Mlčel a pohrdal. Spisovatel Vančura, který odmítl promluvit i pod mučením

Dvanáctého května 1942 v pět hodin ráno zaklepali na dveře bílé funkcionalistické vily na Zbraslavi u Prahy dva muži v kožených kabátech. Vladislav Vančura spal nahoře se svou ženou Ludmilou, bylo jim padesát a padesát pět let a žili spolu dvacet šest krásných let.

Gestapáci, jak později vzpomínala Ludmila, se najednou začali chovat o stupínek mírněji, skoro jakoby v rozpacích, a řekli, že mají rozkaz Vladislava odvést, ale že sami nevědí, zda jde jen o výslech. Jeden z nich hned začal přehrabovat papíry na psacím stole, druhý střežil na každém kroku Vladislava, který se oblékal.

Loučili se dole v hale a Vladislav říkal, aby byly s dcerou Alenou klidné – co jiného mohl říkat – a aby dala dohromady jeho poslední rukopisy. Těsně před odchodem nasadili Němci tón, který snad měl vypadat korektně, řekli, že zabavené věci jsou pro Winterhilfe a že pan doktor se možná ještě ten den nebo nazítří vrátí, ale lhali.

Gestapo ho odvedlo do Petschkova paláce na Bredovské ulici, kde sídlila hlavní služebna tajné státní policie protektorátu a kde v suterénních kobkách mučili. Dnes se ulice příhodně jmenuje Politických vězňů. Vladislav Vančura byl zatčen pro podezření z členství v levicovém odboji, konkrétně v Národně revolučním výboru inteligence, jehož byl předsedou.

Narodil se 23. června 1891 v Háji ve Slezsku do staré protestantské rodiny, kde otec pracoval jako hospodářský správce cukrovaru a rodina se často stěhovala za prací. Prvních šest let chlapcova života znamenalo šest různých sídel – Cvrčov, Tovačov, Praha, Močovice, Libice nad Cidlinou, Havransko – až se rodina nakonec usadila v Davli u Prahy na sedmnáct let.

Už na gymnáziu propadl kvůli špatné kázni a politickým názorům, protože sympatizoval s protirakouskými myšlenkami, tíhl k socialismu a k Masarykovi. Místo školy se stal knihkupeckým příručím, pak učněm fotografa, protože toužil malovat. Studoval na umělecko-průmyslové škole a pak zkoušel dostat se na Akademii výtvarných umění, ale ani doporučení Mikoláše Alše nepomohlo – rektor Hanuš Schwaiger ho odmítl. V té době snil o cestách světem a dokonce chtěl se přihlásit k námořnictvu.

Když však matka těžce onemocněla, Vladislav se vrátil domů, pokorně složil zkoušky a dodělal gymnázium. Ve věku dvaceti čtyř let maturoval, malířem se nestal a jako mnoho zahořklých umělců nakonec vystudoval medicínu.

V roce 1916 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde byl Vladislav o šest let starší než ostatní spolužáci, potkal na chodbě mezi přednáškami Ludmilu Tuhou, dceru pražského učitele, a během studia se sblížili. Oba promovali 2. června 1921 jako doktoři medicíny a o dva měsíce později, 16. srpna, měli civilní svatbu v Praze.

Na podzim se nastěhovali na Zbraslav a otevřeli společnou lékařskou praxi. Osmého dubna 1923 se jim narodila dcera Alena a koncem dvacátých let si nechali postavit funkcionalistickou vilu podle návrhu architekta Jaromíra Krejcara, Vančurova kolegy z uměleckého sdružení Devětsil.

Vladislav praktikoval osm let, pak medicínu opustil, protože literaturu miloval víc než nemocné lidi. Ludmila dál ordinovala, zatímco Vladislav psal, a později vzpomínala, že některé dny navštívil kino i několikrát denně, protože ho film fascinoval stejně jako literatura. Roku 1920 napsal: „K filmovému dílu se druží umělci, aby dle téhož řádu řešili čas, prostor a básnili v obrazech.“

V roce 1920 byl zvolen prvním předsedou uměleckého sdružení Devětsil a psal básně, povídky, scénáře. Jeho jazyk byl osobitý – používal archaická slova, knižní výrazy, zastaralou větnou skladbu a košatá souvětí. V roce 1924 vyšel román Pekař Jan Marhoul, tragický příběh bohatého pekaře, který přes veškerou dobrotu klesá do chudoby a smrti, a za román Poslední soud z roku 1929 získal státní cenu.

Druhou státní cenu dostal v roce 1931 za román Marketa Lazarová – baladický příběh ze středověku o loupeživých rytířích, lásce, vraždách a zradě. Kniha se stala klasikou české literatury a režisér František Vláčil z ní později natočil jeden z nejvýznamnějších českých filmů.

V roce 1926 vyšlo Rozmarné léto, humoristická novela o třech postarších přátelích v lázeňském městečku na řece Orši, jejichž nudné životy naruší příjezd potulného kouzelníka Arnoštka a jeho krásné asistentky Anny, do které se všichni tři zamilují. Kniha měla obrovský úspěch a spojovala archaickou krásu jazyka s lehkým humorem.

Vančura ale nebyl jen spisovatel – sám režíroval filmy Na sluneční straně (1933) a Marijka nevěrnice (1934), a když ho gestapo zatýkalo, zabavilo mu i ruční kameru, kterou dostal jako honorář za film Před maturitou a kterou byly natočeny mnohé záběry pro Marijku nevěrnici.

V roce 1921 stál u vzniku Komunistické strany Československa a byl jejím členem osm let, než v březnu 1929 podepsal spolu s dalšími šesti spisovateli – včetně Jaroslava Seiferta a Ivana Olbrachta – projev namířený proti novému vedení KSČ, za což byl ze strany vyloučen.

Své levicové přesvědčení však nezapřel. V roce 1934 podepsal protifašistický projev spisovatelů a umělců a jedenáctého prosince téhož roku promluvil na protifašistické manifestaci studenstva a spisovatelů. O tři roky později vydal povídku Občan Don Quijote, která byla jasným protestem proti fašismu, a komunisté to vítali – Rudé právo referovalo o jeho aktivitách, i když byl vyloučen, a byl pozván na VII. sjezd KSČ, kterého se sice neúčastnil, ale poslal zdravici.

Na podzim 1939 vstoupil do odboje a v roce 1941 se stal předsedou Národně revolučního výboru inteligence. Organizace měla sblížit komunistický a nekomunistický odboj a fungovat jako stínová vláda, která vystoupí z ilegality, až bude nacistické Německo v krizi. Do výboru patřili spisovatel Ivan Olbracht, novinář Julius Fučík, kritik Bedřich Václavek a další intelektuálové.

V květnu 1942 gestapo skupinu rozbilo. Julius Fučík byl zatčen 24. dubna, někteří členové nevydrželi mučení a prozradili další jména, a 12. května přišli pro Vančuru.

Petschkův palác byl peklo, kde v suterénu mučili denně i po nocích – bili gumovými pendreky, ukládali vězně do van s ledovou vodou, zavírali do tmavých cel bez jídla a vody, protože bolest byla metodou a strach nástrojem.

Jaroslav Seifert později napsal, že i silnými zdmi Petschkova paláce prosákly zprávy o tom, jak Vančura trpěl, ale odpovídal mlčením, které nemělo nic společného s pasivitou, a že i při mučení se choval statečně a byl takový, jakého ho všichni znali – mlčel a pohrdal.

Němci se neobtěžovali zjistit rozsah jeho odbojové činnosti a nevyslýchali ho příliš, protože ho měli prostě jako rukojmí a jako symbol. Bylo jasné, že důvodem jeho zatčení není ani tak konkrétní odbojová činnost, jako jeho proslulost a talent – po smrti Karla Čapka v roce 1938 byl Vančura považován za nejvýznamnějšího českého spisovatele, a nacisté to věděli. Takového muže můžeš popravit jako výstrahu pro ostatní intelektuály a ukázat, že si nikdo nemůže být životem jistý a že kultura česká může být popravena symbolicky zastřelením jednoho velkého básníka.

Sedmadvacátého května 1942 v půl jedenácté dopoledne zapraskaly výstřely v pražské Libni, když parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili na mercedesku zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Heydrich byl těžce raněn, odvezen do nemocnice a čtvrtého června zemřel na sepsi.

Okamžitě po atentátu vyhlásili nacisté stanné právo a začalo běsnění, které otřáslo světem – během následujících týdnů bylo popraveno přes dva tisíce členů české elity, Lidice byly vyhlazeny, Ležáky spáleny a rodiny odbojářů povražděny.

Třicátého května 1942 promluvil Emanuel Moravec, ministr školství protektorátní vlády: „Jsem přesvědčen, že za těchto hodin smrtelného nebezpečí národ zajisté z vlastního popudu přinese oběť svých intelektuálů, jež hluboce pronikli do rukou židobolševismu.“

Šéf SS Heinrich Himmler požadoval, aby jako trest za útok bylo exemplárně popraveno sto příslušníků české inteligence, ale K. H. Frank se domníval, že zavraždění stovky členů intelektuální elity by Čechy mohlo zatvrdit, a že lepší bude lámat národ rafinovaněji. Nakonec bylo intelektuálů popraveno několik desítek, a tím nejvýznamnějším z nich byl Vladislav Vančura.

Stanný soud jednal v nepřítomnosti obžalovaného a rozsudek byl jasný – trest smrti, týž den, prvního června 1942. V osmnáct hodin a čtyřicet pět minut na kobyliské střelnici v Praze, protože Němci jsou přesní v evidenci, a u jeho jména napsali dovětek: „Zemřel okamžitě.“

Tělo bylo tajně spáleno ve Strašnickém krematoriu a ani popel nevrátili rodině.

Téhož večera to oznámil rozhlas. Ludmila Vančurová seděla doma s dcerou Alenou a čekaly. Historik později napsal: „Když dne 1. června 1942 zvečera zazněl z amplionů zlý hlas, oznamující zkomoleně na prvním místě katovského diáře, že byl popraven dr. Vladislav Vančura, lékař na Zbraslavi, ustrnuli, kdo se chvěli o budoucnost národa doma i za hranicemi.“

Ludmila neposlouchala rozhlas, ale o půlnoci zazvonil telefon a anonymní hlas řekl: „Pana doktora zastřelili.“ Teprve po válce zjistila, že to byl Vladislavův přítel a spolupracovník z Družstevní práce, doktor Kotrlý, a ve svých vzpomínkách napsala: „Vladislava zastřelili. To byl konec. Konec našich dvaceti šesti krásných let.“

Poprava Vladislava Vančury vyděsila celou kulturní obec, protože lidé nevěřili, že by si okupanti na osobnosti takového formátu troufli, ale po jeho zavraždění začalo být jasné, že nyní se dá od nacistů čekat cokoli.

Jaroslav Seifert napsal později jednu z nejkrásnějších básní na Vančurovu památku:

Místo, které poznamenal mrak,
když jej vítr roztrhal pak v cáry,
doušek vzduchu, kterým letěl pták,
chomáč vůně, snítka bílé páry –
a pak slza na těch krásných lících,
to je vše, co zbývá po básnících.

Ve svých vzpomínkách pak napsal: „Vančura byl jedním z těch velkých českých lidí, s kterými jsem měl možnost i štěstí se stýkat. Mlčel a pohrdal. Byl čestný a statečný, i když viděl, jak se zvedají hlavně pušek k jeho srdci.“

Ludmila Vančurová přežila válku a v květnu 1945 se aktivně zúčastnila pražského povstání jako zdravotnice. Po válce se stala zakladatelkou a první ředitelkou Ústavu zdravotní výchovy a věnovala se zdravotnické osvětě až do roku 1965, kdy dostala Řád práce v roce 1957 a titul Zasloužilý lékař v roce 1962.

V roce 1967 napsala vzpomínkovou knihu Dvacet šest krásných let, která začíná setkáním s Vladislavem na lékařské fakultě a končí oním telefonátem před půlnocí 1. června 1942. Kniha je realistickým obrazem manželského vztahu od počátků až do tragického konce, prosté a upřímné vyprávění bez senzačnosti.

Téhož roku, 1967, zemřela její dcera Alena Santarová ve věku čtyřiačtyřiceti let. Stala se spisovatelkou literatury pro děti a mládež a napsala knihy Káťa, Katrin, Katynka, Od úterka do soboty a Známá neznámá. Aby unikla totálnímu nasazení, pracovala po otcově popravě jako herečka, a v roce 1945 získala stipendium a studovala dva semestry na Vysoké filmové škole v Paříži.

Ludmila Vančurová zemřela 7. prosince 1983 v penzionu v Dejvicích ve věku osmdesáti šesti let. Přežila manžela o čtyřicet jedna let a dceru o šestnáct.

V roce 1946 byl Vladislav Vančura in memoriam jmenován národním umělcem a jeho dílo přežilo. Rozmarné léto zfilmoval Jiří Menzel v roce 1967 a film se stal kultovním, Marketu Lazarovou natočil František Vláčil téhož roku a vznikl jeden z největších českých filmů všech dob, Konec starých časů natočil Menzel v roce 1989.

Knihy zůstaly, filmy zůstaly, Seifertova báseň zůstala, a zůstala věta, kterou napsal Jaroslav Seifert: „V osobě velkého básníka měla být symbolicky popravena kultura národa, který celé své existenční oprávnění v minulosti a celou svou obranu v přítomnosti založil na hodnotách kulturních.“

Tehdy večer, prvního června 1942 v 18:45, zastřelili na kobyliské střelnici doktora Vladislava Vančuru, lékaře na Zbraslavi. Zastřelili ho mlčícího, zastřelili ho pohrdajícího, zastřelili ho takového, jakého ho všichni znali.