Ljudmila Pavličenková přišla na odvod v hedvábí a na podpatcích. Brzy měla 309 mrtvých na kontě

Washington, září 1942. V Bílém domě obědvá s prezidentem Rooseveltem a jeho ženou Eleanor drobná tmavovlasá žena v sovětské uniformě. Je jí šestadvacet let, mluví jen rusky a jako první sovětská občanka v historii sedí u stolu s americkým prezidentem.

O pár dní dříve ji na tiskové konferenci reportérky zasypaly dotazy na délku sukně uniformy, na to, zda si ženy v Rudé armádě malují nehty, a na to, zda se sovětské vojačky před bojem mohou líčit.

Pavličenková nejdřív odpovídala trpělivě. Pak přestala.

„Jsem ohromena otázkami ženských novinářek ve Washingtonu,“ řekla do mikrofonu. „Jediné, na co se ptají – na střih uniformy a barvu prádla. Neuvědomují si, že se mě ptají na tyto věci, když za mnou stojí tisíce mrtvých?“

Ljudmila Michajlovna Bělovová se narodila 12. července 1916 v Bílé Cerekvi na Ukrajině jako dcera petrohradského zámečníka a bývalého komisaře pluku v občanské válce Michajla Bělova. Otec byl komunista, veterán, muž se zápisníkem plným bojových vzpomínek. Matka pocházela ze šlechtické rodiny a zásobu vzdoru, s níž Ljudmila přišla na svět, zdědila nejspíš po obou.

Ve čtrnácti, kolem roku 1930, se rodina přestěhovala do Kyjeva. Ještě před přestěhováním nebo záhy po něm, v roce 1932, se Ljudmila vdala za Alexeje Pavličenka – bylo jí šestnáct – a porodila syna Rostislava. Manželství se brzy rozpadlo. Syn zůstal u příbuzných, Ljudmila se mohla soustředit na vzdělání a zájmy.

Nastoupila do zbrojovky Arsenal jako brusička, při práci si dodělala střední školu a ve volném čase se zapsala do střeleckého kroužku Osiaviachimu – sovětské masové organizace, předchůdkyně pozdější DOSAAF. Bavily ji skoky padákem, létala na malém letadle. Ale nejvíce ji bavila střelba.

Šlo to tak přirozeně, jako by v tom byl nějaký talent předem uložený. Jako nejúspěšnější absolventka kursu malorážky byla vybrána do kursu pro odstřelovače a brzy si na prsou připínala Vorošilovův odznak ostrostřelce. Pak dostala do rukou jednu z prvních sériově vyráběných samonabíjecích pušek světa – SVT-38 konstruktéra Tokareva.

V roce 1937, ve svých jednadvaceti, začala studovat historii na Kyjevské univerzitě. Fascinovala ji kozácká tradice a jako téma diplomové práce si zvolila kozáckého hetmana Bohdana Chmelnického. Státnice měla složit v létě 1941.

22. června 1941 přepadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Tři miliony vojáků překročily hranice na široké frontě. Pavličenková trávila léto v Oděse při přípravě diplomové práce. Zažila bombardování Kyjeva střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka.

Do odvodní kanceláře se dostavila v krepdešínových šatech, s pečlivě provedenou manikúrou, s upraveným účesem a na vysokých podpatcích. „Mám diplom z kursu odstřelovačů a Vorošilovův odznak,“ oznámila komisi.

Důstojníci se smáli. Ženy v boji? Navrhli jí práci zdravotní sestry.

Pavličenková trvala na svém. Nakonec jí vyhověli jedním způsobem – ukázali jí dva rumunské vojáky bojující na straně Němců. Pokud je zasáhne, přijmou ji jako odstřelovačku.

Zasáhla oba. „A připravte se na špínu za nehty,“ slyšela při přebírání dokumentů.

Byla zařazena k legendární 25. střelecké divizi, nesoucí jméno hrdiny ruské občanské války Vasilije Čapajeva. Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. Pod jeho vedením zastřelila 8. srpna 1941 první dva Němce u obce Biljajivka západně od Oděsy – vedoucího hlídky, který se zastavil na odhadované vzdálenosti tří set metrů, a druhého vojáka. Třetí utekl.

Záhy si vypracovala vlastní metody. Dávala přednost útoku za dělostřelecké palby nebo za bouřky, kdy záblesk výstřelu a jeho zvuk zanikly v celkovém hřmotu. Pozornost nepřátelských pozorovatelů odváděla proužky látky ve větru nebo figurínami z výkladních skříní. Nestřílela na prvního muže hlídky, ale na méně pozorného druhého – sténání zraněného rozptylilo okolí víc než mlčení mrtvého a poskytlo další cíle. Někdy útočila záměrně do nohou.

Průměrná životnost ostřelovače v extrémních podmínkách se tehdy odhadovala na tři neděle. Zajatí byli oběma stranami popravováni na místě.

První stovku oslavila 29. srpna. Průměr pěti obětí denně budil tichý respekt i u těch, kdo ji zpočátku odmítali.

Jednoho dne se na malém hřbitově u sovchozu Ilčevka skryla v koruně stromu. Dva nepřátelští snajpři ji začali ostřelovat. Skočila ze čtyř metrů, dopadla mezi hroby a s ostrou bolestí v páteři zůstala ležet v letním horku bez pohybu – hrála mrtvou. Nechala po sobě lézt hmyz. Vydržela celé hodiny. Odvážila se odplazit až po setmění. Týden pak chodila o berlích.

Když 9. října padl velitel roty a instruktor Kicenko byl zraněn, narazila si lodičku pevněji na ovázanou hlavu a převzala velení.

16. října 1941 padla Oděsa. Pavličenková měla na kontě 187 zastřelených. Se zbytky 25. divize byla převelena k Sevastopolu na Krymu – pevnosti, o jejíž rychlé dobytí Německu nesmírně záleželo. Nacisté nasadili šest divizí, dvě rumunské brigády, silné letectvo a těžké dělostřelectvo. Chtěli ji přejmenovat na Theoderichshafen. Obránci odolávali 250 dní.

Na Mekenzijevských horách severně od města se Pavličenková poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich souboj trval dva dny a dvě noci – oba nehybní na svých pozicích, oba čekající na jediné zaváhání protivníka. Trpělivost se jí vyplatila. Z brašny mrtvého Němce vytáhla zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set spojeneckých vojáků.

V prosinci 1941 se u Sevastopolu setkala s poručíkem Leonidem Kicenkem – mužem, kterého znala ještě z Kyjeva. Bojovali spolu, plnili průzkumné mise, podali žádost o registraci sňatku.

V březnu 1942 je zastihla minometná palba. Kicenko byl smrtelně zraněn. Pavličenková byla při tom.

Zemřel jí v náručí.

Pokračovala dál. V květnu 1942 citovala vojenská rada Jižního frontu ve svém rozkaze její skóre 257 zabitých. Byla povýšena na podporučici a stala se instruktorkou – zaškolila několik desítek nových ostřelovačů. V červnu 1942 ji zasáhl šrapnel z minometné palby do obličeje. Počtvrté zraněná, přemístěná do polní nemocnice v bývalé továrně na šampaňské v zátoce Severnaja, v noci před pádem sevastopolské pevnosti evakuovaná ponorkou.

Celkové skóre: 309 potvrzených zásahů. Z toho 36 německých odstřelovačů.

Mezi Němci ji nazývali „ruskou děvčicí z pekla“. Z tlampačů zněla nabídka v ruštině: přejděte k nám, dostanete důstojnický titul a výhody. Jinde jí vyhrožovali, že ji rozřežou na 309 částí. Pavličenková to komentovala s tím, že aspoň vědí, kolik to je.

Stalin si uvědomil, že živá hrdinka s číslem 309 má v roce 1942 větší propagandistickou hodnotu než mrtvá. Pavličenková byla vyslána na turné do Kanady, USA a Velké Británie s cílem lobbovat za otevření druhé fronty v Evropě.

V Londýně symbolicky předala šek od sovětských občanů na obnovu Coventry zničeného německým bombardováním.

V USA pronesla první projevy ve třiačtyřiceti městech. Neuměla anglicky a vystupovala přes tlumočníka, ale i přes to – nebo možná právě proto – dokázala zapůsobit způsobem, který překvapil pořadatele i tisk. V Chicagu se obrátila na publikum s větou, která se stala legendou: „Pánové, je mi šestadvacet a dosud jsem zabila 309 fašistických agresorů. Nemáte dojem, že jste se za mou sukní skrývali příliš dlouho?“

Dav stál a tleskal.

Americké reportérky ji ale zasypávaly jinými dotazy: zda se ženy v Rudé armádě mohou líčit, zda nosí hedvábné spodní prádlo, proč má uniforma tak nevhodný střih. Jedna novinářka kritizovala délku sukně a poznamenala, že Pavličenková v ní vypadá tlustší než místní ženy.

Pavličenková trpělivost nakonec ztratila a do magazínu Time řekla: „Jsem ohromena tím, jaké otázky mi kladou ženské tiskové korespondentky ve Washingtonu. Zajímají se jen o střih sukně a barvu ponožek. Neuvědomují si, že se mě ptají na tyto věci, když za mnou stojí tisíce mrtvých.“ A jinde přidala: „Přála bych si, abyste zažili nálet. Hned byste zapomněli na střih svého oblečení.“

V Bílém domě obědvala s prezidentem Rooseveltem. Eleanor Rooseveltová ji vzala na turné po celé zemi a mezi oběma ženami se zrodilo přátelství, které trvalo přes dvacet let – v roce 1957 přijela Eleanor Rooseveltová do Moskvy a oplatila návštěvu. Charlie Chaplin jí v Hollywoodu vysekl poklonu. V Kanadě ji na hlavním nádraží v Torontu vítaly tisíce lidí a dostala skvostnou winchestrovku. Od americké odborové centrály kožedělného průmyslu obdržela „luxusní kabátek vhodný do opery“. Od americké armády colt.

Folkovým písničkářem Woodym Guthrie natolik zapůsobila, že pro ni napsal píseň Miss Pavlichenko.

Po návratu do SSSR se Pavličenková na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko Moskvy. V roce 1943 byla povýšena na majorku. V roce 1945 se potřetí vdala, tentokrát za Konstantina Ševeljova, vstoupila do komunistické strany a dodělala diplomovou práci, přerušenou válkou – stala se historičkou. Do roku 1953 sloužila jako vědecký pracovník při štábu námořnictva.

Hrdinství mělo svou daň. Léta depresí, léta alkoholu. Příběhy z fronty se nevypráví lehce a těm, kdo je zažili, je svět v klidu méně srozumitelný než za války, kde bylo vše jasné.

Jeden z posledních rozhovorů poskytla během návštěvy Londýna v roce 1968. Novinář se jí zeptal, co cítila, když zabíjela. „Cítila jsem, co člověk cítí, když vidí na cestě hada blízko svého dítěte,“ odpověděla. „Nezabíjela jsem bez zaváhání a ani nad tím nepociťuji lítost.“

Zemřela 27. října 1974 na mozkovou příhodu. Bylo jí 58 let. Pohřbena je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě, vedle maršálů a básníků. Ministerstvo rybolovu po ní pojmenovalo loď. Sovětská pošta vydala poštovní známku s jejím portrétem. V roce 2015 o ní vznikl rusko-ukrajinský film Bitva o Sevastopol.

Část světa si ji pamatuje jako nejúspěšnější ostřelovačku v celé zaznamenané historii válek. Jiná část si pamatuje ženu, která přišla na odvod v krepdešínu a na vysokých podpatcích a donutila je vzít ji vážně.

Oboje je pravda.

Zdroje:

Femme fatale Ljudmila Pavličenková: Sovětská odstřelovačka, která dostala 309 nacistů
Reflex.cz, 3. prosince 2017
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/historie/83575/femme-fatale-ljudmila-pavlicenkova-sovetska-odstrelovacka-ktera-dostala-309-nacistu.html

Lidmila Pavličenková – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ljudmila_Pavli%C4%8Denkov%C3%A1

Ljuda Pavličenko: Nejkrásnější a nejschopnější sniperku Ruska vojáci nenáviděli
Dotyk.cz
Dostupné z: https://www.dotyk.cz/magazin/ljudmila-pavlicenkova-20190620.html

Ljudmila Pavličenková, nejúspěšnější odstřelovačka historie
Armádní zpravodaj
Dostupné z: https://armadnizpravodaj.cz/historie/ljudmila-pavlicenkova-nejuspesnejsi-odstrelovacka-historie/

Lady Smrt – sovětská odstřelovačka hnaná touhou po pomstě
Náš REGION
Dostupné z: https://nasregion.cz/lady-smrt-sovetska-odstrelovacka-hnana-touhou-pomste-177786/

Snajperka Pavličenko: Žena, pod jejíž zbraní padly tři stovky nacistů
Médium.cz / Epiwoman
Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/epiwoman-ljudmila-pavlicenko-snajperka-pod-jejiz-zbrani-padly-tri-stovky-nacistu-8576