V 8 letech ztratil matku a otce v koncentračním táboře v Bělehradě. Dnes bojuje za paměť rodičů

Bělehrad, konec srpna 1941. Osmileté dítě stojí u vysokého dřevěného plotu a mezi stovkami mužů na druhé straně marně hledá otcovu tvář. Topovské Šupe, bývalá vojenská kasárna na okraji Bělehradu, se během několika týdnů proměnila v peklo. Německé okupační síly sem odvlékaly židovské muže z celého Srbska a drželi je jako rukojmí, které každý den používali při hromadných popravách.

Teodor Kovac sem přichází každý den s matkou a nosí otci jídlo, dopisy, čisté prádlo. Snaží se mu aspoň na chvíli zlehčit podmínky v táboře, kde je na 1400 vězňů nacpaných v dřevěném prostoru určeném původně pro koně. Někdy se jim podaří na chvíli promluvit a otec se snaží usmívat, říká, že to všechno brzy skončí. Nedošlo mu ještě, že v táboře není proto, aby pracoval, ale aby zemřel.

Když šestého dubna 1941 bombardovala německá letadla Bělehrad, rodině Kovacových se svět zhroutil během tří dnů. Otec přišel o zaměstnání. Židé nesměli vlastnit byty. Museli nosit žluté pásky s Davidovou hvězdou. Nesměli se pohybovat městem po šesté hodině večer. Nesměli chodit do parků. Nesměli nakupovat ve většině obchodů.

Ale nejhorší mělo teprve přijít.

V létě 1941 začalo v Srbsku partyzánské povstání proti německým okupantům. Wehrmacht reagoval s brutalitou, která měla v dějinách války málo obdob. Hitler osobně vydal rozkaz: za každého zabitého německého vojáka se zastřelí sto civilistů. Za každého zraněného padesát.

A protože nacisté Židy stejně hodlali likvidovat, stali se ideálními rukojmími.

22. srpna 1941 začalo hromadné zatýkání. Němci, doprovázeni srbskými kolaboracionisty z vlády Milana Nedićе, chodili od bytu k bytu. Všichni muži starší čtrnácti let měli hodinu na sbalení zavazadel. Pak je naložili na nákladní auta a odvezli do Topovských Šup.

Teodorův otec byl mezi nimi.

Koncentrační tábor Topovské Šupe fungoval jen tři měsíce, od srpna do listopadu 1941, ale za tu dobu tudy prošlo pět tisíc židovských mužů a 1500 Romů. Většina z nich odtud odjela pouze na jedno místo: na popraviště. Tábor přitom stál v jedné z nejrušnějších částí Bělehradu, vedle tramvajové linky, stadionu a školy. Obyvatelé města chodili kolem každý den, viděli muže za ostnatým drátem, slyšeli jejich volání a viděli nákladní auta, která je každé ráno odvážela pryč. Neměli však tušení, kam je vezou.

Vězni dostávali minimální příděly jídla a spali naskládaní na sobě na dřevěných prknech. Stráže je pravidelně bili. Každý den odcházely skupiny na nucené práce po městě a kdokoliv se pokusil o útěk, byl na místě zastřelen. Ale skutečný účel tábora byl jiný – Němci potřebovali rukojmí pro své popravy odplaty.

2. října 1941 partyzáni u Topoly zabili 22 vojáků wehrmachtu. Generál Franz Böhme, velící generál pro Srbsko, provedl výpočet: 22 × 100 = 2200. Tolik lidí musí zemřít. 8. října nacisté vybrali 2200 mužů z tábora Topovské Šupe a řekli jim, že je čeká přesun do lepšího tábora v Rakousku. Muži naložili svá zavazadla na nákladní auta a napsali na ně svá jména, protože věřili, že je čeká transport. Místo toho je odvezli na popraviště v Jajincích, Jabuce a Deliblatu, kde je hromadně postříleli a pohřbili v masových hrobech.

Teodorův otec byl mezi nimi. Bylo mu třicet šest let.

Když došel rozkaz k hromadným popravám, stráže tábora přestaly přijímat jídlo a dopisy od rodin. Teodorova matka přišla k plotu jako obvykle a dozorce jí řekl, že už nic takového nebude potřeba. Teodor se nikdy nedozvěděl přesné datum smrti svého otce, věděl jen jedno – otec už se nikdy nevrátí.

Matka zůstala s osmiletým synem sama v bytě, z něhož je jako Židy brzy vystěhují. Neměla práci, peníze ani budoucnost. A pak, na začátku prosince 1941, přišel další rozkaz. Všechny židovské ženy a děti se mají dostavit na úřadovnu na ulici George Washingtona 23 a vzít si sebou to nejnutnější. Budou prý převezeny do tábora na výstavišti Sajmište, kde dostanou přístřeší.

7. prosince 1941, přesně měsíc po smrti otce, byla Teodorova matka s tisíci dalších žen a dětí naložena na nákladní auta a odvezena přes zamrzlou řeku Sávu na druhý břeh. Teodor zůstal sám.

Sajmište bylo před válkou místem radosti. Moderní výstaviště postavené v roce 1937 mělo představovat Jugoslávii jako součást moderní Evropy. Československo tam mělo svůj pavilon, Německo také. Z centrální věže se provádělo jedno z prvních televizních vysílání v Evropě. V prosinci 1941 to však bylo již jen místo smrti.

Němci přeměnili výstavní pavilony v koncentrační tábor pro židovské ženy a děti. 8000 až 9000 lidí nahnali do nevytápěných prostor s rozbitými střechami, kde spali na slámě na betonové podlaze. Nebylo tam jídlo, teplo ani pitná voda. Pro sto kojenců nebylo mléko a děti umíraly zimou a hladem.

Zima 1941/1942 byla krutá a řeka Sáva zamrzla tak tvrdě, že přes led mohli lidé chodit. Každý den bylo možné vidět skupiny vězňů, jak nesou nosítka s mrtvými a těžce nemocnými přes zamrzlou řeku. Na nábřeží je čekali zaměstnanci židovské nemocnice, kteří nakládali těla na kamiony. Teodorova matka viděla děti umírat každý den, viděla ženy ztrácet rozum a viděla strážce, jak bijí ženy holemi za každé provinění. Snažila se přežít a myslela na svého syna.

V březnu 1942 do Bělehradu dorazil speciální kamion. Vypadal jako běžný nákladní vůz, ale jeho výfukové plyny byly zavedeny dovnitř. Šlo o jednu z prvních mobilních plynových komor, které nacisté testovali v rámci takzvaného konečného řešení židovské otázky. Proces byl jednoduchý a děsivý – vězňům řekli, že je čeká transport do lepšího tábora v Rumunsku nebo Polsku. Nechali je zabalit si věci do krabic a napsat na ně svá jména, pak je vyzvedli kamionem přímo před pavilonem. Dveře se zavřely a motor naskočil.

Cesta do Jajinců trvala patnáct minut, stejně dlouho trvalo udušení oxidem uhelnatým. Když kamion dorazil na místo popravy, všichni uvnitř byli mrtví. Mezi březnem a květnem 1942 bylo v tomto vozidle, kterému říkali sami němečtí vojáci „hubitel duší“, zavražděno 6400 žen a dětí. Teodorova matka byla mezi nimi. Bylo jí třicet tři let.

Teodoru Kovacovi bylo osm let, když přišel o otce, a devět, když přišel o matku. Za tři měsíce ho holocaust připravil o celou rodinu. Přežil válku a vyrůstal bez rodičů, ale pamatoval si tváře za ostnatým drátem, poslední návštěvy u tábora i den, kdy dozorce řekl, že otec už nic potřebovat nebude. A celý život bojoval s tím, že místa, kde jeho rodiče zemřeli, jsou zapomenuta.

V roce 2013, když bylo Teodorovi osmdesát let, stál na místě bývalých Topovských Šup a zjistil, že se tábor, kde zemřel jeho otec, má proměnit v největší nákupní centrum na Balkáně. Srbský developer Delta Holding koupil pozemek za 27 milionů eur a plánoval investovat dalších 160 milionů do výstavby obchodního komplexu. Na místě, kde bylo zavražděno 6500 lidí, měly být obchody, restaurace a kina. Jediná připomínka holocaustu? Malá mosazná deska přišroubovaná k cihlovému zdivu v roce 2006.

„Nechápu, proč stát vyjadřuje takovou neúctu k věcem, na které by se nemělo zapomenout,“ řekl tehdy Teodor novinářům. Stál tam společně s Lucijí Rajnerovou, která tam přišla o otce, a Marijánou Sibinović, která tam přišla o otce a bratry. Tři staří lidé uprostřed rozpadajících se skladišť pomalovaných graffiti. „To, že dovolujeme, aby dvě místa, kde bylo zadržováno tolik lidí a kde téměř nikdo nepřežil, byla využívána tímto způsobem, je symbolem srbské kultury zapomínání,“ řekl Teodor.

Po druhé světové válce o 70 000 Židech, kteří zemřeli v zemích bývalé Jugoslávie, téměř nikdo nemluvil. Titův režim o nich hovořil souhrnně jako o „jugoslávských obětech fašismu“. Doktrína bratrství a jednoty vyžadovala, aby se důsledně stíraly národnostní a etnické rozdíly.

Srbsko bylo po Estonsku druhým nacisty okupovaným územím v Evropě, které bylo formálně prohlášeno za „judenrein“ – zbavené Židů. V srpnu 1942 bylo 90 procent ze 16 000 srbských Židů mrtvých.

A přesto o tom Srbsko desítky let mlčelo.

Sajmište se po válce změnilo v rezidenční čtvrť. Na místě pavilonů, kde umíraly ženy a děti, dnes stojí byty, restaurace a sportovní klub. Malá pamětní deska – to je vše, co holocaust připomíná.

Topovské Šupe dlouho neměly ani tu.

2. června 2013 se sešlo na místě bývalých Topovských Šup padesát lidí. Přišli historici, aktivisté, zástupci židovské komunity. A přišli také ti, kteří tam ztratili rodiče.

Uspořádali „Čas istorije“ – lekci dějepisu. Přesně na místě, kde stával koncentrační tábor.

Teodor Kovac mluvil o svém otci. O tom, jak ho navštěvoval u plotu. O tom, jak jednoho dne přestal dostávat jídlo. O tom, jak se nikdy nedozvěděl, kde přesně je pohřben.

Lucija Rajnerová mluvila o posledním setkání s otcem 14. listopadu 1941. O tom, jak s matkou nosily k plotu jídlo a dopisy, dokud jim strážce neřekl, že už nic nebude potřeba.

Marijána Sibinović ukázala fotografie svého otce a bratrů. Všichni tři zemřeli v Topovských Šupách na podzim 1941.

Na konci akce účastníci připravili shrnutí lekce a poslali ho všem členům městské rady Bělehradu a institucím odpovědným za památkovou péči. Chtěli, aby politici pochopili jednu věc: místo, kde tisíce lidí čekaly na smrt, nemůže být zábavním centrem.

V červenci 2022, osmdesát jeden let po smrti Teodorova otce, byla před bývalým táborem Topovské Šupe položena mosazná deska do chodníku. Stolperstein – kámen zmizelých. Jeden z desítek tisíc, které německý umělec Gunter Demnig umísťuje do dlažby evropských měst před poslední domovy obětí holocaustu.

Teodor Kovac tehdy stál na místě, kde jako osmileté dítě naposledy viděl svého otce. Bylo mu devadesát let.

Díky jeho celoživotnímu úsilí a práci dalších aktivistů v roce 2020 Shromáždění Republiky Srbsko přijalo Zákon o Memoriálním centru „Staro Sajmište“.

Plány na nákupní centrum byly prozatím pozastaveny.

Teodor Kovac nikdy neměl své rodiče na fotografii z dovolené. Nikdy s nimi nešel na zmrzlinu. Nikdy je neviděl zestárnout. V osmi letech ztratil otce, v devíti matku.

Ale měl jednu věc, kterou mu nikdo nemohl vzít: paměť.

Po celý život bojoval za to, aby místa, kde jeho rodiče zemřeli, nebyla zapomenuta. Aby Srbsko přiznalo svůj podíl na holocaustu. Aby svět věděl, co se stalo v Bělehradě mezi srpnem 1941 a květnem 1942.

„Člověk je zapomenut, když je zapomenuto jeho jméno,“ říká Talmud. Díky Teodorovi Kovacovi jména jeho rodičů, stejně jako jména tisíců dalších obětí Topovských Šup a Sajmište, zapomenuta nebudou.

Osmileté dítě, které stálo u plotu a dívalo se na svého otce za ostnatým drátem, vyrostlo v muže, který celý život bojoval za pravdu. A nakonec zvítězil.

Protože jsou věci, které nesmíme zapomenout. I když k tomu trvá devadesát let.

Zdroje:

The Forward: Concentration Camp Site in Serbia Capital of Belgrade Eyed for Balkans Megamall (2013)

Radio Free Europe: Shopping Mall Planned At Site Of Belgrade Concentration Camp (2013)

Beotura: Topovske Šupe Concentration Camp

Wikipedia: Topovske Šupe concentration camp

Hospodářské noviny: V Srbsku má stát největší obchodní centrum Balkánu. Na místě koncentračního tábora (2013)

Holocaust.rs: The Topovske Šupe camp (2020)