Václavík směl do úmrtních listů psát čtyři příčiny smrti. Vybíral tu, která rodinu nejméně zraní

Do formuláře se dala napsat jen jedna ze čtyř věcí. Selhání srdce. Oslabení krevního oběhu. Sebevražda. Zastřelen na útěku.

Ať člověk v koncentračním táboře Redl-Zipf umřel hladem, vyčerpáním, na neléčenou nemoc, na ubití nebo skončil na šibenici, do hlášení pro politické oddělení v Mauthausenu se smělo napsat pouze tohle. Odtud šla zpráva na gestapo v zemi, kde byl vězeň původně zatčen, a odtud jeho rodině.

Ten formulář vyplňoval každé ráno český vězeň Václav Václavík. A protože mohl vybírat, vybíral. Většinou psal, že vězeň byl zastřelen na útěku, protože usoudil, že taková zpráva dopadne na příbuzné méně krutě než pravda a že si aspoň nebudou představovat, jak jim drahý člověk dlouho a bez pomoci umíral.

Byla to jeho práce, byla to lež a bylo to to nejlepší, co v té chvíli mohl udělat.

Narodil se 5. září 1911 v Hrádku u Manětína, ve vesnici, kde byli Češi jen jeho rodina a rodina Michlova. Vyrůstal proto dvojjazyčně a to mu později život zachrání i zničí.

V roce 1935 byl přijat k české policii. Nejprve sloužil v Písečnici, po odtržení pohraničí v Praze na Vinohradech. Protože umělo německy včetně sudetského dialektu jen málo českých policistů, přidělilo ho pražské Policejní ředitelství spolu s dalšími jako tlumočníka k řídící úřadovně gestapa.

Skončil na oddělení II G, tedy zbraně, diverze, sabotáže, které vedl neblaze proslulý Heinz Pannwitz, v kanceláři vrchního kriminálního tajemníka Paula Blumberga. Nebyl to okraj aparátu, bylo to jeho jádro.

Ve výslechové místnosti stojí tlumočník mezi vyšetřovatelem a vyslýchaným a převádí otázku do češtiny a odpověď do němčiny. Podle toho, jak otázku přeloží a kam v ní položí důraz, může vyslýchanému naznačit, co gestapo už ví a co ne. Je to jediná zbraň, kterou má, a nikdo v místnosti kromě dvou lidí o ní neví.

Václavík ji používal. Varoval lidi před zatčením a napovídal jim při výsleších. Přes JUDr. Hynka Stolze mladšího si našel cestu k odboji a začal předávat informace o tom, co se na gestapu chystá a na koho. A vynášel z Petschkova paláce motáky zatčených, tedy vzkazy vězňů jejich rodinám a spolupracovníkům.

Ve vzpomínkách tomu říká jízda na tygru. Vydrželo to dva roky.

Do téhle sítě patří i příběh, který se obvykle vypráví bez něj.

Když v srpnu 1942 přišla do Petschkova paláce herečka Anna Letenská, jejíhož muže gestapo zatklo za pomoc rodině lékaře ošetřujícího Jana Kubiše, jednali s ní překvapivě zdvořile. Úředník ji za přítomnosti tlumočníka ubezpečil, že jí nic nehrozí a že ať v klidu jede za svou prací.

Ten tlumočník byl Václavík a pokusil se jí pak sehnat doklady, s nimiž by se synem odjela z protektorátu. Letenská váhala, protože muž byl ve vazbě a ona mu každé ráno nechávala v paláci balíček s prádlem. 3. září ji zatkli a 24. října 1942 ji zastřelili v Mauthausenu.

Přišli si pro něj, když vyšlo najevo, že vynáší motáky. Přepadové komando ho zatklo 9. prosince 1942.

Metody svých bývalých nadřízených poznal zblízka a jejich zuřivost stoupala úměrně tomu, jak se objasňovala jeho zrada. Před stanný soud ale nešel. Gestapáci Willi Leimer a Omar Wilck o něm prohlásili: „Škoda kulky, ať chcípá pomalu!“ a souhlasili s odesláním do Mauthausenu.

Dva měsíce strávil v terezínské Malé pevnosti. V dubnu 1943 ho odtransportovali do Mauthausenu s poznámkou R.U., Rückkehr unerwünscht, návrat nežádoucí.

Zařadili ho do Strafkompanie, trestního oddílu, a přidělili do bloku číslo 5, kterému se říkalo židovský a do něhož šli vězni určení k brzké likvidaci. Hadry trestního oddílu byly poznat na první pohled: široký červený pruh na zádech a velký kruh vpředu pod číslem.

Práce spočívala v tom, že si každý naložil na rameno žulový kvádr o hmotnosti třiceti až šedesáti kilogramů a vynesl ho po sto osmdesáti šesti nerovnoměrně vytesaných schodech z lomu Wiener Graben nahoru. Pak seběhl poklusem dolů, vzal další a pokračoval celý den.

Ve vzpomínkách popisuje mladého Belgičana s rozdrcenou nohou, který mu na schodech řekl, že je s nimi konec dnes nebo zítra, tak proč ne teď, a pak odhodil kámen a rozběhl se do mrtvého pásma. A popisuje, že totéž ho napadlo taky, protože k tomu stačil jeden krok do strany.

Šestý den byl z trestního oddílu vyňat, a to způsobem, jakému sám nechtěl uvěřit.

Do baráku přišel starší podsaditý esesák bez šarže a vyptával se vězňů na národnost a na to, co je do Strafkompanie přivedlo. Václavík mu odpověděl jeho vlastním sudetským dialektem. Esesák se zastavil, zavolal si ho stranou a řekl mu, že se narodili ve stejné vesnici a že za první republiky sloužil s jeho bratrem Josefem u pětatřicátých v Chebu.

Jmenoval se Pfeifer. Poznamenal si Václavíkovo číslo a za pár dní ho přeřadili do běžného komanda v lomu, což znamenalo, že ho mohli zabít stejně, ale už ne podle plánu.

Pfeifera pak odveleli na frontu. Po válce ho Václavík hledal, aby mu poděkoval; Němci z Hrádku byli odsunuti, ale dohledal v Německu adresu Pfeiferovy sestry, navštívil ji a dozvěděl se, že Pfeifer padl na ruské frontě.

30. září 1943 vybrali z Mauthausenu devětadevadesát vězňů na transport. Nikdo jim neřekl kam.

Skončili v Redl-Zipfu v Horním Rakousku, v obci známé dobrým pivem, kde se do pivovarských sklepů ve stráni přesouvala výroba kapalného kyslíku pro rakety A4, tedy pro V2. Původní výrobu ve Vídeňském Novém Městě rozbily nálety. Vrchní velitelství nařídilo, aby se na veškeré korespondenci a na všech zásilkách místo Redl-Zipf psalo Schlier, protože takové místo se na žádné mapě nenajde; používal se i krycí název Rella X.

Vězni nejdřív postavili sami sobě lágr na zelené louce a střechy baráků natřeli tmavě zelenou barvou, aby splývaly s krajinou a nebyly vidět ze špionážních letadel. Pak začali proměňovat pivní sklepy v podzemní chemickou továrnu: osm set metrů hlavního tunelu, postranní štoly, betonové stropy, koleje zavedené až dovnitř, zkušební spalovací komora raketového motoru. Na inspekce jezdil Wernher von Braun.

Úmrtní kniha tábora eviduje 266 zemřelých. Několikanásobně větší počet práce neschopných byl odvezen zpátky do Mauthausenu, kde je zavraždili.

Lagerführerem byl zpočátku Georg Bachmayer, Ziereisův zástupce. Jednoho rána zjistil, že německý kriminálník, který vedl kancelář, opět zpackal seznamy a firmy si stěžují. Zbil ho, odhodil seznam do bláta a zařval do nastoupených řad, jestli tam někdo umí pořádně německy a počítat, přičemž mu je jedno, jakou má ten člověk národnost.

Václavík zvedl ruku. Dostal Schreibstubu s tím, že když to nebude klapat, půjde komínem.

Byl to politický vězeň s červeným trojúhelníkem, a k tomu cizinec, v pozici, kterou v lágrech vždycky drželi němečtí kriminálníci se zelenými trojúhelníky. Znamenalo to víc jídla, vlastní palandu, práci pod střechou a autoritu, kterou v lágru převyšoval jen Lagerältester. Znamenalo to také, že si na něj kápové budou chtít došlápnout, a on proto po zhasnutí světel nespal v kanceláři na pohodlné palandě, ale zalézal mezi vězně do přeplněné místnosti, kde si na něj nikdo nedovolil.

Práce vypadala takhle. Pro každého přivezeného vězně vypsat inkoustem na kartičku číslo, jméno, národnost a povolání před zatčením a přiřadit ho ke komandu. Sestavit seznamy na Appell a na noční šichty, tedy rozdělit dva tisíce lidí do čtrnácti skupin sedmnácti národností. Každé ráno sepsat listinu mrtvých s jednou ze čtyř dovolených příčin smrti.

A vystavovat účty. Německé firmy zapojené do stavby, mezi nimi Siemens, Bosch, AEG, Rella, Mayseder-Kraus a Ferro Betonica, platily za otrockou práci správě koncentračního tábora osmdesát fenigů denně za odborníka a šedesát za neodborníka. Vězni nedostali nic, peníze šly esesácké hierarchii. Účty jim každý týden posílal Václavík.

Když je jednou nesl osobně, zkusil úředníky firem požádat, jestli by nemohli přispět jídlem pro vězně. Slíbili, že to přednesou vedení. Výsledkem bylo jedno nákladní auto zmrzlých brambor.

Práce neschopných nesmělo být v lágru víc než pět procent. Dlouhým přesvědčováním Lagerführera dosáhl Václavík deseti.

Pak si všiml, že Rapportführer Killermann, muž s pověstí nemilosrdného vraha, neumí počítat nad sto. Killermann odpočítával při odchodu do práce jednotlivé pětistupy podle seznamu, který mu Václavík připravil, a nad stovkou mu to přestávalo souhlasit. Václavík se dohodl s blokovými písaři, kteří už byli všichni političtí vězni, a začali v početnějších komandech nechávat v lágru víc nemocných, než měli.

Fungovalo to tři týdny. Když to jeden dozorce zjistil, vtrhli Lagerführer a Killermann do kanceláře, nekladli žádné otázky a nasázeli mu na obnažený zadek pětadvacet ran gumovou hadicí, přičemž každý úhoz musel nahlas počítat. Z funkce ho nesesadili.

Nový Lagerführer Karl Schöpperle, bývalý učitel z učňovské školy v Pforzheimu, který si v hnutí našel východisko z nudného zaměstnání a jehož Václavík obsluhoval při vybalování knih, se s ním jednou dal do rozpravy o politice. Když odcházel, prohodil za dveřmi, že ten český cikán není hloupý, a od té doby mu tak i říkal. S Václavíkovým původem to nemělo nic společného — byla to nadávka, kterou esesák považoval za vtipnou, a od člověka, jenž vězně jinak oslovoval podčlověk, to bylo v jeho vlastní logice povýšení. Té benevolence Václavík využíval, jak mohl.

Nejodvážnější tah provedl na kápy. Firma požadovala komando z nejsilnějších vězňů, jenže v lágru žádní silní nebyli. Václavík Lagerführerovi opatrně naznačil, že takové komando by šlo sestavit jedině z kápů a jejich pomocníků, kteří jsou jediní najedení. Lagerführer souhlasil a němečtí kriminálníci šli druhého dne na těžkou práci. Jejich místa převzali političtí vězni, což znamenalo ulehčení a víc jídla pro ostatní, protože kápové ho do té doby kradli.

Znamenalo to také, že ho ti kápové chtěli zabít, a jejich plán byl vylákat ho večer k strážní budce a hodit do drátů, aby to vypadalo na sebevraždu.

Vůdcem kápovského klanu byl dvaatřicetiletý Karl Kaseberg, který se chlubil, že byl králem hamburského podsvětí. Václavík si ho zavolal do kanceláře po noční šichtě, kdy byl unavený, a přesvědčoval ho jedinou věcí, která na něj mohla platit: že válka se pro Německo nevyvíjí dobře a že kápo, který se včas postaví na stranu politických vězňů, může skončit jako svobodný a nepotrestaný člověk. K tomu mu nabídl místo blokového na marodce.

Kaseberg si to nechal projít hlavou a podal mu ruku. Pak se z krále hamburského podsvětí stal blokový, který na ošetřovně pomáhal ošetřovat rány, správně rozděloval jídlo, vypáčil prkno ve stěně esesáckého skladiště a nosil nemocným chleba, margarín a salám.

Byl to obchod. Byl to i ten druh obchodu, po kterém zbude dluh.

Za Václavíkem přišel jednou večer do kanceláře mladý Jugoslávec. Pracoval v komandu, které pokládalo na stráni kabely, a stýkal se tam s civilními zaměstnanci; jeden inženýr chtěl vědět, jak to v podzemí vypadá a kde je výbušný materiál, protože věděl, jak by se ta továrna dala zdemolovat. Jugoslávec potřeboval, aby ho Václavík přeřadil do komanda pracujícího v tunelech, a pak zpátky.

Václavík ve vzpomínkách přiznává, co si v té chvíli myslel: že by to byl triumf, a zároveň že kdyby se to podařilo a přišlo se na to, zlikvidují celý lágr. Přeřadil ho.

28. února 1944 krátce před půlnocí otřásly údolím dva výbuchy. Z tunelu se valil dým. Nikdo z vězňů nezahynul, protože se ta šichta zrovna nacházela na dvoře bývalého pivovaru, kde se rozdělovala polévka. V sutinách se našly kosti čtrnácti inženýrů a vědců, které nebylo možné identifikovat, a tak je rozdělili do čtrnácti rakví, zatížili kameny a pískem, aby nebyly příliš lehké, a pohřbili je jako hrdiny, kteří položili život za Führera a vlast.

Termín zahájení výroby padl. Přijela komise z Peenemünde v čele s von Braunem a Sicherheitsdienst začal vyšetřovat sabotáž.

Pak se přihlásil jeden polský vězeň a řekl gestapu, že když se rozdělovala polévka, jeden vězeň se ke komandu připojil opožděně. Víc nebylo potřeba. Jugoslávce zavřeli do kůlny na uhlí a mlátili ho, on odpovídal, že nic neví, a když se rozjížděli na Kameradschaftsabend do Vöcklabrucku, hodili ho v bezvědomí Václavíkovi do kanceláře, aby ho hlídal, protože v kůlně by zmrzl a oni ho potřebovali živého.

Do kanceláře pak přišel Kaseberg. Řekl, že ten člověk už žádnou šanci nemá, vinen nebo nevinen, a že ho na konci utlučou tak jako tak. Sklonil se k němu a za minutu se vzpřímil s tím, že to má za sebou a že je to lepší pro něj, pro Václavíka a pro mnoho jiných.

Když se esesáci vrátili z večírku, konstatovali vnitřní vykrvácení. Václavík odtáhl tělo do umývárny.

Tohle je nejtěžší místo celého jeho příběhu a on ho ve vzpomínkách nezakrývá. Souhlasil s plánem, o němž věděl, že může stát život všechny. Jeden člověk kvůli tomu umřel na podlaze jeho kanceláře rukou muže, kterého si Václavík předtím koupil funkcí na marodce. Zachránilo to lágr a zabránilo to i tomu, aby se stopa dostala k němu.

Kaseberg krátce nato zařídil, aby zmizel i ten polský udavač.

Továrna byla uvedena do provozu až v létě 1944. Václavík mezitím prošel dalším pobočným táborem, Lincem III, kam po nálezu z 25. července 1944 přesunuli přeživší z rozbitého tábora Linz I a kde počet vězňů narostl přes pět tisíc šest set. I tam využíval každou trhlinu, kterou v aparátu našel: když si esesáci v krejčovské dílně nechávali šít civilní obleky, tedy když už sami přestali věřit v nezranitelnost říše, zařídil, aby o tom Lagerführer věděl a látky našel, a ponížení Scharführerové pak ve své krutosti polevili.

5. května 1945 se za dělostřelecké palby k táboru přiblížil průzkumný oddíl 3. americké armády.

Po válce pracoval z pověření ministerstva zahraničních věcí jako člen Restituční komise u generála Bohuslava Ečera v americké zóně Německa, tedy u člověka, který zastupoval Československo v Norimberku.

Po únoru 1948 se mu s pomocí sekretářky velvyslance Spojených států podařilo uprchnout do USA. Později se s ní oženil a získal americké občanství. Několikrát změnil zaměstnání a nakonec si založil vlastní firmu.

V letech 1949 a 1950 v Chicagu sepsal své vzpomínky. Až na několik pasáží, které tehdy vyšly v americkém tisku, zůstaly celá desetiletí pouze v rukopise. V roce 1996 je při návštěvě v Manětíně daroval Pavlu Holinkovi, který je zpřístupnil až v roce 2007.

Editoři na jeho textu poctivě upozorňují, co je potřeba vědět: Václavík psal literární dílo, ne protokol, a některé události, které líčí jako očitý svědek, se staly ještě předtím, než ho do Mauthausenu převezli, takže je mohl znát jen z doslechu. U scény v kůlně na uhlí a v jeho kanceláři je navíc jediným vypravěčem člověk, který na její podobě měl zájem. To se z toho textu nikdy nedostane.

Bezprostředně po válce jeho zážitky zpracovala Jarmila Svatá v románu Milenci SS smrti, který vyšel v Praze v roce 1945.

V roce 1978 se vrátil do Československa. V Manětíně, pár kilometrů od vesnice, kde se narodil a odkud byl i ten esesák, který mu zachránil život, si postavil dům. Žil v něm až do své smrti 30. září 1998. Bylo mu sedmaosmdesát.

Celá jeho válka se dá popsat jedním slovem, a to slovo je prostředník. Tlumočník, tedy ten, kdo mezi dvěma stranami přenáší význam a může ho posunout. Vězeň, kterého zachránilo, že umí dialekt esesáka. Písař, tedy ten, kdo do soupisu napíše deset místo pěti.

Nikdy nikoho neosvobodil silou a nikoho nepřevedl přes hranici. Držel v ruce jazyk a papír, tedy dvě věci, které v aparátu vypadají jako nástroje aparátu, a používal je proti němu. Zaplatil za to pětadvaceti ranami gumovou hadicí, které musel nahlas počítat, a jednou nocí, po níž mu na podlaze kanceláře ležel mrtvý člověk.

Do těch úmrtních listů se dala napsat jen jedna ze čtyř věcí a ani jedna z nich nebyla pravda. Václavík pak strávil rok v Chicagu psaním toho, co se tam napsat nedalo.

Zůstalo to v rukopise dalších sedmapadesát let.

VÁCLAVÍK, Václav: Vzpomínky na Mauthausen, část 1. (s biografickým úvodem Pavla Holinky a Rudolfa Šmídla) Fronta.cz, 5. května 2007 Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-1

VÁCLAVÍK, Václav: Vzpomínky na Mauthausen, část 2. „Schlier“ (Redl-Zipf, výroba kapalného kyslíku pro A4/V2, funkce Lagerschreibera, sabotáž z 28. února 1944) Fronta.cz, 6. května 2007 Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-2-schlier

VÁCLAVÍK, Václav: Vzpomínky na Mauthausen, část 3. „Linz III“ Fronta.cz Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-3-linz

ČVANČARA, Jaroslav: Z jeviště na popraviště. Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. Paměť a dějiny, 2009, č. 2, s. 101–115. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0902/101-115.pdf

SVATÁ, Jarmila: Milenci SS smrti. Praha 1945. (románové zpracování Václavíkových zážitků)

BERDYCH, Václav: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha 1959.

VÍTEK, Miloš: Svědectví o Mauthausenu 1942 a Dachau 1945. Brno 1946.

Mauthausen Memorial — pobočné tábory Dostupné z: https://www.mauthausen-memorial.at/