Milosrdenství smrti: Když nacisté učili Německo vraždit své vlastní děti

Byl ledový únorový den roku 1939, když se v malé německé vesnici Pomssen narodil chlapček jménem Gerhard. Jeho rodiče, Richard a Lina Kretschmarovi, se na prvního potomka těšili. Byli oddanými nacisty a věřili v čistotu árijské rasy.

Ale když se Richard poprvé podíval na svého syna, vydal příšerný výkřik. Dítě se narodilo slepé, chyběla mu jedna noha a část ruky. Navíc trpělo epileptickými záchvaty. Richard Kretschmar zíral na své dítě a viděl v něm pouze „monstrum“ - tak své vlastní dítě nazýval.

V tom okamžiku udělal rozhodnutí, které změnilo dějiny. Vzal pero a napsal dopis přímo Adolfovi Hitlerovi. „Mein Führer,“ začínal, „prosím vás o povolení k eutanázii tohoto monstra. Nikdy z něj nebude užitečný člen árijské společnosti.“

Hitler byl dopisem fascinován. Poslal svého osobního lékaře, dr. Karla Brandta, aby se na dítě podíval. Brandt prohlédl pětiměsíčního Gerharda a potvrdil otcův verdikt: „Nevyléčitelný. Žádná naděje na zlepšení.“

25. července 1939 dostal malý Gerhard smrtící injekci. V úmrtním listu stálo: „srdeční selhání.“ Bylo mu pouhých pět měsíců. Stal se první oficiální obětí programu, který nacisté nazvali Akce T4.

Richard Kretschmar nevěděl, že právě spustil lavinu, která pohltí statisíce nevinných životů.

Hitler pochopil, že Kretschmarův dopis otevřel nové možnosti. Pokud dokáže přesvědčit Němce, aby vraždili vlastní postižené děti pod záminkou „milosrdenství,“ pak už bude jen krůček k vraždění všech „nežádoucích.“

V říjnu 1939 podepsal tajný rozkaz. Chtěl ho datovat zpětně k 1. září - k začátku války. Symbolicky. Když Německo začne válku proti světu, začne také válku proti svým nejslabším.

Program dostal jméno podle adresy své centrály v Berlíně: Tiergartenstraße 4. Akce T4. Znělo to nevinně, jako název nějaké stavební firmy.

Ve skutečnosti to byla továrna na smrt, která měla za úkol „očistit“ německou společnost od všeho, co nacisté považovali za genetickou zátěž. Postižené děti, mentálně nemocné, epileptiky, slepé, hluchoněmé. Všechny ty, kteří „znehodnocovali“ árijskou rasu.

Dr. Hans Heinze, uznávaný dětský psychiatr, převzal vedení prvního střediska dětské eutanázie v Gördenu u Brandenburgu. Byl to respektovaný odborník, autor několika vědeckých publikací. Nyní se stal architektem systému na vraždu dětí.

Postupy byly vypracovány s německou precizností. Tříčlenná komise lékařů hodnotila každé dítě pouze na základě písemných podkladů. Nikdy je neviděli na vlastní oči. Každý lékař dal svůj verdikt - ano nebo ne pro eutanázii. Pokud dva ze tří lékařů řekli ano, byl osud dítěte zpečetěn.

Rodiče dostali oficiální dopis: „Váš syn/dcera byl/a přijat/a do našeho specializovaného oddělení pro nejlepší možnou péči.“ Ve skutečnosti šlo o rozsudek smrti.

Metody zabíjení byly rafinované. Dr. Hermann Pfannmüller z bavorského Eglfingu si vyložil vlastní metodu - postupné vyhladovění dětí k smrti. „Je to přirozenější než chemie,“ vysvětloval návštěvníkům a ukazoval na vyhublé dítě: „Tomuhle to bude trvat ještě dva nebo tři dny.“

Jinde používali luminal - prášek na spaní. Děti dostávaly smrtící dávky ráno a večer, přimíchané do jídla, aby se potlačila hořká chuť. Během dvou až pěti dnů se u nich rozvinul zápal plic a zemřely. V úmrtním listu stálo: „přirozené příčiny.“

Do roku 1940 program přerostl z dětské eutanázie v masové vraždění dospělých. Bylo to zapotřebí zorganizovat ve velkém stylu. Nacisté si vybírali opuštěné zámky a léčebny, které přebudovali na továrny smrti.

Nejznámější byl zámek Hartheim u Lince. Krásná renesanční stavba, kde dříve žili postižení pod péčí dobročinných spolků. Nyní se změnila v peklo s průmyslovou přesností.

Pacienti přijížděli v autobusech se zakrytými okny. Říkalo se jim, že jedou na léčbu do lepšího ústavu. Ve skutečnosti je čekala smrt.

Proces byl vypracován do posledního detailu. V první místnosti se museli svléci do naha pod záminkou sprchování. V druhé místnosti byla plynová komora zamaskovaná jako koupelna - se sprchovými hlavicemi, které ale vypouštěly oxid uhelnatý místo vody.

Třetí místnost sloužila jako márnice, čtvrtá jako krematorium. Celý proces - od příjezdu po spálení - trval pouze hodiny.

V Hartheimu bylo takto v letech 1940-1941 zavražděno asi 20 tisíc lidí z Německa, Rakouska, Slovinska, Čech a Moravy. Z protektorátu sem bylo deportováno 483 pacientů z Dobřan a stovky dalších z ústavů v Sudetech.

Rodinám zavražděných přicházely úsečné dopisy: „S politováním vám oznamujeme, že váš syn/dcera náhle zemřel/a na srdeční selhání.“ Jako místo úmrtí bylo uvedeno místo co nejvíce vzdálené od bydliště rodiny.

Příbuzní si mohli vyžádat urnu s popelem. Ve skutečnosti dostali popel někoho úplně jiného - často jen piliny nebo hlínu. Nacisté si z pozůstalých dělali ještě i posmrtně legraci.

Ale postupně se tajemství provalovalo. Rodiny postižených dětí se často znaly navzájem. Když několik dětí zemřelo ve stejné době na „srdeční selhání,“ začalo to budit podezření.

Nejdůležitější okamžik přišel 3. srpna 1941. V katedrále sv. Pavla v Münsteru vystoupil na kazatelnu vysoký, impozantní muž. Byl to Clemens August von Galen, místní biskup, kterému říkali „Lev z Münsteru.“

„Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní,“ hřměl z kazatelny. „Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa!“

Pak položil otázku, která otřásla celým Německem: „Zavedete-li zásadu, že smíte zabíjet ‚neproduktivní‘ bližní, pak běda nám všem, až zestárneme a staneme se sami křehkými! Co se stane s našimi raněnými vojáky, kteří se vrátí z fronty bez rukou a nohou?“

Tato slova probudila Němce ze sna. Najednou pochopili, kam jejich národ spěje. Biskupovo kázání se začalo šířit v tisících kopií po celém Německu.

Hitler zuřil. Chtěl Galena zatknout a popravit. Ale jeho poradci ho varovali: „Pokud zatknete biskupa, ztratíte celé Vestfálsko. Lidé ho milují víc než vás.“

24. srpen 1941 se stal historickým dnem. Poprvé a naposledy ve své kariéře Adolf Hitler ustoupil pod tlakem veřejného mínění. Oficiálně zastavil Akci T4.

Ale bylo pozdě. Do té doby bylo zavražděno už přes 70 tisíc lidí. A ve skutečnosti program nekončil - jen se stal ještě tajnějším. Heinrich Himmler později litoval: „Kdyby to od začátku vedli SS, uměli bychom se s tím vypořádat tak, aby to mezi lidmi žádný zbytečný rozruch nevzbudilo.“

Program pokračoval do konce války. Celkem si vyžádal až 250 tisíc životů. Ale jeho význam přesahoval i tato hrůzná čísla.

Akce T4 byla generálkou na holokaust. Nacisté se naučili, jak organizovat masové vraždění, jak stavět plynové komory, jak mučit lidi, jak spalovat těla. Naučili se také, jak zlomit morální zábrany obyčejných lidí.

Lékaři jako Karl Brandt, který dal injekci malému Gerhardovi, se později stali architekty holokaustu. Christian Wirth, který konstruoval první plynové komory pro T4, se pak přesunul do Belžecu, Treblinky a Sobiboru, kde zdokonalil své vražedné umění.

Nejhorší ale bylo, že se nacistům podařilo přesvědčit tisíce obyčejných Němců, aby se stali spoluviníky. Lékaři, kteří slíbili „především neškodit,“ se stali vrahy. Ošetřovatelé, kteří měli pečovat o nemocné, jim dávali smrtící injekce.

Rodiče jako Richard Kretschmar se nechali přesvědčit, že vražda vlastního dítěte je „milosrdenství.“

V roce 1946, krátce po válce, zemřel biskup Clemens August von Galen - muž, který se nebál postavit Hitlerovi. Před smrtí řekl: „Tak, jako jsem bojoval proti nacistickým nespravedlnostem, budu bojovat proti jakýmkoliv nespravedlnostem, bez ohledu na to, od koho pocházejí.“

Malý Gerhard Kretschmar byl pochován na neznámém místě. Jeho hrob se nikdy nenašel. Ale jeho příběh zůstal jako varování.

Akce T4 ukázala, jak snadno může civilizovaná společnost sklouznout k barbarství, když se nechá přesvědčit, že někteří lidé prostě „nestojí za to žít.“ Ukázala, jak nebezpečné je, když se „věda“ spojí s ideologií a začne rozdělovat lidi na „hodnotné“ a „bezcenné.“

A ukázala také, že někdy stačí jeden odvážný hlas - jeden bishop, který se nebojí říct pravdu - aby změnil dějiny.

Akce T4 nebyla jen nacistickým zločinem. Byla to zkouška, jak daleko může jít lidská krutost, když se zahalí do pláště „vědy“ a „milosrdenství.“ Malý Gerhard Kretschmar se stal symbolem toho nejhoršího, co v člověku může být - ale biskup Galen ukázal to nejlepší. A možná právě v tom je naděje.

Před 80 lety Hitler poprvé ustoupil veřejnosti. Zrušil zrůdný program Operace T4
Deník.cz, 24. srpna 2021
Dostupné z: https://www.denik.cz/ze_sveta/hitler-eutanazie.html

Akce T4
Wikipedie, 27. února 2023
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4

Biskup, který se nebál ani Hitlera
Katolický týdeník
Dostupné z: https://katyd.cirkev.cz/clanky/biskup-ktery-se-nebal-ani-hitlera.html

Eutanázie (1939 - 1941)
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/holocaust/historicky-kontext/eutanazie-1939---1941/

Nacistický program eutanazie a dětská psychiatrická léčebna v Opařanech
Severní Českobudějovicko, 7. června 2016
Dostupné z: http://severniceskobudejovicko.cz/2016/06/07/nacisticky-program-eutanazie-a-detska-psychiatricka-lecebna-v-oparanech/