Článek
Bylo to 8. srpna 1949. Dagmar Skálová stála před soudem a slyšela rozsudek: doživotí za velezradu.
Cestou ze soudní síně ji oslovila bachařka: „Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů?“
Rakša odpověděla, že ne, že má doživotí.
Bachařka nevěřila.
„A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska,“ vzpomínala Skálová, „na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů.“
Plzeň, Šipka, Rakša
Dagmar Šimková se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni. Studovala gymnázium, vstoupila do skautského oddílu a dostala přezdívku Rakša – vlčice z Kiplingovy Knihy džunglí, matka smečky, ta, která chrání. Přezdívka ji provázela celý život a vystihla ji přesně.
Přestěhovala se do Prahy, stala se vůdkyní dívčího oddílu ve středisku Šipka a provdala se za právníka Karla Skálu – skautskou přezdívkou Číl, prvního poválečného velitele pražské Svojsíkovy oblasti. Oba byli přesvědčeni, že skautský slib zavazuje i tehdy, když jeho plnění stojí svobodu.
Po únoru 1948 nezůstali doma.
Noc na 17. května 1949
Celou akci organizoval major Květoslav Prokeš a právník Jaroslav Borkovec. Cílem bylo obsadit klíčová strategická místa – generální štáb, ústřední výbor strany – a osvobodit politické vězně na Pankráci, včetně generála Karla Kutlvašra, velitele Pražského povstání. Hlavní tíha ozbrojeného boje měla ležet na armádě a policii z posádek ovládaných demokratickými veliteli.
Skauti měli jiný úkol: spojky, lékařská služba, zásobování.
K Dagmar Skálové přišel soused Emanuel Čančík – chodíval k nim telefonovat, protože doma neměl linku – s žádostí o skupinu skautů. Ona oslovila Jiřího Navrátila, tehdy čerstvého absolventa práv a vedoucího skautského oddílu, a společně zapojili starší skauty ze střediska. Manžel Karel pracoval na ministerstvu vnitra a předával Dagmar informace, které putovaly dál.
Do celé akce bylo nakonec zapojeno přes sto skautů. V noci na 17. května 1949 čekaly dvě stovky starších skautů v několika pražských klubovnách na pokyn.
Místo pokynu přišlo zatýkání.
StB měla informátory uvnitř skupiny od samého začátku.
Morseovka
Při výsleších si Skálová zvolila strategii, která jediná mohla ostatní zachránit: vzala celou vinu na sebe.
Vymyslela příběh. Řekla, že v manželově kapse náhodou našla lísteček se jmény a adresami skautů. Zavolala jim. Řekla jim, že se koná noční skautská hra. Přišli, protože jim to přikázala vedoucí.
Zároveň – přes stěny cel, morseovkou klepáním na trubky – koordinovala výpovědi těch, kteří seděli ve stejném vězení. Celou skupinu sladila dohromady: „Zaručeně se ode mě nikdo nedoví nic jiného, než že jsem je obtelefonovala a že to je skautská hra.“
Bili ji. Upadla do bezvědomí. Neprozradila nic.
Před soudem vstupovala do výpovědí ostatních. Byla vyslýchána jako první – jako „hlava“ skupiny – a to jí dávalo prostor formovat celý příběh dřív, než ostatní promluvili.
Prokurátorovi nezbylo, než většinu řadových skautů propustit. Někteří mladší osmnácti let odnesli výslechy modřinami nebo rozbitými brýlemi. Desítky zúčastněných vyvázli bez trestu.
Z těch, kteří před soudem stanuli: Jiří Navrátil dostal dvacet let. František Falerski, vedoucí 4. pražského oddílu, patnáct. Manžel Karel čtyřiadvacet. Zbývající odsouzení dostali jeden až pět let.
Dagmar Skálová doživotí.
Spoléhala na to, že ani komunisti ženu nepopraví. O rok později, 27. června 1950, komunistická justice bez váhání popravila Miladu Horákovou.
Navrátil to popsal bez příkras: „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já dostal dvacet roků.“
Ve vězení
V lágru Rovnost, kde seděl Falerski a Navrátil, vznikl tajný roverský oddíl. Skautský oddíl za mřížemi, složený převážně z mužů odsouzených v témže procesu. Dělali, co uměli – vychovávali, udržovali soudržnost, odmítali nechat se zlomit.
Dagmar Skálová seděla jinde. V roce 1955 jí amnestií změnili doživotí na pětadvacet let.
V roce 1956 – roce maďarského povstání, roku Chruščovova tajného projevu – napsala z pardubické věznice dopis generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi. Psala „ve jménu Boha, pravdy a svobody“. Popsala, proč se zapojila do odboje: „Byla jsem skautskou činovnicí a považovala jsem za svou občanskou povinnost postavit se spolu se staršími členy této organizace proti metodám a duchu výchovy mládeže a proti vedení tohoto státu.“
Popsala podmínky věznění: „Jíst jsme byly nuceny na zemi, protože židle jsme neměly, ani na ně nebylo místa, a na lůžkách jsme nesměly sedět. Každý přestupek byl trestán studenou, vlhkou, zdraví škodlivou korekcí.“
Popsala, jak režim popírá existenci politických vězňů a špatné zacházení.
Dopisy se nelegálně dostaly ven, jeden byl uveřejněn v německých novinách. „Hezky jsme je potrápily, tyhlety dopisy,“ vzpomínala Skálová.
Výsledek byl předvídatelný: v roce 1960, kdy komunisté vyhlásili amnestii a propustili většinu politických vězňů, ji nepustili.
Propustili ji v roce 1965. Bylo jí dvapadesát dva let.
Co přišlo potom
Karel Skála byl propuštěn dříve – pak ho znovu zavřeli za „plánování návratu krále na trůn“, vymyšlenou věc. Zemřel v roce 1973.
Dagmar Skálová se ke skautingu vrátila. Na vězeňském dotazníku, kde se ji ptali na výhrady k režimu, odpověděla stručně a přesně: nesouhlasila s hospodářským a politickým vedením státu. Vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů.
O svém věznění mluvila bez hořkosti – ale po starém skautském zvyku odmítala jmenovat konkrétní lidi. I desetiletí po propuštění měla z vězení zafixovanou opatrnost: informace by mohla někdo použít proti nim.
V roce 1997 ji prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.
Dagmar Skálová zemřela 15. července 2002. Nedožila se devadesáti let.
Je pochována na plzeňském ústředním hřbitově spolu s manželem. Každý rok v srpnu tam skauti přicházejí položit věnec.
Jiří Navrátil, který za ni dostal dvacet let a strávil jedenáct z nich ve věznicích, ji charakterizoval prostě: „Klukovský skautský slib, že budeme chránit svoji vlast, jsme vzali smrtelně vážně.“
Zdroje:
Před 75 lety se skupina s vojáky i skauty pokusila o převrat – iROZHLAS
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/pred-75-lety-se-skupina-s-vojaky-i-skauty-pokusila-o-prevrat-vinu-na-sebe-za_2405160645_edr
Před 70 lety zkusili svrhnout komunisty – Aktuálně.cz
Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/70-let-od-puce-proti-komunistum-skauty-zachranila-odvazna-ve/r~b6f4b84a78a711e9a049ac1f6b220ee8/
Vinohradská 12: Zapomenutý puč – iROZHLAS
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/nikdy-ji-nezlomili-nova-nahravka-priblizuje-hrdinstvi-skalove-16-let-ve-vezeni_2405230600_nel
Dagmar Skálová – skaut.cz
Dostupné z: https://www.skaut.cz/hrdinkadagmarskalova/
Skauti si připomněli výročí odsouzení Rakši – Plzeňský deník
Dostupné z: https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/skauti-si-pripomneli-vyroci-odsouzeni-raksi.html
