Generál Karel Kutlvašr velel osvobození Prahy. Komunisté ho za to poslali na doživotí

Když v pátek 18. prosince 1948 v 11 hodin dopoledne zazvonil zvonek v bytě na pražské Hanspaulce číslo 9, Jelizaveta Kutlvašrová ještě nevěděla, že to je začátek konce. Její manžel Karel se právě koupal. „Potřebuji mluvit s generálem,“ řekl muž za dveřmi. Na schodišti přibývalo dalších mužů.

„Abych nepolekala Karlíčka v horké vodě, řekla jsem, že s ním chce mluvit nějaký barikádník,“ vzpomínala později Jelizaveta. Když Karel vystoupil z vany, teprve pak mu pošeptala, že je to asi šest pánů z Obranného zpravodajství.

Hodinu po poledni uvítal vyšetřovatel major Jan Raban třiapadesátiletého generála slovy „posraný generál“. Hrdina československých legií z první světové války, velitel Pražského povstání z května 1945, byl zatčen. Začínala jedenáctiletá pouť peklem komunistických věznic.

Karel se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích na českomoravské vysočině nedaleko Havlíčkova Brodu. Byl šestým dítětem v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. Když bylo Karlovi čtyři roky, otec zemřel. Matka Marie Magdaléna se sama starala o rodinný statek a šest dětí.

Karel vynikal ve škole. Obecnou školu navštěvoval v rodných Michalovicích, pak pokračoval na měšťance v Německém Brodě. Obchodní školu ukončil s vyznamenáním v roce 1911. Nastoupil k firmě Jenč v Humpolci, ale v dubnu 1913, jako osmnáctiletý, se vydal „na zkušenou“ do Ruska. Našel si místo u firmy Vielwert a Dědina v Kyjevě, která vyráběla hospodářské stroje.

V Kyjevě ho 28. července 1914 zastihla první světová válka. Jako devatenáctiletý mladík se už 6. srpna mezi prvními dobrovolníky přihlásil do České družiny – prazákladu budoucích československých legií. S ním jeho bratr František.

Stal se příslušníkem výzvědných hlídek. Na frontě se mnohokrát vyznamenal. V červnu 1916 byl povýšen na praporčíka a stal se velitelem půlroty 1. československého střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“. V květnu 1917 převzal velení 4. roty.

2. července 1917 se zúčastnil legendární bitvy u Zborova. Byl raněn. Jeho bratr František padl. Karel se uzdravil a vrátil se do bojů. Absolvoval kurz velitelů praporů. V roce 1918 zvláště vyznamenal v bojích s bolševiky u Kazaně, kde se jeho legionáři zmocnili ruského zlatého pokladu. Když velitel pluku plukovník Josef Švec spáchal sebevraždu, Karel v říjnu 1918 převzal velení celého 1. československého střeleckého pluku. V únoru 1919 byl ministrem války Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka.

V Rusku potkal Jelizavetu Jakovlevnu, ženu z Kanska za Uralem. Zamilovali se a rozhodli se vzít. V únoru 1920 se s plukem vrátil domů i s novou paní Kutrlvašrovou.

Ve třiatřiceti letech, v roce 1928, se stal brigádním generálem. Byl jedním z nejmladších generálů československé armády. Velel pluku v Českých Budějovicích, pak brigádě v Chomutově, učilišti v Milovicích. Od roku 1934 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové.

V dramatickém roce 1938 se během mobilizace dvakrát ocitl v první linii. Velel úseku od Náchoda po moravskou hranici. Prosazoval budování opevnění, které mělo čelit případné německé agresi. Byl náročný k sobě i k ostatním. „Zapomněli jsme heslo Masaryka: Proti násilí třeba železem,“ řekl jednou.

Ale k boji nedošlo. Přišel Mnichov.

31. července 1939 byl poslední úřední termín, do kdy směli čeští důstojníci nosit uniformy zrušené armády na veřejnosti. Toho dne se vydal brigádní generál Karel Kutlvašr s několika dalšími důstojníky ulicemi Hradce Králové, aby položili věnec k pomníku padlého legionáře.

Městem proběhla vlna vzrušení, tajené radosti i zlomyslnosti vůči novým mocipánům. A také víry, že československá armáda opět jednou povstane z popela.

Od listopadu 1939 pracoval jako rada vyšší správní služby v Masarykových domovech v Krči. Ale zároveň se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Nejprve v kontaktu na generála Aloise Eliáše, pak v organizaci Obrana národa, později v odbojové skupině Lípa.

Přežil zatýkání, která decimovala český odboj. Štěstí mu zůstalo nakloněno.

V dubnu 1945 ho generál František Slunečko ustanovil vojenským velitelem Velké Prahy pro případ povstání. Večer 3. května přišel Karel domů pozdě. „Stala se mi velká čest,“ řekl Jelizavetě slavnostně, „byl jsem pověřen vojenským velením v případě, že Praha bude potřebovat obranu.“

5. května ráno to začalo. „Já musím jít na Staroměstské náměstí,“ řekl Karel. „Ale jak to udělat, okamžitě bych tam jel.“ Jelizaveta ukázala na kolo. „Víš co, já tady mám kolo.“

Třiapadesátiletý generál československých legií a brigádní generál prvorepublikové armády popadl kolo a jel na tom kole na Staroměstské náměstí převzít velení povstání.

Bylo odpoledne 5. května 1945. Z rozhlasu se ozvalo prudké volání: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu, vraždí nás!“ Toto volání bylo tím magickým slovem, které elektrizovalo masy pražského lidu k povstání proti okupantům.

Asi v pět hodin odpoledne dorazil do Bartolomějské ulice konečně kufr s generálským stejnokrojem, který po šest let čekal ve skříni. Karel Kutlvašr si oblékl svoji generálskou uniformu. Nebyla to jen jeho osobní záležitost – byla symbolem duchovní a mravní kontinuity demokratické republiky, jejíž étos formovaly osobnosti jako T. G. Masaryk.

V zakouřených a těžko větratelných sklepích povstaleckého velitelství v podzemním krytu v Bartolomějské ulici strávil prvních dvacet hodin ve funkci velitele povstání.

Povstalci měli k dispozici 200 četníků, 4000 policistů, 150 vládních vojáků a 900 příslušníků finanční stráže. Proti nim stálo v Praze půl milionu německých vojáků s tanky, letectvem a dělostřelectvem.

Tři dny bojů. Praha hořela. Němci ji bombardovali z letadel i dělostřelectvem. Povstalci umírali s puškami proti tankům.

8. května odpoledne přiměl Karel Kutlvašr německého generála Rudolfa Toussainta, aby podepsal kapitulaci. Výměnou za volný průjezd Prahou směrem k Američanům. Půl milionu německých vojáků mohlo opustit město.

Historik Zdeněk Vališ později řekl: „Nebýt Kutlvašra, zažila by Praha masakr. Pokud by Kutlvašr dohodu o kapitulaci wehrmachtu a jeho průchodu metropolí s Toussaintem 8. května nepodepsal, Němci by se probili… a jen by po nich zůstaly tisíce mrtvých.“

Praha byla osvobozena. Karel Kutlvašr byl hrdinou.

Jenže už v červnu 1945 sovětská vláda požadovala potrestání signatářů Pražské kapitulace. Prostřednictvím diplomatických nót. Sovětskému vůdci Stalinovi se politicky nehodilo, že Praha byla osvobozena dřív, než do ní dorazila Rudá armáda.

5. června rozhodla československá vláda o pensionování generála Kutlvašra. Sice byl 26. května ustanoven velitelem V. sboru v Brně, ale už 1. srpna mu byla nařízena dovolená. Která se prodlužovala.

V únoru 1946 byl určen zatímním velitelem III. sboru v Plzni. V květnu téhož roku se stal definitivním velitelem. Byl dokonce povýšen na divizního generála při příležitosti 28. října 1947. Ale tlak komunistů a Sovětů nikdy neustal.

Po únoru 1948 bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny. V březnu byl penzionován.

A pak přišlo zatýkání 18. prosince 1948.

Byl obviněn z členství ve vykonstruované odbojové skupině „Pravda vítězí“, kterou ve skutečnosti zorganizoval jako provokaci podplukovník Josef Hruška pod dozorem lidí Bedřicha Reicina. Byla to záchytná síť pro možné nepřátele komunistické vlády.

Ve vykonstruovaném procesu byl 16. května 1949 degradován na vojína a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. A ke ztrátě občanských práv.

Začala anabáze věznicemi. Pankrác. Mírov. Vojenská trestnice v Opavě. Vyšetřovací vazba v Ostravě. A od června 1953 Leopoldov na Slovensku.

Ve vězení si zachoval noblesní chování. Nikdy se nenechal vyprovokovat k tomu, aby udával či jedovatě charakterizoval ostatní. Když mu vyšetřovatelé zlomyslně předkládali, co kdo o něm negativního řekl, vždy si udržel chladný rozum.

V Leopoldově se setkal s Rudolfem Toussaintem – německým generálem, který mu 8. května 1945 podepsal kapitulaci. Oba degradovaní generálové, jeden československý, druhý německý, oba odsouzení na doživotí, strávili několik let na stejné cele. Podle svědků se vzájemně uznávali. Hrávali spolu šachy s improvizovanými figurkami.

10. května 1960, po jedenácti letech, čtyřech měsících a dvaceti dvou dnech, byl Karel Kutlvašr propuštěn na amnestii prezidenta Antonína Novotného. S písemným závazkem slibu mlčenlivosti o tom, co zažil v žalářích.

Bylo mu pětašedesát let. Měl podlomené zdraví.

Požádal o starobní důchod, ale ten mu byl zamítnut. Komise sociálního zabezpečení v Praze-Vršovicích rozhodla: „Vzhledem k rozsahu trestného činu, kterým jste projevil naprosté nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti Vaší manželky a dobrým sociálním poměrům vám důchod nepřiznáváme“.

Karel Kutlvašr se odvolal. Po třech měsících mu byl přiznán důchod ve výši 230 korun. To na důstojné živobytí nestačilo. Musel si přivydělávat. Bratři legionáři mu obstarali místo hlídače vystavovaných uměleckých děl v Jízdárně Pražského hradu. Brzy však musel odejít – lidé ho poznávali a dávali se s ním do hovoru. A to nebylo režimu po chuti.

Vzal místo nočního vrátného v Nuselském pivovaru.

Legionář od Zborova a Kazaně. Nejmladší generál první republiky. Velitel Pražského povstání. Muž, který přiměl Wehrmacht ke kapitulaci a zachránil Prahu před masakrem.

Noční vrátný v pivovaru.

2. října 1961 ráno, během zdravotní prohlídky v motolské nemocnici, Karel Kutlvašr náhle zemřel. Bylo mu šedesát šest let.

Jeho žena Jelizaveta přežila těžké roky sama. Musela se několikrát přestěhovat. Žila v otřesných podmínkách. Jen díky pomoci příbuzných nepadla na úplné dno. Velmi obtížně hledala zaměstnání. „Máte příliš zvučné jméno,“ odmítali ji. V Orionce balila kolekce, v Diamantu na Václavském náměstí se starala o sklad porcelánu, na stavbě mostu v Braníku sbírala odpad. Ve fabrice Motex se zaučila na frézce, vrtačce i soustruhu, ve Vkusu se stala švadlenou, Družstvo invalidů ji naučilo opravovat deštníky.

V roce 1968 byl Karel Kutlvašr zproštěn obvinění z vlastizrady. Ale plně rehabilitován byl až po listopadu 1989, osmadvacet let po své smrti. In memoriam byl povýšen do hodnosti armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2017 mu prezident Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva vojenské skupiny I. třídy.

Pohřben je na Olšanských hřbitovech. V Praze je po něm pojmenované náměstí. V Nuselském pivovaru, kde pracoval jako noční vrátný, mu byl odhalen pomník.

Ale snad nejdůležitější je pravda o tom, kým byl. Ne zrádcem, jak tvrdili komunisté. Ale českým generálem, který na kole přijel velet povstání. Který zachránil Prahu. A který za to zaplatil jedenácti lety vězení a smrtí v bídě.

Když jel 5. května 1945 odpoledne na kole na Staroměstské náměstí, netušil, co ho čeká. Ale i kdyby věděl – stejně by jel.

Webové zdroje:

Odborná literatura: