Kolaborant Karel Lažnovský dostal státní pohřeb. Cesta od Rudého práva až k chlebíčkům s tyfem

Karel Lažnovský se narodil 8. března 1906 v Motyčíně u Kladna do chudé hornické rodiny. Bylo to Rudé Kladno, místo, kde dělníci málem založili republiku rad, kde bída vedla lidi k radikalismu. Malý Karel rostl v prostředí, kde každý den znamenal boj o přežití. Otec dřel v dolech, peníze sotva stačily na jídlo. Vzdělání? Jen obchodní akademie. Kariéra? Žádná.

Lažnovský byl samouk, který se z chudoby snažil dostat za každou cenu. Pracoval v dolech jako jeho otec, odjel hledat štěstí do Francie, kde umýval nádobí v restauracích. Nic z toho nepřineslo vytouženou změnu. Vrátil se domů s prázdnýma rukama, ale s touhou, která v něm pálila stále silněji – chtěl být někým. Chtěl, aby si ho lidé vážili. Chtěl být uznáván.

Na přelomu dvacátých a třicátých let našel Lažnovský svou cestu – stal se komunistou a začal psát pro Rudé právo. Sociální spravedlnost, rovnost, boj proti kapitalismu – to byly myšlenky, které mu dávaly smysl. Vždyť pocházel odtamtud, odkud komunismus čerpal svou sílu, z chudých vrstev, z míst, kde lidé neměli co ztratit.

Psal články, angažoval se, věřil. Až do roku 1933, kdy jeho vztah s komunistickou stranou skončil. Přešel k deníku České slovo a začal se přiklánět k nacionalismu. Sociální otázka v něm ale zůstala – hledal jen jiné odpovědi. A našel je v době, kterou si nikdo z československých demokratů nepřál.

Patnáctého března 1939 obsadila německá vojska české země. Zatímco mnozí novináři museli odejít nebo se odmlčeli, pro Lažnovského to znamenalo příležitost. Nacistům chyběli čeští novináři, kteří by psali to, co potřebovali slyšet. Lažnovský jim to napsal.

Nebyl jediný. Vznikla takzvaná sedmička aktivistických novinářů – Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Jaroslav Křemen a další. Muži, kteří byli za první republiky druhou nebo třetí novinářskou garniturou, průměrní pisálci, jejichž ambice daleko přesahovaly jejich schopnosti. Okupace jim otevřela dveře, které by jinak zůstaly navždy zavřené.

V roce 1941 se Lažnovský stal šéfredaktorem Českého slova. Konečně měl pozici, po které celý život toužil. Psal pronacistickou propagandu, vysvětloval Čechům, proč musí spolupracovat s Němci, kritizoval západní kapitalismus a britský kolonialismus. Ve svých článcích tvrdil: „Přes všechny obavy je nutno přejíti k víře, že čím více budeme německému nacionálnímu socialismu pomáhati, tím spíše se můžeme nadíti přátelského porozumění.“

Němečtí kolegové mu dali přezdívku „Churchill“ kvůli jeho zavalité postavě, která připomínala britského premiéra. Ironie osudu – muž, který brojil proti Británii, připomínal jejího nejslavnějšího politika.

Sám sebe nazýval „písmák z lidu“ a věřil, že jeho práce je pro národ přínosem. V jednom dopise napsal prorockými slovy: „Význační spisovatelé bývají vždy ve své velikosti uznáváni až po letech, často příliš pozdě, a oslavováni jako národní hrdinové. Hanět, nenávidět, pošpinit a poplivat za živa a po smrti uznávat, oslavovat a vynášet do nebes, to je rys české povahy.“

Lažnovský dostával anonymní výhrůžné dopisy. Lidé ho nenáviděli. Ale on věřil, že jednou pochopí. Jednou ocení jeho obětavou práci pro národ.

V září 1941 začala sedmička aktivistických novinářů veřejně kritizovat protektorátního předsedu vlády Aloise Eliáše. Podle nich vláda málo podporovala Němce, málo se angažovala v jejich prospěch. Požadovali schůzku. Vyhrožovali, že když Eliáš odmítne, půjdou přímo za prezidentem Háchou.

Eliáš schůzku svolal na 18. září. Lažnovský na ní tlačil nejvíc, byl nejhlasitější, nejnáročnější. Chtěl veřejnou podporu vlády pro pronacistický tisk. Chtěl kampaň proti britskému rozhlasu. Chtěl, aby vláda konečně ukázala, na čí straně stojí.

Premiér odmítal, vyhýbal se, mluvil o zásobování a cenách. Ale na stole ležely chlebíčky s pomazánkou a sardinkami. Lažnovský si pochutnával.

Pár dní po schůzce onemocněl. Spolu s ním Jaroslav Křemen, Vladimír Krychtálek a jeden další novinář. Testy v nemocnici ukázaly tuberkulózu. Gestapo začalo vyšetřovat možný atentát.

Desátého října 1941 Karel Lažnovský zemřel. Bylo mu pětatřicet let. Pitva prokázala břišní tyfus.

Patnáctého října 1941, slunečné dopoledne, se už od rána začaly k branám Strašnického krematoria slévat davy lidí. Měli demonstrovat oddanost Říši. Všichni prominenti protektorátu byli přítomni. Reinhard Heydrich, který teprve před třemi týdny přijel do Prahy jako nový zastupující říšský protektor, poslal věnec.

Protektorátní rozhlas vysílal: „Smuteční hosté vcházejí do smuteční síně, aby svou účastí vzdali poctu památce zesnulého šéfredaktora Karla Lažnovského. Neohroženého bojovníka za Novou Evropu, jemuž zákeřná smrt vyrvala pero a přeťala život v nejklidnějším rozkvětu činnosti.“

Hlavním řečníkem byl Emanuel Moravec, bývalý respektovaný československý důstojník, který se stal nejznámějším českým kolaborantem. Jeho projev nebyl jen smutečním proslovem – byl výhrůžkou. „Nezbývá než zvednout rukavici, která nám byla hozena, a ohlásit ve vlastním národě boj proti všem, kteří dobu nepochopili a kteří jdou s nepřáteli Nové Evropy pracujících,“ hřímal nad rakví.

Mluvil o „obrýlených mandarínech“, kteří Lažnovského zabili. Výhrůžky, nenávist, propaganda. To byl typický rys totalitního režimu – na pohřbu se nevzpomíná, ale vyhrožuje.

Po Lažnovském pojmenovali nábřeží v Praze – dnes se jmenuje Rašínovo. Nacisté z něj udělali mučedníka, symbol českého kolaborantství, oběť „zákeřné vraždy“ od odbojářů.

Lažnovský opravdu dostal to, o čem celý život snil. Uznání. Oslavu. Státní pohřeb. Po něm pojmenované nábřeží. Knihy vydané posmrtně – „Od horníka k novináři“ vyšla roku 1943 jako výbor jeho myšlenek. Propaganda ho nazývala nejvýznamnějším českým novinářem své doby.

Později se stal symbolem zrady. Mužem, který prodal svůj národ za kariéru. Novinářem, který psal na objednávku okupantů. Po válce zmizelo jeho jméno z nábřeží, zmizely památky, zmizelo vše. Zůstala jen historická lekce o tom, jak se člověk z chudých poměrů, vedený touhou po uznání a sociální spravedlnosti, může stát kolaborantem.

Karel Lažnovský zemřel ve věku pětatřiceti let na otravu tyfem z chlebíčku, který mu na schůzce podal protektorátní premiér Alois Eliáš. Eliáš byl popraven o devět měsíců později, v červnu 1942, jako jediný předseda vlády okupované země během druhé světové války.

Oba muži zemřeli. Ale jen jeden z nich se stal hrdinou.

Zdroje: