Na den byl krajíček chleba a kolečko salámu. Jak vypadal život za plotem ve Svatobořicích

Jeden z přeživších vězňů to popsal takto: „Každé ráno se přinesl kotel jako na smetí, v němž byla černá káva, vězni dostali krajíček chleba, kolečko salámu a kostku margarínu. Tak vypadala naše snídaně i jediné pořádné jídlo na celý den. Odpoledne jsme pak měli už jen misku eintopfu.“

Tato strava stačila sotva udržet člověka při životě. Jen do ledna 1943 — tedy za první čtyři měsíce provozu — bylo zaznamenáno 700 případů onemocnění průjmy a úplavicí. Štěnice a blechy byly samozřejmostí. Policejní vedoucí lékař gestapák dr. Bedřich Pilny si s tím hlavu nelámal. Jiný táborový lékař, gestapák MUDr. Walter Marquort, vězňům vyhrožoval otevřeně: nemocný stejně skončí v koncentráku, takže léčit nepotřebuje.

Již po měsíci pobytu se vězni podobali lidem z koncentračních táborů. Ostříháni dohola, zahaleni v hadrech, s šedou pletí a vystouplými lícními kostmi.

Velitelem tábora byl od jeho vzniku nadporučík Franz Kaiser — rodilý Čech, který se přidal k Němcům. Vězni mu říkali Punťa. Proč právě toto přezdívka, prameny nevysvětlují jednoznačně; snad pro jeho zavalitou postavu, snad pro způsob, jakým se pohyboval po táboře.

Kaiser proslul nelidskou krutostí vůči vězňům, a to zejména vůči těm židovského původu, kteří tvořili část internovaných a kteří byli z tábora postupně odesíláni do vyhlazovacích táborů na východ. Tresty, které Kaiser uděloval, měly svou vlastní logiku: nejobávanější bylo zavření do samotky.

Samotka se nacházela v márnici — v místnosti určené pro mrtvé. Vězeň byl zavřen na několik dní bez jídla a světla, obklopen mrtvolami spoluvězňů a rakvemi připravenými pro další oběti. Lidé, kteří se z márnice dostali, vycházeli s oteklýma nohama, zápalem plic a záněty ledvin.

Kaiser byl také tím, kdo zakázal čtení. Přechovávání novin nebo knih bylo za jeho velení krutě trestáno. Přesto se informace z fronty mezi vězně dostávaly — zásluhou zejména žen, které uklízely v četnických ubikacích a odtud přinášely zprávy.

V listopadu 1943 byl Kaiser nahrazen nadporučíkem Johannem Schusterem, rodákem ze zabraného pohraničí. Schuster táborový režim částečně zmírnil — za jeho velení bylo možné organizovat i divadelní výstupy, které za Kaisera probíhaly jedině tajně.

Pokud Kaiser byl ve Svatobořicích symbolem velitelské krutosti, gestapák Gerhard Thuns byl symbolem krutosti fyzické. Fanatický sadista, který chodil táborem vždy s důtkami nebo holí a bil kolemjdoucí bez příčiny i záminky. Týral zejména Židy — mnoho z nich ve spolupráci s dalšími gestapáky doslova utýral k smrti.

Noční apely patřily k pravidelné součásti táborového režimu — jako v jiných zařízeních nacistického vězeňského systému, šlo o záměrné narušování spánku a psychické vyčerpávání. Vězni museli v každém počasí stát v řadách a čekat.

Fyzická podoba tábora měla svůj vlastní symbolický jazyk. Dvě části areálu — horní s kancelářemi a dolní s baráky — spojoval most-tunel přes okresní silnici. Vězni mu brzy dali jméno: most vzdechů. Každý průchod přes něj byl malou cestou z jedné části existence do druhé. Pod mostem vedla silnice do Kyjova — svobodný svět, vzdálený několik metrů a zároveň nepřekročitelně daleko.

V každém křídle baráku přebývalo 150 vězňů. Pracovní povinnost byla zavedena záhy: muži stavěli další baráky nebo pracovali na stavbě železniční vlečky do továrny Sigmund-Chema v Lutíně — pobočce tábora, kam bylo odvezeno 100 až 160 mužů. Ženy vařily řepnou polévku, uklízely kanceláře, pracovaly v administrativě lágru. V pletárně — vězni zvané culikárna — pracovalo asi 200 žen.

Jednou za čtrnáct dní mohli vězni napsat dopis domů. Balíky s jídlem nebo oblečením mohli dostávat do váhy dvou kilogramů. Zpočátku byly balíky dozorci vykrádány — v obálce obvykle zůstal jen chléb.

Když 17. září 1942 přijel do vesnice první transport, místní obyvatelé za sebou slyšeli zavírat plot. Tábor stál za ním po celé generace — od první světové války. Tentokrát byl jiný. Tentokrát za plotem stáli lidé, kteří se ničím neprovinili.

Občané Svatobořic i sousedního Kyjova reagovali způsobem, který nacistická správa nepředvídala ani nevymýtila: tajně nosili vězňům jídlo a předávali informace. Chodili ke drátěnému plotu a zpívali — nezapřeli zpěvné Slovácko, jak zaznamenal starosta obce. Zpěv byl gestem sounáležitosti, které se nedalo zakázat, protože nebyl přestupkem.

Rodina Bartoňových z Kyjova měla pole sousedící s táborem. Chodit k plotu bylo pro ně přirozené — tam byl jejich pozemek. A u plotu se daly předávat zprávy, chleba, drobnosti. Zdeněk Bartoň, tehdy dvanáctiletý chlapec, vzpomínal, jak se jejich dům v době války stal místem, kde se pomáhalo lidem, kteří potřebovali jídlo nebo informaci.

Za pomoc vězňům bylo nakonec perzekvováno téměř třicet místních obyvatel. Gestapo vědělo, co se děje — ale nikdy to úplně nezastavilo.

I v táboře se lidé pokoušeli zachovat si něco ze svého předchozího života. Za Kaisera bylo kulturní dění téměř nemožné — každý pokus o divadlo nebo hudbu byl tajný a riskantní. Za Schustera se prostor mírně otevřel.

Vězni sestavili divadelní soubor. Hráli scénky, recitovali, zpívali. Bylo to křehké a dočasné — ale bylo to.

Josef Jaroslav Filipi mezitím kreslil. Sedmdesát osm kreseb zachycujících tváře, baráky, apely, táborový každodenní pohyb — tiché svědectví člověka, který se rozhodl, že tohle místo nezůstane bez tváře. Kresby přežily.

Příště: Čtyřicet šest dětí přivezených z pražské Jenerálky — jejich rodiče byli popraveni v Mauthausenu, ony samy přišly do Svatobořic podvyživené a vyděšené. A profesorka, která je tajně učila číst.