Článek
Vídeň, únor 1960. V malé kanceláři zavalené hromadami dokumentů sedí muž v brýlích a studuje staré fotografie. Před ním leží snímek, který mu právě přinesli agenti Mossad. Na fotografii je muž ve středním věku s řídnoucími vlasy. Simon Wiesenthal se na něj dlouho dívá a pak přikývne. „To je on,“ řekne. „To je Adolf Eichmann.“ O tři měsíce později izraelští agenti unesou architekta „finálního řešení“ z předměstí Buenos Aires.
Tenhle okamžik učinil ze Simona Wiesenthala legendu. Stal se synonymem spravedlnosti, symbolem toho, že nacisté nemohou uniknout svým zločinům. Po celém světě ho oslavovali jako největšího lovce nacistů všech dob. V roce 1980 mu slzící prezident USA Jimmy Carter předal zlatou medaili Kongresu. V Los Angeles otevřeli centrum nesoucí jeho jméno. Filmoví hrdinové jako Laurence Olivier a Ben Kingsley ho ztvárnili na filmovém plátně.
Ale pravda byla mnohem složitější než legenda. Jak ukázaly dokumenty, které vyšly najevo po jeho smrti v roce 2005, Simon Wiesenthal byl mistrem vyprávění – a ne všechny jeho příběhy byly pravdivé.
Chlapec, který přežil
Simon Wiesenthal se narodil 31. prosince 1908 v Buczaczi, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Studoval architekturu v Praze a usadil se s manželkou Cylou ve Lvově v polovině třicátých let. Když vypukla válka, začala hrůza, která formovala zbytek jeho života.
Mezi lety 1941 a 1945 prošel pěti koncentračními tábory: Janowska, Kraków-Płaszów, Gross-Rosen, Buchenwald a nakonec Mauthausen. Přežil pochod smrti. Vážil 45 kilogramů, když ho američtí vojáci osvobodili 5. května 1945. Z 89 příbuzných jeho a Cyliny rodiny přežili jen oni dva.
Jenže ani tohle Wiesenthalovi nestačilo. V různých verzích svých autobiografií tvrdil, že byl vězněn v devíti, jedenácti, dokonce ve dvanácti koncentračních táborech. Tvrdil, že byl v Osvětimi – kresbu, kterou údajně vytvořil jako svědek poprav v Mauthausenu, ve skutečnosti načmáral podle fotografií v časopise Life. Když navštívil Osvětim v roce 1994, řekl svému životopisci, že tam byl transportován vlakem smrti a zázračně přežil. Nic z toho nebyla pravda.
„To byl Simonův vzorec,“ napsal izraelský historik Tom Segev ve své biografii. „Zvětšovat své utrpení, přidat špetku dramatu.“
Ale proč lhal? Možná kvůli pocitu viny přeživšího. Možná aby jeho hlas vážil víc, jeho varování byla naléhavější. Nebo možná, protože dobrý příběh má větší sílu než holá pravda.
První seznam
Pár dní po osvobození, ještě sotva živý, Simon Wiesenthal sestavil seznam. Obsahoval 150 jmen nacistických válečných zločinců. Byl to první z desítek seznamů, které by vytvořil během svého života.
„Nemohu zapomenout,“ řekl později. „Když se setkáme s miliony mrtvých na onom světě a oni se nás zeptají ‚co jste udělali?‘, jeden řekne ‚stal jsem se klenotníkem‘, jiný ‚pašoval jsem kávu‘, další ‚postavil jsem domy‘. Já řeknu: ‚Nezapomněl jsem na vás.‘“
V roce 1947 spoluzaložil Židovské historické dokumentační centrum v Linci. Společně s dalšími shromažďoval informace pro budoucí procesy s válečnými zločinci. Ale jak studená válka sílila, zájem spojenců o stíhání nacistů rychle opadal. Americké a sovětské tajné služby měly důležitější priority – a některé nacisty dokonce zaměstnávaly jako informátory.
V roce 1954 Wiesenthal zavřel své centrum. Téměř všechna dokumentace byla poslána do archivu Yad Vashem v Izraeli. Ostatní přestali. Wiesenthal pokračoval. Pracoval na plný úvazek pro dvě židovské humanitární organizace, ale lov nacistů se stal jeho posedlostí.
V malé kanceláři ve Vídni, obklopen starými telefonními seznamy, adresáři a hromadami papírů, vybudoval neformální mezinárodní síť informátorů. Dostával tipy od německých veteránů otřesených hrůzami, které viděli. Dokonce i od nacistů, kteří měli osobní spory s jinými nacisty.
Když úřady nejednaly – což se dělo často – šel do médií. „Publicita a rozhořčená veřejnost jsou mocné zbraně,“ říkával.
Největší úlovek – nebo ne?
Adolf Eichmann. Jméno, které symbolizovalo hrůzu holokaustu. Jako SS-Obersturmbannführer organizoval transport milionů Židů do vyhlazovacích táborů. Byl architektem „finálního řešení“.
Po válce uprchl. Skrýval se v Rakousku s falešnými doklady až do roku 1950, kdy odjel přes Itálii do Argentiny. Tam žil pod jménem Ricardo Klement, pracoval v továrně Mercedes-Benz a věřil, že je v bezpečí.
Ve Wiesenthalových pamětech je příběh jeho pátrání po Eichmannovi epický. Roky sledoval rodinu v Linci. V roce 1953 dostal dopis, že Eichmann byl viděn v Buenos Aires. Informaci předal izraelskému konzulátu ve Vídni. V roce 1960 zajistil fotografii Eichmannova bratra Otta, který se mu prý velmi podobal. Fotografie údajně pomohly agentům Mossad identifikovat Eichmanna před jeho únosem 11. května 1960.
Krásný příběh. Škoda, že velká část z něj není pravda.
„Isser Harel, ředitel Mossadu v té době, prohlásil, že Wiesenthal neměl žádnou roli v dopadení Eichmanna,“ píše Segev. Rozhodující informace přišly od Fritze Bauera, prokurátora spolkové země Hesensko, který v roce 1957 tajně informoval izraelské agenty, že Eichmann žije v Buenos Aires. Bauer jednal skrytě, protože se obával, že lidé v Západním Německu by mohli Eichmanna varovat.
Wiesenthalova informace z roku 1953 byla pravdivá, ale Izraelci na ni nereagovali sedm let. Když konečně jednali, bylo to na základě Bauerových informací, ne Wiesenthalových. Fotografie, které Wiesenthal poskytl? Byly jen jednou ze stovek indicií, které Mossad měl.
Ale Wiesenthal vyprávěl příběh jinak. Ve své knize z roku 1961 Ich jagte Eichmann (Lovil jsem Eichmanna) se představil jako klíčová postava. Když ho později zpochybnili, včetně Isser Harela, který vedl operaci, Wiesenthal se rozčílil a odmítl cokoliv opravit.
„Simonova role v dopadení Eichmanna byla malá,“ uzavírá Segev. „Ale přepsal ji na příběh, ve kterém hrál hlavní roli.“
Skutečné úspěchy
To však neznamená, že Wiesenthal nebyl efektivní. Dokázal najít lidi, které jiní nenašli.
V roce 1963 identifikoval Karla Silberbauera, rakouského policistu, který v roce 1944 vedl zatčení Anne Frankové a její rodiny v Amsterdamu. Když byl konfrontován, Silberbauer přiznal: „Zatkl jsem Anne Frankovou.“
Úzce spolupracoval s rakouským ministerstvem spravedlnosti na přípravě spisu proti Franzi Stanglovi, bývalému veliteli vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Stangl byl v roce 1971 odsouzen k doživotnímu vězení.
Pomohl odhalit, že Hermine Braunsteiner Ryan, bývalá strážkyně koncentračního tábora přezdívaná „Kobyla“ kvůli tomu, že kopala vězně k smrti, žila jako nenápadná žena v domácnosti v New Yorku.
Celkem Wiesenthalovi životopisci připisují pomoc při stíhání 1 100 nacistických zločinců. V kartotékách Německa však bylo více než 90 000 jmen lidí, kteří nikdy nebyli souzeni. Tisíce dalších bývalých nacistů, které v žádných souborech nebyly, žili volně, často na prominentních pozicích.
Ale Wiesenthal nechtěl odvetu. Chtěl spravedlnost. A chtěl, aby svět nezapomněl.
Lež, která žije dál
„Snažil jsem se s židovskými vůdci nemluvit o šesti milionech mrtvých Židů, ale spíše o jedenácti milionech mrtvých civilistech, včetně šesti milionů Židů,“ řekl Wiesenthal v roce 1979 listu Washington Post.
Jedenáct milionů. Šest milionů Židů plus pět milionů ne-Židů. Číslo, které se vrylo do veřejného vědomí. Prezident Jimmy Carter ho použil ve výkonném příkazu zakládajícím americké muzeum holokaustu. Objevuje se v prohlášeních po celém světě. Dokonce izraelské obranné síly ho použily v tweetu k Mezinárodnímu dni památky holokaustu.
Ale není to pravda.
„Řekl jsem mu: ‚Simone, lžeš,‘“ vzpomíná Yehuda Bauer, izraelský historik holokaustu a jeden ze zakladatelů Mezinárodní aliance pro připomínku holokaustu. Wiesenthal odpověděl: „Někdy je potřeba to udělat, abyste dosáhl výsledků ve věcech, které považujete za zásadní.“
Bauer a další historici, kteří Wiesenthala znali, říkají, že si zvolil číslo pět milionů pečlivě: Chtěl číslo dostatečně vysoké, aby přitáhlo pozornost ne-Židů, kteří by se jinak o židovské utrpení nestarali, ale ne vyšší než skutečný počet zavraždených Židů.
„Nikdy neměl v úmyslu minimalizovat židovskou specifičnost Šoa,“ řekl Mark Weitzman z centra Simona Wiesenthala. „Snažil se upozornit na fakt, že existovaly i další oběti nacistické genocidy.“
Ale výsledek? Číslo dnes často používají pravicoví nacionalisté v Evropě k minimalizaci židovského utrpení v holokaustu, k přepisování historie, nebo k maximalizaci utrpení jiných obětí, aby si nárokovali místo cti v roli obětí.
„Bohužel se pro některé lidi stává soutěží, zejména pro politické účely,“ řekl Weitzman.
Deborah Lipstadt, profesorka studií holokaustu na univerzitě Emory, napsala v roce 2011, jak číslo nadále komplikuje její snahy učit o holokaustu: „Byla jsem na mnoha vzpomínkových aktech Jom ha-Šoa – včetně těch sponzorovaných synagogami a židovskými komunitami – kde bylo zapáleno jedenáct svíček.“
Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, obvinil Wiesenthala z bagatelizování jedinečné povahy holokaustu. Wiesel viděl singularitu holokaustu v faktu, že „ne všechny oběti nacistů byli Židé, ale všichni Židé byli oběti.“
Jejich spor byl hořký a osobní. Když Wiesel získal Nobelovu cenu míru v roce 1986, Wiesenthal tvrdil, že Světový židovský kongres musel ovlivnit rozhodnutí výboru. WJC to popřel. Segev spekuluje, že Wiesenthal cenu nedostal kvůli negativní publicitě v aféře s Kurtem Waldheimem.
Waldheimova aféra
Kurt Waldheim. Bývalý generální tajemník OSN. V roce 1986 kandidoval na prezidenta Rakouska, když vyšly najevo detaily o jeho službě ve Wehrmachtu během druhé světové války.
Wiesenthal měl již dříve Waldheima „očistit“ od jakýchkoliv provinění. Když Světový židovský kongres vedl kampaň, která požadovala, aby byl Waldheim označen za válečného zločince a zakázán vstup do Spojených států, Wiesenthal se odmítl přidat.
„Udržoval narativ, že důkazy proti Waldheimovi nedokazují jednoznačně jeho účast na válečných zločinech,“ píše Tom Segev. Wiesenthal se za Waldheima postavil, čímž způsobil velkou škodu vlastní pověsti – a potenciálně ho to stálo Nobelovu cenu míru.
Proč to udělal? Možná z vděčnosti za dřívější Waldheimovu podporu. Možná z pragmatismu – Waldheim byl mocný spojenec v Rakousku. Nebo možná prostě udělal chybu.
Přátelství s nacisty
Ještě podivnější bylo Wiesenthalovo přátelství s Albertem Speerem, Hitlerovým architektem a ministrem zbrojního průmyslu. Speer byl odsouzen v Norimberku a strávil dvacet let ve vězení Spandau.
Po propuštění v roce 1966 Speer napsal paměti, ve kterých vyjádřil lítost nad svou rolí v Třetí říši. Wiesenthal s ním začal korespondovat. Segev odhaluje, že jejich vztah byl mnohem bližší, než Wiesenthal kdy přiznal veřejně.
Pro mnoho lidí to bylo nepochopitelné. Jak může muž, který přežil koncentrační tábory, udržovat přátelství s vysokým nacistickým funkcionářem? Wiesenthal to vysvětloval jako snahu získat informace. Ale Segev naznačuje, že šlo o víc – možná fascinaci, možná potřebu porozumět zlu, možná potvrzení, že i nacista může litovat.
Komplikovaný muž
Simon Wiesenthal zemřel 20. září 2005 ve svém domě ve Vídni, ve věku 96 let. Zanechal po sobě složité dědictví.
Na jedné straně stál muž, který přežil peklo, a pak strávil šest dekád bojem za to, aby vrazi nebyli zapomenuti. Muž, který shromáždil důkazy, vybudoval sítě, donutil vlády k jednání. Muž, který pomohl dostat více než tisíc nacistických zločinců před soud.
Na druhé straně stál vypravěč, který přehnal své příběhy. Muž, který lhal o počtu obětí holokaustu. Muž, který si přisvojil zásluhy za dopadení Eichmanna. Muž, který byl vychytralý, ješitný, svárlivý a někdy manipulativní.
„Přijmout, že Wiesenthal byl předváděč, chvástal a ano, dokonce lhář, může koexistovat s uznáním přínosu, který přinesl,“ řekl Ben Barkow z Weiner Library.
Tom Segev uzavírá svou biografii psychologickou interpretací: Wiesenthal trpěl pocitem viny přeživšího. To ho vedlo k zápasu s hlubokými otázkami zla, viny, spravedlnosti a vykoupení – otázkami, které mezinárodní společenství často raději zapomínalo.
„Rozhodnutí donutit svou ženu a dceru žít v Rakousku, i když se dcera narodila až v roce 1946, bylo kruté,“ píše Segev. „Po holokaustu bylo na tom něco zvrhlého.“
Ale možná právě proto, že zůstal – v zemi, která byla součástí Třetí říše, v zemi, kde žili jeho mučitelé – byl Wiesenthal tak efektivní. Nemohl zapomenout. Nechtěl zapomenout. A nechtěl, aby svět zapomněl.
Odkaz pravdy
Dnes nese jeho jméno centrum v Los Angeles, muzea, nadace, ulice. Je hrdinou filmů a knih. Pro mnoho lidí je synonymem spravedlnosti.
Ale pravda je složitější než legenda. A možná je v tom lekce.
Simon Wiesenthal lhal, protože věřil, že lež může sloužit vyšší pravdě. Číslo jedenáct milionů zvolil, aby přitáhl pozornost k hrůzám holokaustu. Své příběhy přehnal, aby jeho hlas měl větší váhu. Své role zvětšil, aby měl větší vliv.
Ale lži mají svůj vlastní život. Číslo, které vymyslel, aby upozornil na holokaust, dnes používají ti, kteří ho chtějí bagatelizovat. Příběhy, které vyprávěl, aby inspiroval, dnes vedou historiky k pochybnostem o jeho kredibilitě.
Možná největší ironie je v tom, že muž, který zasvětil svůj život boji proti zapomínání, sám něco zapomněl: že pravda má větší sílu než fikce. Že spravedlnost vyžaduje poctivost. A že i ti nejlepší záměry neospravedlňují nepravdu.
Simon Wiesenthal pomohl změnit svět. Přinutil společnost čelit minulosti, kterou raději zapomínala. Připomněl nám, že zlo nemůže uniknout odpovědnosti.
Ale zároveň nás naučil i to, co možná nečekal: že i hrdinové lžou. A že pravda, jakkoli komplikovaná, je vždy lepší než mýtus.
Wiesenthalova vídeňská kancelář s originálním nábytkem, knihami a dokumenty je dnes součástí expozice v Muzeu tolerance v Los Angeles. Je to připomínka muže, který byl současně hrdinou i podvodníkem, vizionářem i manipulátorem, přeživším, který se nemohl smířit s minulostí.
„Když se historie ohlédne,“ řekl jednou, „chci, aby lidé věděli, že nacisté nemohli zavraždit miliony lidí a uniknout s tím.“
A měl pravdu. I když jeho vlastní příběh byl komplikovanější, než kdy přiznal.
Zdroje:
Simon Wiesenthal: The Life and Legends
Tom Segev, Doubleday, 2010
První plně dokumentovaná biografie odhalující pravdu za legendou
Simon Wiesenthal
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Simon_Wiesenthal
Simon Wiesenthal and the Ethics of History
Jewish Review of Books, 27. listopadu 2018
Dostupné z: https://jewishreviewofbooks.com/articles/217/simon-wiesenthal-and-the-ethics-of-history/
'Remember the 11 million'? Why an inflated victims tally irks Holocaust historians
Times of Israel, 1. února 2017
Dostupné z: https://www.timesofisrael.com/remember-the-11-million-why-an-inflated-victims-tally-irks-holocaust-historians/
Nazi Hunting: Simon Wiesenthal
United States Holocaust Memorial Museum
Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/nazi-hunting-simon-wiesenthal
Simon Wiesenthal | Biography & Facts
Britannica, 2025
Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Simon-Wiesenthal
On the Case: On Simon Wiesenthal
The Nation, 29. června 2015
Dostupné z: https://www.thenation.com/article/archive/case-simon-wiesenthal/
About Simon Wiesenthal
Museum of Tolerance
Dostupné z: https://www.museumoftolerance.com/about-us/about-simon-wiesenthal/
Eichmann trial
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Eichmann_trial
