Článek
V protektorátním filmovém týdeníku je zachycený sedmdesátiletý pán, který v Mánesu otevírá výstavu a vysvětluje kamerám svůj návrh oken pro Svatovítský chrám. Mluví o barvách, o kompozici a o světle. Země je čtyři roky okupovaná, vysoké školy zavřené, kolegové z Akademie rozprášení, a nejslavnější český malíř stojí před protektorátní kamerou a mluví o vitrážích.
Není v tom nic, co by šlo označit za kolaboraci, a přesně proto to stojí za pozornost. Max Švabinský nemusel udělat nic, aby ho každý režim chtěl mít u sebe. Stačilo, že byl.
Dítě z Kroměříže
Narodil se 17. září 1873 v Kroměříži a otce nepoznal. Jan Novotný bydlel jako student v podnájmu u rodiny Švabinských a domácnost opustil ve značném spěchu ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že šestnáctiletá dcera domácích je v jiném stavu. Chlapec dostal jméno po matce a talent se u něj projevil tak brzy, že vystavoval už v deseti letech.
V roce 1891 ho přijali na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval u Maxmiliána Pirnera a zároveň se přidal ke Spolku výtvarných umělců Mánes. První mezinárodní uznání přišlo v roce 1904, kdy získal zlatou medaili na světové výstavě v St. Louis, a od té chvíle už nikdy nebyl nikým jiným než nejvýznamnějším českým výtvarníkem své generace. V roce 1910 se stal profesorem nově zřízené grafické speciálky na Akademii a v následujících dvou dekádách byl osmkrát zvolen jejím rektorem.
Ta pozice ho pak neopustila, a v tom je celý jeho příběh: byl institucí dřív, než přišel první režim, který si ho mohl přisvojit.
Umělec, kterého chtěli všichni
Ve Vídni mu v roce 1916, tedy v předposledním roce monarchie, udělili Řád železné koruny III. třídy. V roce 1918 spoluzakládal Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1923 ho francouzský prezident jmenoval rytířem Řádu čestné legie a v roce 1933 dostal čestný doktorát Masarykovy univerzity, tentýž den jako Josef Suk.
Mezitím se stal tím, čím se v malé zemi stane málokdo: člověkem, jehož kresby držel v ruce každý. Podle jeho návrhů vznikaly první republikové bankovky, mezi nimi stokoruna z roku 1931 s Karlštejnem a s Masarykovým portrétem, a za realizaci tisícikoruny podle jeho návrhu získala Státní tiskárna cenin v roce 1937 čestný diplom na pařížské výstavě umění a techniky. Návrh pětitisícikoruny s portrétem Antonína Švehly nakonec do oběhu nešel z politických důvodů, což je detail, který o meziválečné republice říká víc než mnohá studie.
Bankovka z roku 1931 dle grafického návrhu Maxe Švabinského
Soukromě to bylo složitější. Po smrti Vojtěcha Hynaise převzal v roce 1926 jeho malířský ateliér a na cesty do Itálie v letech 1924, 1925 a 1928 jezdil ve společnosti své švagrové Anny Vejrychové, s níž navázal intimní vztah a v roce 1932 se s ní oženil. Byl to skandál, o kterém se v Praze mluvilo dlouho, a byla to jediná věc v jeho životě, kterou nikdo neschvaloval.
Dvě zakázky pro stát, který skončil
Ve druhé polovině třicátých let dělal Švabinský dvě věci současně, a obě měly být trvalé.
Tou první bylo okno v jižním rameni příčné lodi svatovítské katedrály. Návrh vitráže s motivem Posledního soudu vypracoval v letech 1934 až 1935 a firma Umělecké a stavební sklenářství Josefa Jiřičky ji pak realizovala v letech 1935 až 1939. Výsledkem je největší umělecky ztvárněné chrámové okno v zemi: sto šedesát metrů čtverečních, více než dvě stě dvacet pět tisíc kusů skla spojených víc než tunou pocínovaného olova. Vrcholem kompozice je svatováclavská koruna obklopená andělským chórem, pod ní biblické postavy, čeští patroni a panovníci.
Seslání Ducha svatého na apoštoly shromážděné na večeřadle, návrh Max Švabinský.
Tou druhou byl Národní památník na Vítkově. Po dokončení první katedrální vitráže ho v roce 1935 vybrala umělecká komise vedená profesorem Antonínem Matějčkem jako nejvhodnějšího kandidáta na mozaikovou výzdobu síně věnované padlým v první světové válce. V říjnu 1935 měl návrh hotový a realizace ve firmách Tumpach a Mozaika probíhala až do roku 1939. Jeho dcera Zuzana Švabinská na tu dobu ve svých vzpomínkách Světla paměti napsala, že se otcův zájem od té chvíle rozdvojil mezi katedrálu a Památník: Památník znamenal větší práci rozsahem, katedrála měla větší váhu svou vznešeností.
Obě díla, katedrální okno i mozaiky v památníku padlým, byla dokončena v roce 1939.
To byl rok, kdy stát, pro který vznikala, přestal existovat. Katedrála se svatováclavskou korunou v okně se stala kulisou nacistického zneužívání svatováclavské tradice a Vítkov, síň k uctění padlých za vlast, se po roce 1948 změnil v mauzoleum Klementa Gottwalda. Švabinského mozaiky a jeho vitráž zůstaly na svých místech oběma režimům. Jsou tam dodnes.
1939
V roce 1939 odešel z Akademie do výslužby, dostal titul čestného profesora a s ním právo podržet si na ústavu doživotně ateliér. Byl to odchod v nejhorším možném roce, protože v listopadu téhož roku nacisté zavřeli české vysoké školy a Akademii nahradila Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Švabinskému, kterému bylo šestašedesát, se prakticky nic nezměnilo. Pracoval dál, na grafice, na portrétech, na dřevorytech, a v roce 1941 vytvořil Červnové poledne, list o rozměrech metr deset na osmdesát tři centimetrů, plný slunce, posečené trávy a rozkvetlého bezu.
Změnilo se něco jinému Švabinskému — tomu na stěně. Svůj dřevoryt s portrétem prvního prezidenta věnoval kdysi Národnímu shromáždění a visel v jeho sídle, v dnešní budově Rudolfina. Po okupaci Prahy ho podle soupisu Švabinského díla odvezl taxikář Josef Krbec tajně do Boskovic a ukrýval ho ve svém bytě, protože Masaryk na stěně už nebyl portrét, ale usvědčující materiál.
Autor toho portrétu zůstal v Praze a nikdo ho neobtěžoval.
Orlice, kterou možná nedostal
Když K. H. Frank v červnu 1944, v den druhého výročí Heydrichovy smrti, založil Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí knížete Václava, začal ho rozdávat lidem, jejichž jména Češi znali. Smyslem toho vyznamenání nebylo ocenit, ale zkompromitovat: veřejně svázat s Říší ty, k nimž národ vzhlížel. Historik Jan B. Uhlíř dospěl k číslu okolo dvou a půl tisíce udělených štítů a zároveň ke zjištění, které je pro celou věc podstatnější — kompletní seznam vyznamenaných neexistuje a existovat nebude, protože držitelé po osvobození ničili všechno, z čeho by se dal sestavit.
Švabinský se v takových výčtech objevuje pravidelně, a to dvakrát: jako držitel a jako autor grafického návrhu štítu. Ani jedno není doložené. U autorství nemluví pro Švabinského nic než literární tradice, přičemž podoba štítu je tak blízká heraldické předloze, že by ji zvládl zručný řemeslník, a Švabinský se faleristice nikdy jinak nevěnoval. U držitelství platí totéž co u Vlasty Buriana, Václava Talicha a Otakara Vávry, jejichž jména se u orlice tradují nejčastěji — potvrdit to nelze a vyvrátit také ne. Historik Petr Koura navíc upozorňuje, že v případě Otakara Vávry šlo zřejmě o záměnu se Svatováclavskou filmovou cenou z roku 1939, kterou udělovalo protektorátní ministerstvo obchodu.
To je na celém vyznamenání to nejpodivnější. Osmdesát let po válce nevíme, komu ho dali, a přesto se jím pořád měří.
Odmítnout ho ostatně nikdo nezkusil. Nezná se případ, kdy by to někdo udělal, protože by to hraničilo s riskováním vlastní existence, a po válce se sice k odmítnutí několik lidí přihlásilo, doložit to ale nešlo.
Ruka
Zatímco politické režimy Švabinskému nijak neubíraly, ubírala mu vlastní ruka. Ze soupisu jeho grafického díla se to dá číst jako lékařská zpráva: v roce 1929 vytvořil sedm prací suchou jehlou, jednu mědirytinu a osm litografií, v roce 1943 už jen čtyři litografie perem a ostatní křídou, a od roku 1944 jsou zaznamenány výhradně litografie křídou, tedy technika, která odpouští nejvíc. Jeho podpis se od padesátých let rozpadá do oddělených, nerovných liter a poslední dopis z roku 1962 už je napsaný na stroji, protože vlastnoruční podpis pod ním je rozechvělý téměř do nečitelnosti.
Muž, který přečkal čtyři politické systémy, prohrával s vlastní rukou, a jediné, co si na ní vymohl, byla volba techniky.
Národní umělec
V listopadu 1945 se československá vláda usnesla přiznat mu název národního umělce jako projev uznání celoživotní výtvarné práce, která nabyla významu všenárodního. Byl mezi prvními jmenovanými vůbec. V roce 1951 dostal Československou cenu míru, v roce 1952 Státní cenu a v roce 1958 Řád republiky i Řád práce, takže mezi Vídní roku 1916 a komunistickou Prahou roku 1958 nezůstal jediný režim, který by ho nedekoroval.
Zemřel 10. února 1962 po delší nemoci ve věku osmdesáti osmi let a jeho ostatky uložili na vyšehradský Slavín, tedy na místo, kam se ukládají lidé, na nichž se všechny režimy shodnou.
Padesát jedna let ve skříni
Josef Krbec, ten taxikář z Boskovic, si Masarykův portrét nechal doma až do své smrti v roce 1978 a jeho poslední přání bylo, aby se obraz ve vhodnou dobu vrátil na původní místo. Vhodná doba přišla o dvanáct let později. Krbcův synovec Lubomír Hlubinka předal dřevoryt 2. března 1990 tehdejšímu předsedovi Federálního shromáždění Alexandru Dubčekovi.
Od okupace do té chvíle uplynulo jedenapadesát let a Švabinský byl osmadvacet let po smrti.
Malíř přečkal všechny režimy na svém místě, s ateliérem, s titulem a s vyznamenáním v každé dekádě, a jeho svatováclavská koruna svítí v katedrále dál. Jeho Masaryk to musel přečkat v cizí skříni v Boskovicích.
Zdroje
Max Švabinský (17. 9. 1873 – 10. 2. 1962) Radio Prague International, archiv Dostupné z: https://archiv.radio.cz/cz/static/max-svabinsky
Max Švabinský Litomyšlský architektonický manuál Dostupné z: https://lam.litomysl.cz/umelec/627-max-svabinsky
Max Švabinský / 1873–1962 Trinity Art Research Dostupné z: https://tar22.cz/autori/max-svabinsky-1873-1962/
Max Švabinský — profil osobnosti Encyklopedie dějin Brna Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=2946
Vitráže Maxe Švabinského v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě (diplomová práce) Dostupné z: https://docplayer.cz/3303111-Vitraze-maxe-svabinskeho-v-katedrale-sv-vita-vaclava-a-vojtecha-na-prazskem-hrade.html
Vitrážová pole v jižním průčelí příčné lodi v chrámu sv. Víta GEMAART (pokračovatel Uměleckého sklenářství Josefa Jiřičky) Dostupné z: https://www.gemaart.cz/
Okno v katedrále svatého Víta — největší umělecky ztvárněné okno v ČR Kudy z nudy Dostupné z: https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/okno-v-katedrale-svateho-vita
Švabinský Max — grafik (k otázce pohybového postižení a vývoje grafických technik) ArtBohemia Dostupné z: https://www.artbohemia.cz/cs/165_svabinsky-max
Max Švabinský v časové ose Investujme do umění Dostupné z: https://www.investujme-do-umeni.cz/max-svabinsky-v-casove-ose/
Jak vypadaly bankovky za první republiky nebo za protektorátu? Měšec.cz Dostupné z: https://www.mesec.cz/clanky/jak-vypadaly-bankovky-za-prvni-republiky-nebo-za-protektoratu/
Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí Svatováclavskou Warcross.cz Dostupné z: https://www.warcross.cz/wordpress/?p=4841
Svatováclavským řádem nacisté vyznamenali 2500 Čechů (rozhovor s historikem Janem B. Uhlířem) CNN Prima News, 28. září 2021 Dostupné z: https://cnn.iprima.cz/historik-svatovaclavskym-radem-naciste-vyznamenali-2-500-cechu-za-vzorny-postoj-k-risi-34531
Svatý Václav ve spárech nacistů (s vyjádřením historika Petra Koury) Týden.cz Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/svaty-vaclav-ve-sparech-nacistu-jak-zneuzili-ceskeho-svetce_448072.html
Svatováclavská orlice — nacistické vyznamenání, které ničilo životy Český rozhlas Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/svatovaclavska-orlice-nacisticke-vyznamenani-ktere-nicilo-zivoty-8154222
Archiv Národní galerie v Praze — fond Max Švabinský (inventář) Dostupné z: https://admin.www.ngprague.cz/storage/4035/Svabinsky_Max.pdf
ŠVABINSKÁ, Zuzana: Světla paměti. (vzpomínky)
