Kreslíř, který zaplatil životem za pravdu: Bedřich Fritta z Terezína

Je pozdní večer v terezínském ghettu roku 1943. V technickém oddělení pracuje Bedřich Fritta nad plány a grafy pro SS komandaturu. Když se kolem nikoho nepohybuje, vytáhne jiný papír. Tuš. Štětec. A začíná kreslit to, co vidí každý den – nekonečné fronty na jídlo, přízračné postavy slepců a invalidů, hromady rakví, změť očíslovaných postav čekajících na deportaci. Kresby ukrývá. Ví, co ho čeká, když je nacisté najdou. Kreslí dál. Musí. Někdo musí svědčit.

19. září 1906 se v Višňové u Frýdlantu narodil Fritz Taussig do židovské rodiny. Otec Josef byl přednostou železniční stanice v Raspenavě, matka Anna, rozená Hellerová, pečovala o domácnost. V roce 1928 otec zemřel. Fritz se přestěhoval do Prahy, kde se matka znovu provdala za Maxmiliána Stránského.

Po studiích pracoval jako technický kreslíř a propagační grafik. Na přelomu dvacátých a třicátých let odjel do Paříže – pokoušel se uplatnit jako novinový kreslíř. Po dvou letech se vrátil do Prahy. Nastoupil jako technický kreslíř v ateliéru architekta Emila Weisze a propagační grafik v reklamní kanceláři Ladislava Radoměrského.

V roce 1934 se účastnil Mezinárodní výstavy karikatury a humoru v Mánesu. V letech 1934–35 spolupracoval s pražským satirickým týdeníkem Simplicius, v němž se výtvarníci vyjadřovali k politice zejména v hitlerovském Německu. Publikoval pod pseudonymem „Fritta“ – vytvořeným z prvních písmen jména a příjmení.

V roce 1936 požádal o změnu jména na Bedřich Fritta a uzavřel v Praze sňatek s Johannou Editou, rozenou Fantlovou. Manželé bydleli naproti divadlu v Karlíně, kde měl Fritta i ateliér. Žili velmi skromně – Fritta se živil jako propagační grafik a soukromě vyučoval kreslení.

Čtvrtého prosince 1941 se jim narodil syn Tomáš. Bylo to poslední pokojné Vánoce.

Čtvrtého prosince 1941 – přesně v den Tomášova narození – odjelo z Prahy do Terezína druhý tzv. stavební komando. Transport J. Čtyři sta mužů – inženýrů, řemeslníků, lékařů. Jejich úkolem bylo připravit pevnost na příchod desítek tisíc lidí.

Bedřich Fritta byl mezi nimi.

V Terezíně se stal vedoucím kreslírny v technickém oddělení židovské samosprávy. Až dvacet uvězněných umělců pracovalo v ateliéru, vytvářeli stavební plány a ilustrované přílohy ke zprávám, které musely být posílány na komandaturu SS.

Jeho manželka Johanna a syn Tomáš ho následovali v roce 1942. Žili ve stísněných podmínkách ghetta, kde se denně vršily mrtvoly, kde hlad a nemoci kosily především starší a děti.

Fritta dělal, co mu SS přikazovala. Ale po večerech kreslil něco jiného.

Na jedné straně papíru vznikaly grafy o počtech vězňů, stavební plány baráků, ilustrace do hlášení pro komandaturu. Vše čisté, úhledné, technické. To byla oficiální tvář Terezína, kterou SS chtěla vidět.

Na druhé straně Fritta zachycoval pravdu. Všudypřítomné přelidnění. Nekonečné fronty na jídlo. Dlouhé řady přicházejících a odcházejících transportů. Změť očíslovaných postav čekajících na deportaci v tzv. šlojsce. Hromady opuštěných zavazadel. Pohřební vozy tažené lidmi, převážející staré, nemocné a mrtvé. Přeplněné ubikace v kasematech a na půdách. Přízračné postavy slepců, invalidů a duševně nemocných v tzv. kavalíru. Denně se vršící hromady rakví a těl v márnici.

Jeho výrazové tušové kresby inspirovaly k ilegální tvorbě i ostatní výtvarníky – především Lea Haase, Ottu Ungara a Ferdinanda Blocha. Kreslili všichni. Tajně. Po večerech. Ukrývali práce. Věděli, co riskují.

V červenci 1944 dovršil syn Tomáš tři roky. Bedřich Fritta mu k narozeninám nakreslil obrázkovou knížku. Barevnou, veselou, plnou fantazie. Tommy v ní dostává balíčky s klobásou, cestuje k Eskymákům, směje se, zamilovává se. Je to svět, jaký malý chlapec v ghettu nemůže vidět. Je to utopie uprostřed hrůzy.

„Je to jediné, co mi zbylo, co mi patří, co bylo vytvořeno jen pro mě,“ řekl později Thomas Fritta-Haas.

Bylo to poslední Frittovo dílo pro syna. A syn ho neuvidí dalších patnáct let.

Dvacátého třetího června 1944 přijela do terezínského ghetta delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Švýcar Maurice Rossel a dva dánští úředníci měli zkontrolovat podmínky v táboře.

Nacisté připravili dokonalé divadlo. „Zkrášlovací akce“ trvala měsíce. Natíraly se fasády domů, vysazovaly květiny, postavilo se dětské hřiště, knihovna, čítárna, restaurační terasa. Škola. Bazén. Promenáda s židovským orchestrem. V květnu 1944 deportovali do Osvětimi sedm a půl tisíce lidí – aby ghetto nevypadalo přelidněné.

Delegace viděla šest hodin pečlivě nastudované představení. Dostali slavnostní oběd. Zhlédli dětskou operu Brundibár. Maurice Rossel napsal do zprávy: „Náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“

Tvrdil, že Terezín je „konečný tábor“, ze kterého neodcházejí žádné deportace. Lež. Ale Červený kříž ji uvěřil.

Několik týdnů po návštěvě upozornil vedoucí technického oddělení Otto Zucker Frittu, Haase, Ungara a Blocha, že budou předvoláni k výslechu na komandaturu SS. Umělci využili zbývající čas – důkladně uschovali své práce v Terezíně.

Fritta zabalil kresby a obrázkovou knížku do pytle na brambory, a v noci je zakopal.

Sedmnáctého července 1944 byli všichni čtyři zatčeni. Vyslýchal je sám Adolf Eichmann. Obvinění: „propaganda hrůzy a její šíření v zahraničí“.

Spolu s celými rodinami – včetně malého Tomáše – byli deportováni do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Ferdinand Bloch tam byl nejdříve umučen k smrti.

Johanna Frittová napsala před zatčením dopis přátelům: „Nevím, co nás čeká. Ale jsem s Bedřichem. A máme Tomáše. To je to jediné, na čem záleží.“

Malá pevnost nebyla ghetto. Byla to věznice gestapa. Cely, mučení, výslechy. Johanna Frittová snášela podmínky stěží. Byla slabá, nemocná. Malý Tomáš nerozuměl, proč je tu, proč maminku bijí, proč otec kreslí jen na zem špinavým kamínkem.

Dvacátého šestého října 1944, po třech měsících věznění, byli Fritta a Leo Haas deportováni do Osvětimi. Johanna a Tomáš zůstali v Malé pevnosti.

Fritta se s ženou a synem rozloučil před transportem. „Uvidíme se,“ řekl Johanně. „Musíme se jen dočkat konce.“ Objal Tomáše. „Buď hodný kluk. Buď statečný.“

Věděl, že lže. Věděl, co je Osvětim.

V Osvětimi přišla selekce. Fritta byl zeslabený, vyčerpaný třemi měsíci v Malé pevnosti. Měl neléčené zranění. Byl přidělen k těžké práci, na kterou neměl sílu.

Osmého listopadu 1944 – dva měsíce po převozu – Bedřich Fritta zemřel. Bylo mu třicet osm let. Příčina: vyčerpání a neléčené zranění. Ve skutečnosti zemřel na pravdu, kterou se odvážil nakreslit.

Leo Haas přežil. V červnu 1945, po osvobození, se vrátil do Terezína. Vykopal kresby – své i Frittovy. V roce 1945 je vystavil v pražském Mánesu. Svět poprvé viděl skutečnou tvář Terezína.

Johanna Frittová zemřela v únoru 1945 v Malé pevnosti. Příčina: tyfus a vyčerpání. Přežila manžela o čtyři měsíce.

Tomáš zůstal v Malé pevnosti sám. Byly mu necelé čtyři roky. Pečovala o něj Erna Haasová, manželka Lea Haase. Osmého května 1945 přišlo osvobození. Erna byla vážně nemocná, ale přežila. Vzala Tomáše s sebou.

Leo Haas adoptoval Tomáše. Stal se Thomas Fritta-Haas. Obrázkovou knížku dostal zpět, když mu bylo osmnáct. Do té doby ji Leo schoval – bylo to příliš bolestivé.

„Celý život jsem se všude cítil trochu špatně,“ řekl později Thomas. „Ale ta knížka – to je jediné, co mi patří, co bylo vytvořeno jen pro mě. Jsem zázrak života.“

V roce 1998 vydalo Židovské muzeum v Praze knihu O chlapci, který se nestal číslem. Spisovatel Ivan Klíma k Frittovým obrázkům napsal příběh o Tommym. O chlapci, který přežil peklo a nenechal se proměnit v číslo.

Bedřich Fritta nechtěl být hrdina. Chtěl být grafik. Ale když viděl pravdu, nemohl nekreslit. Platil za to životem – věděl to a kreslil dál. Jeho kresby přežily. Jeho syn přežil. Jeho svědectví zůstalo.

Maurice Rossel z Červeného kříže napsal, že v Terezíně „žije město téměř normálním životem“. Bedřich Fritta nakreslil pravdu. Proto musel zemřít. Proto jeho dílo žije.

Zdroje: