Přijel s kufrem německých pistolí a koženou zástěrou. Blokhin zastřelil sedm tisíc lidí za měsíc

Major Adam Solski si vedl deník od chvíle, kdy padl do sovětského zajetí. Psal pravidelně, pečlivě, s vědomím člověka, který chce, aby po něm zůstala stopa.

Deník byl nalezen u jeho těla při exhumacích v Katyňském lese.

Poslední zápis je datován 9. dubna 1940. Solski psal, že je pět hodin ráno a den začal zvláštně. Byl odvezen vězeňským autem — strašné, napsal — někam do lesa, na místo připomínající letní sídlo. Tam proběhla podrobná prohlídka. Vzali mu hodinky, na nichž bylo půl sedmé. Ptali se na snubní prsten. Vzali mu rubly, opasek a kapesní nůž.

Pak záznamy končí.

Právě tato okolnost — deník pokračující až k místu popravy, pak náhle utnutý — se stala jedním z nejcitovanějších důkazů o průběhu masakru. Solski psal tak dlouho, jak dlouho fyzicky mohl. V okamžiku, kdy mu sebrali poslední věci a odvedli ho k jámě, pero zůstalo v kapse.

Likvidace začala 3. dubna 1940 v táboře Kozelsk.

Postup byl v každém ze tří táborů stejný. Vězňům bylo oznámeno, že budou propuštěni a odvezeni domů — do Polska, nebo do třetích zemí. V táborech panovalo napětí smíšené s nadějí. Polští důstojníci věřili, nebo chtěli věřit, že válka pro ně možná skončí. Psali dopisy rodinám. Balili si věci.

Pak přišel výběr. Skupiny několika set mužů byly naloženy do vlakových vagonů a odvezeny. Komunikace s táborem ustala. Ostatní čekali, jestli přijde zpráva. Žádná nepřišla.

Z Kozelska jezdily transporty do Smolenska, odtud do Katyňského lesa. Z Ostaškova do Tveru, odtud k vesnici Mednoje. Ze Starobělska do Charkova, odtud na předměstí města. Na všech třech místech byly předem připraveny jámy.

Od 3. dubna do 19. května 1940 bylo z táborů odvezeno a popraveno přibližně 22 000 mužů. Celá operace trvala šest týdnů.

Do Tveru přijel na začátku dubna 1940 Vasilij Blokhin. Byl vedoucím Kommandantury NKVD — oddělení, jehož úkolem bylo vykonávat rozsudky smrti. Přijel se dvěma pomocníky a s kufrem. V kufru měl německé pistole Walther ráže 7,65 mm.

Výběr zbraně nebyl nahodilý. Sovětské pistole TT ráže 7,62 mm se při intenzivním používání přehřívaly a zasekávaly. Německé Walthery byly spolehlivější. A v případě, že by těla někdo nalezl, použité náboje by ukazovaly na německou zbraň — ne sovětskou. Tento detail byl důležitý. Každý den čekalo ve věznici v Tveru 250 zajatců.

Blokhin byl na místo výslechu vždy povolán sám. Oběť vstoupila, Blokhin ji ztotožnil s dokumentem, pak ji odvedl do malé místnosti s odtokovou rýhou v podlaze. Jeden výstřel zezadu do týla. Tělo odtáhl, vstoupil další.

Nosil přitom pracovní oděv: kožená kapuce, kožená zástěra, kožené rukavice. Oblečení, které se po práci dalo umýt.

Německý historik Jörg Baberowski v knize Spálená země uvádí, že Blokhin pracoval v desetihodinových nočních směnách a zvládl přibližně jednoho vězně za tři minuty. Za noc tak popravil 250 až 300 mužů. Pracoval takto každou noc po dobu dvaceti osmi dnů. Vlastní rukou zabil přibližně 7000 polských zajatců — pouze v Tveru, pouze v rámci katyňského masakru.

Celkový počet lidí zabitých Blochinovou vlastní rukou za celý jeho život se odhaduje na čtyřicet tisíc. Je veden v Guinessově knize rekordů jako člověk s největším počtem potvrzených přímých vražd v dějinách.

V Katyni u Smolenska probíhalo vraždění jinak — více hromadně, méně průmyslově. Vězni z Kozelska byli dopraveni do Smolenska, tam naloženi do autobusů a odvezeni do lesa. U jam jim svázali ruce drátem za zády. Střelci NKVD — nikoli jeden člověk, ale celý tým — prováděli popravy na kraji jam nebo přímo v nich.

Část obětí byla popravena střelou do týla, část střelou do krku. Při exhumacích v roce 1943 byly u některých těl nalezeny stopy po bodáku — zbrani výhradně sovětské armády. Na část obětí nebyl dostatek nábojů; byli dobiti přes svrchník.

Ruský historik Jurij Zorja, který po rozpadu SSSR pracoval na odtajnění dokumentů, popsal postup takto: operace byla navržena jako průmyslová. Každý krok měl svůj protokol, každá skupina svůj harmonogram. Systém byl natolik precizní, že tisíce poprav proběhly bez větších incidentů a v naprostém utajení — i vůči místnímu obyvatelstvu v okolí lesa.

Obyvatelé okolních vesnic někdy věděli více, než jim bylo dovoleno říkat.

Žena z vesnice Gnezdovo u Smolenska vzpomínala po roce 1990, že v dubnu a květnu 1940 bylo v lese slyšet pravidelné hlasy, pak výstřely. Přijížděla auta plná lidí, odjížděla prázdná. Kdykoli se někdo přiblížil k lesu, hlídky ho otočily zpět. Stromy zakrývaly vše ostatní.

Jiný pamětník vzpomínal, jak viděl autobusy se zatemnělými okny. Nebylo to tajemství — bylo to mlčení vynucené strachem. Kdokoli by promluvil, riskoval, že skončí v podobném lese.

Použití německých zbraní bylo záměrnou dezinformační strategií, která se — jak ukázala budoucnost — osvědčila lépe, než mohli sovětští plánovači doufat.

Když v roce 1943 Němci hroby objevili a zahájili mezinárodní vyšetřování, bylo prvním argumentem sovětské strany právě to: použity byly německé pistole, tedy šlo o německý zločin. Tento argument byl pochopitelně průhledný pro kohokoli, kdo věděl, že NKVD záměrně nakupovala zahraniční zbraně — ale pro laickou veřejnost a pro ty, kdo chtěli věřit sovětské verzi, byl argument použitelný.

Právě německé náboje ve skráních polských důstojníků se na dalších padesát let staly jedním z pilířů sovětské dezinformační kampaně.

Příště: Jak Sověti lhali — od Goebbelse přes Norimberk až po Gorbačova. A proč Západ mlčel.