášenlivosti, Z pamětí, O chudobě a bohatství a Občané terezínští. Byl žádaným řečníkem pro svůj „poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností“. V prosinci 1944 pomáhal připravit pro spoluvězně taneční představení se zpěvem a napsal německy psaný skeč.

Na jaře 1943, ještě před deportací, dopsal v Praze svůj poslední román Bylo nás pět. V době, kdy mu přátelé mizeli do transportů, se vracel vzpomínkami do bezstarostného rychnovského dětství. Psal o Péťovi Bajzovi, Tondovi Bejvalovi, Čeňkovi Jirsákovi, Édovi Kemlinkovi a Pepkovi Zilvarovi z chudobince. Psal o světě, kde největším problémem bylo, jestli dostaneš od maminky čočku, nebo knedlíky. Byl to jeho poslední útěk před realitou.

Dne 19. října 1944 odjel z Terezína transport do Osvětimi. Dora Vaňáková měla číslo 1124, Karel Poláček 988. V transportu bylo 1500 lidí.

Po příjezdu 20. října proběhla selekce na rampě Birkenau. Vybrali 173 mužů a 169 žen pro práci. Karel Poláček patřil mezi „vyvolené“. „Brzo se však rozkřiklo, že mezi terezínskými přijel i populární Karel Poláček,“ zaznamenal svědek Erik Kulka.

Dora Vaňáková s největší pravděpodobností neprošla selekcí. Zahynula v plynové komoře krátce po příjezdu. Poláček ji už nikdy neviděl.

Padesátidvouletý, vyhublý, zubožený muž přežil v Osvětimi několik týdnů. Pak ho převezli do pobočného pracovního tábora Hindenburg. Tam ho viděla naposledy Klára Baumöhlová ze slovenského Prešova. Svědčila, že Poláček v Hindenburgu napsal krátkou divadelní hru a ona v ní hrála. Bylo to o Vánocích 1944.

Devatenáctého ledna 1945 evakuovali Hindenburg. Vězni vyrazili pěšky na pochod smrti do tábora Gleiwitz II, kam dorazili za tři dny. Odtud je měli 25. ledna transportovat přes Ostravu a Lipník nad Bečvou do pobočného tábora Buchenwaldu.

Karel Poláček mezi nimi už nebyl. Podle svědectví neprošel selekcí v Gleiwitzu. Byl popraven. Jako datum úmrtí se udává 21. leden 1945.

Jeho bývalá manželka Adéla byla deportována z Hradce Králové 17. prosince 1942. Zahynula v Osvětimi 6. září 1943.

Dcera Jiřina přežila válku v Anglii. V roce 1942 pracovala v redakci časopisu Čechoslovák, za války se provdala. Po válce se vrátila do Prahy. U Oskara Weisze, bratra Dory Vaňákové, který žil ve smíšeném manželství a nebyl deportován, našla otcovy dopisy Doře, deník a další písemnosti. Zemřela v květnu 2001 v kanadském North Yorku. Její syn Martin Jelinowicz vydal v roce 1984 u Škvoreckých v Torontu Poslední dopisy Doře.

Román Bylo nás pět vyšel až v roce 1946, rok po Poláčkově smrti. Stal se nejslavnějším dílem autora, který ho nikdy nečetl. Vzpomínka na dětství napsaná v předvečer transportu se stala součástí povinné četby pro české školáky a v roce 1994 ji Karel Smyczek zfilmoval jako televizní seriál.

V říjnu 1995 udělil prezident Václav Havel Karlu Poláčkovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V Rychnově nad Kněžnou má dnes své náměstí, knihovnu, lavičku a turistickou trasu. Na náměstí stojí sousoší pětice kluků z jeho knihy – Péťa Bajza, Tonda Bejval, Čenda Jirsák, Éda Kemlink a Pepek Zilvar si tam navěky hrají hru, kterou jejich tvůrce s sebou vzal do tábora smrti.

Karel Poláček platil celý život za optimistu, který rozdával smích. Ve skutečnosti byl bázlivý člověk, který se bál změn a odmítal opustit svět, v němž se orientoval. Když přišel čas utéct, zůstal. Když přišel čas zachránit se sám, nastoupil do transportu za láskou. Humor mu pomohl přežít Terezín, ale na pochod smrti nestačil.

Zdroje: