Článek
Tangmere, jižní Anglie, noc ze 16. na 17. června 1943. Na malém vojenském letišti stojí u hangáru Vera Atkins, zástupkyně šéfa francouzské sekce britské tajné organizace SOE. Loučí se s agentkou, kterou za několik minut odveze dvoumístný Lysander do obsazené Francie.
Noor Inayat Khan si v záblesku světlometu všimne brože na Veřině kabátě – stříbrného ptáka. „Jste tak šikovná, slečno Atkins,“ řekne tiše. „Vždy dbáte na to, aby na vás bylo něco hezkého.“ Vera si brož sundá a stiskne ji Noor do ruky.
O čtrnáct měsíců a sedm dní později zemřela Noor Inayat Khan v Dachau ranou do zátylku. Její poslední slovo bylo „Liberté“.
Dcera dvou světů
Noor-un-Nisa Inayat Khan – „Světlo žen“ – se narodila 1. ledna 1914 v moskevském klášteře Vysoko-Petrovský, několik kroků od Kremlu. Otec Hazrat Inayat Khan byl indický súfijský mistr, hudebník a filosof, potomek Tipu Sultána, slavného vládce Mýsúru, který v roce 1799 padl v boji proti Britům. Matka Ora Ray Baker pocházela z Nového Mexika a setkala se s Hazratem v San Francisku, kdy tam přijel se svou skupinou Královských hudebníků z Hindustánu na turné. Provdala se za něj, přijala muslimské jméno Amina Begum a oblékla sárí.
Rodina záhy opustila revoluční Rusko a usadila se v Londýně, pak v Paříži a nakonec v Suresnes na předměstí francouzského hlavního města. Noor vyrůstala v domě, kde se místo hádek vedl rozhovor o jednotě lidstva, soucitu a nenásilí. Otec cestoval, přednášel, šířil súfismus po celé Evropě. Noor hrála na harfu a klavír, studovala dětskou psychologii na Sorbonně, psala pohádky pro děti a básně. Publikovala je ve francouzských novinách a v roce 1939 jí vyšla knížka buddhistických příběhů pro děti Twenty Jataka Tales.
Věřila hluboce v pacifismus – tak, jak to vyžadovala rodinná tradice. Zabíjet je špatně. Válka je špatně. Násilí nic neřeší.
Pak přišel červen 1940 a německá vojska vstoupila do Paříže.
Rozhodnutí
Noor uprchla s rodinou do Anglie. A pak se rozhodla pro věc, která na první pohled nedávala smysl: přihlásila se do Women's Auxiliary Air Force jako rádiová operátorka. Přestože Británie nebyla její zemí – byla indická princezna, dcera americké matky, Francouzka srdcem – cítila, že musí bojovat. „Pokud Německo zvítězí, nebude na světě místo pro súfismus ani pro nic, čemu věříme,“ řekla svému bratrovi Vilayatovi. Ten měl stejné pocity a vstoupil do Royal Navy.
Výcvik rádiové telegrafie jí šel skvěle – přirozený talent pro rytmus a přesnost, který rozvíjela u hudebních nástrojů, se ukázal stejně cenný při morseovce. V únoru 1943 ji oslovila SOE – Special Operations Executive, Churchillova tajná organizace pro sabotáže a špionáž v obsazené Evropě.
Instruktoři z výcvikového střediska v Beaulieu si nebyli jistí. Do výcvikových výslechů se vrhala s hrůzou, přiznávala, že je vystrašená, a měla sklony být příliš upřímná. „Je příliš citlivá pro práci v terénu,“ poznamenal jeden z instruktorů. Jiný napsal, že ji nedoporučuje nasadit – je příliš zřejmá, příliš přímá, neumí lhát.
Přesto ji SOE vyslala. Znala Paříž lépe než kdokoli jiný, mluvila francouzsky bez přízvuku a byla jednou z mála vyškolených rádiových operátorek. A životnost rádiového operátora v obsazené Francii v té době? Přibližně šest týdnů.
Madeleine
V noci ze 16. na 17. června 1943 ji Lysander vysadil na louce severovýchodně od Angers. Krycí jméno Madeleine, legenda dětská ošetřovatelka jménem Jeanne-Marie Renier. Zavazadlo: vysílačka zamaskovaná jako kufřík, šifrové knihy a falešné doklady.
Dojela vlakem do Paříže a navázala kontakt s okruhem Prosper – největší sítí SOE v obsazené Francii, řízenou idealistickým londýnským advokátem Francisem Suttillem. Během 72 hodin od příjezdu odeslala první zprávu do Londýna.
Za deset dní přišla katastrofa.
24. června 1943 gestapo zatklo Suttilla, jeho rádiového operátora Gilberta Normana a dalšího klíčového agenta Andrée Borrelovou. Pod brutálním mučení prozradili informace, které vedly k zatčení stovek dalších členů odboje. Síť Prosper se zhroutila jako domeček z karet.
Noor přežila. Byla jedinou rádiovou operátorkou, která zůstala na svobodě. A byl to jediný přímý rádiový kontakt mezi Paříží a Londýnem.
Londýn jí nařídil okamžitý návrat. Příliš nebezpečné.
Noor odmítla.
„Jsem posledním spojením,“ vzkázala. „Pokud odejdu, Londýn ztratí kontakt s celou severní Francí.“ Požádala o svolení zůstat.
Čtyři měsíce sama
Následující čtyři měsíce byly nejdelším sólovým rádiovým operátorským výkonem jakéhokoli agenta SOE ve Francii za celou válku. Noor neustále měnila úkryty – jeden, dva, tři dny na jednom místě, pak zase jinam. Antény natahovala přes půdy bezpečných domů nebo je kamuflovala jako sušáky prádla na střechách. Vysílačku nosila v kufříku, v tramvajích, ve vlacích. Gestapo nasadilo detekční vozy, které triangulací signálů hledaly rádiové operátory. Noor změnila operační rytmus – jiné časy vysílání, jiné frekvence, jiná místa.
Unikla zatčení doslova o minuty nesčetněkrát. Jednou přišlo gestapo do bytu půl hodiny poté, co odešla. Jindy vystoupila z metra, zachytila pohled muže, který ji sledoval, a beze spěchu odbočila do vedlejší ulice.
Londýn ji kontaktoval přes rádio: „Madeleine, prosíme, vraťte se.“ Noor odpovídala: „Negativní. Zůstávám.“
Během těch čtyř měsíců odeslala kolem dvaceti zásadních zpráv – informace o pohybech německých jednotek, o identitě zrádců, o připravovaných operacích. Zprávy, bez nichž by Londýn operoval slepě.
Pak přišla zrada.
Avenue Foch
Někdy kolem 13. října 1943 zazvonil ve dveřích bytu, kde se Noor ukrývala, agent gestapa. Pravděpodobně ji udala Renée Garryová, sestra jednoho z členů sítě, snad z osobní žárlivosti na vztah svého bratra s jiným agentem SOE. Za udání dostala podle zdrojů sto tisíc franků. Po válce stanula před soudem, ale unikla odsouzení o jediný hlas.
Noor odvezli na velitelství SD v Paříži na Avenue Foch číslo 84 – luxusní budovu v nejelegantnější pařížské třídě, kde Němci vedli výslechy špionů. Šéf SD v Paříži Hans Kieffer po válce svědčil, že Noor neprozradila jediný použitelný údaj. „Lhala nám konzistentně,“ říkával. Celou dobu popírala svou identitu. Odmítala cokoli podepsat.
Dvakrát se pokusila uprchnout.
Poprvé vystoupala na střechu, ale byla záhy chycena. Podruhé, 25. listopadu 1943, se jí podařilo dostat se přes střechu společně s dalšími dvěma vězni – britským agentem Johnem Starrem a francouzským odbojářem Léonem Fayem. Unikli za zvuku sirén leteckého poplachu, ale Němci je dopadli dřív, než se stačili vzdálit. Povyk byl ohlášen ještě dřív, než doběhli ke zdi.
Odmítla podepsat prohlášení, že se již nepokusí uprchnout. Zařadili ji do kategorie „Nacht und Nebel“ – Noc a mlha. Vězni pod tímto označením měli zmizet beze stopy.
27. listopadu 1943 ji odvezli do Německa. V přísně střeženém vězení v Pforzheimu ji zavřeli na samotku, spoutali řetězy a podrobili tvrdému zacházení. Bylo jí třicet let. Deset měsíců se nedozvěděla ani o D-Day, ani o tom, že válka se blíží ke konci.
Neprozradila nic.
Dachau
12. září 1944 – tři měsíce po vylodění v Normandii, s frontou postupující na západ – ji bez varování přemístili. Do kabiny vlaku nastoupily čtyři ženy. Noor Inayat Khan. Yolande Beekmanová. Eliane Plewmanová. Madeleine Damermentová. Čtyři agentky SOE, z nichž každá přežila měsíce ve vězení.
Cestovaly celý den. Nevěděly kam.
Dachau. Půlnoc. Prošly branou s řetězy na rukou. Světlomety. Psí hlídky. Kouř z komínů.
Ráno 13. září 1944 byly všechny čtyři popraveny. Podle svědeckých výpovědí byla Noor před popravou znovu zbita. Pak dostala rozkaz klečet. Kat Wilhelm Ruppert přiložil pistoli k zátylku.
Noor vykřikla jediné slovo: „Liberté.“
Pak ji zastřelil.
Těla hodili do kremační pece. Ruppert byl po válce souzen za válečné zločiny a v květnu 1946 popraven. Téže noci se matce a bratrovi Vilayatovi zdál stejný sen. Noor k nim přišla obklopena modrým světlem a řekla jim, že je volná.
Co po ní zbylo?
Británie Noor Inayat Khan posmrtně udělila George Cross – nejvyšší civilní vyznamenání za statečnost. Francie jí udělila Croix de Guerre. Byl to jeden z mála případů, kdy bylo toto britské vyznamenání uděleno ženě jiné než britské státní příslušnosti.
V roce 2012 byl v Londýně v Gordonově náměstí odhalen bronzový pomník Noor – první socha ženy asijského původu ve veřejném prostoru britského hlavního města. V roce 2020 dostala modrou pamětní desku jako první žena jihoasijského původu, které se tohoto britského ocenění dostalo.
V Suresnes, kde vyrůstala, nese její jméno škola: École Noor Inayat Khan dite „Madeleine“. Každý rok na svátek Bastilly hraje před jejím bývalým domem vojenská kapela.
Pohádková kniha, kterou napsala pro děti, vyšla znovu po válce. Jmenovala se Twenty Jataka Tales – dvacet buddhistických příběhů o soucitu, oběti a odvaze.
Noor by s tím souhlasila. Nikdy přestala věřit v soucit a odvahu. Jen formu, jakou to vyjádřila, musela změnit.
Zdroje:
Noor Inayat Khan – Wikipedia
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Noor_Inayat_Khan
Noor Inayat Khan – Britannica
Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Noor-Inayat-Khan
The courage of Noor Inayat Khan
Engelsberg Ideas
Dostupné z: https://engelsbergideas.com/portraits/the-courage-of-noor-inayat-khan/
Noor Inayat Khan – SOE Agents in France
Dostupné z: https://nigelperrin.com/soe-noor-inayat-khan.htm
Noor Inayat Khan – South Asian Heritage Trust
Dostupné z: https://southasianheritage.org.uk/royal-british-legion/the-sufi-spy-who-defied-the-nazis-noor-inayat-khan/
80th Anniversary of the Death of Noor Inayat Khan
British Online Archives
Dostupné z: https://britishonlinearchives.com/posts/category/notable-days/810/80th-anniversary-of-the-death-of-noor-inayat-khan
BASU, Shrabani: Princess Spy: The True Story of Noor Inayat Khan
History Press, 2006
