Článek
Dolní Vilémovice, Vysočina. Vesnice jihovýchodně od Třebíče, pár set obyvatel, dům č. 79. V červnu 1913 se v něm narodil Jan Kubiš jako druhé ze čtyř dětí ševce Františka, který šil boty pro třebíčskou továrnu. Sousedé si ho pamatovali jako rodinu prostou, tichou, pracovitou: „Kubišovi byli dobří, poctiví lidé. Neměli lehké živobytí, měli jen pár pruhů pole a malý domek.“
Janovi bylo šest let, když zemřela maminka Kristýna. Otec se oženil znovu – přibyla nevlastní matka, čtyři nevlastní sourozenci z jejího předchozího manželství, pak další čtyři vlastní. Přeplněné stavení nestačilo. Jan odešel k tetě Kateřině Mitiskové do sousedního Ptáčova. Žil u ní sedm let.
Ve čtrnácti dokončil povinnou školní docházku. Šel pracovat – jako čeledín u sedláků v Rudíkově, pak jako topič v cihelně. Byl aktivní v místním Orlu, katolické tělovýchovné a vlastenecké organizaci. Byl skaut. A následoval to, co oba tyto spolky dohromady vyznávaly: fyzická disciplína, smysl pro čestnost, věrnost vlasti.
O jeho charakteru výmluvně svědčí hodnocení, které mu nadřízení v armádě napsali do osobního spisu: „pomalejší, ale svědomitý, ukázněný, rozvážný. Solidní, oblíbený, národnostně velmi uvědomělý. Má snahu po vzdělání. Prokázal velitelské schopnosti.“
Nebyl brilantní. Byl spolehlivý. To se ukázalo jako cennější.
Voják na pohraničí
V říjnu 1935 nastoupil Kubiš základní vojenskou službu k 31. pěšímu pluku v Jihlavě. Byl šikovný – absolvoval poddůstojnickou školu, povýšil na desátníka, přešel k 34. pluku do Opavy. Od roku 1937 sloužil u strážního praporu v Jakartovicích: střežil výstavbu těžkého pohraničního opevnění na Opavsku, betonové sruby budované ve spěchu jako zeď proti německé hrozbě. Nakonec dosáhl hodnosti četaře.
V září 1938 přišel Mnichov. Kubiš byl přesně tady – zástupce velitele čety v pohraničních opevněních, s nabitými zbraněmi, se sruby připravenými k boji. A bez rozkazu k boji. Republika se vzdala. 19. října 1938 byl propuštěn z armády. Vrátil se do Dolních Vilémovic. Pracoval jako topič v cihelně.
V březnu 1939 obsadili Němci zbytek republiky. Kubiš to vydržel tři měsíce. 16. června 1939 překročil ilegálně hranice do Polska a vydal se za nově vznikající čs. vojenskou jednotkou.
Kraków, cizinecká legie, Francie
V táboře Malé Bronowice u Krakova se Kubiš poprvé setkal s Josefem Gabčíkem. Slovenský zámečník a moravský topič z chudé ševcovské rodiny – a okamžitě přátelství na celý zbytek života.
Na konci července 1939 se nalodili na polskou loď Chrobry. Kubiš si do deníku zapsal: „Bylo nám všelijak, když za námi zavřeli most a my zůstali odříznuti od pevniny na tvrzi, kde nebylo nic lepšího než ty štěnice, kterých tam bylo tolik, že by s nimi mohli zabarikádovat ulici.“ Ze Středozemního moře pluli do Alžíru, do výcvikového střediska Cizinecké legie. Závazek: pět let.
Pak vypukla válka a pětiletý závazek byl zrušen. Kubiš bojoval ve Francii na Loiře. Dostal francouzský válečný kříž. Při ústupových bojích zpíval, aby zvedl náladu svým mužům – bylo to v deníku, ve zkratce, téměř mimochodem, ale to gesto říká o člověku víc než armádní hodnocení. V červnu 1940 padla Francie. Kubiš se nalodil na evakuační loď do Británie.
Cholmondeley a rodina Ellisonových
V Británii Čechoslováci nejprve tábořili v polních podmínkách u Cholmondeley Castle v Cheshire, než se ustálilo jejich zázemí. Kubiš a Gabčík – dva mladí muži daleko od domova, v cizí zemi, bez rodiny – se spřátelili s místní anglickou rodinou Ellisonových z nedalekého Ightfieldu. Chodili k nim na nedělní obědy, hovořili s dědečkem, který prošel první světovou válkou, jezdili na kole, rybařili.
Vnučka Ellisonových to popsala o desetiletí později: „Moje babička je vždy nazývala ,ti hoši' – byli součástí rodiny.“ Dávali jim k dispozici stálý pokoj, který se jmenoval Modrý pokoj. Ellisonovi nevěděli, k čemu jsou tito dva vojáci cvičeni. Nesměli vědět.
Před výsadkem Kubiš u Ellisonových zanechal své osobní věci – fotoalbum a deník – se žádostí, aby je po válce poslali jeho příbuzným, pokud se nevrátí. Díky tomu se obě věci dochovaly.
Výcvik pro jedinou akci
V srpnu 1941 se zpravodajci majora Karla Palečka rozhodli vytvořit z dobrovolníků speciální výsadkovou jednotku. Přihlásilo se přes pět set mužů. Kubiš s Gabčíkem se dostali do úzké desítky.
Na parašutistickém výcviku na letišti Ringway u Manchesteru se při cvičném seskoku z upoutaného balónu 5. října 1941 vážně zranil Karel Svoboda – původně vybraný partner Gabčíka. Gabčík navrhl na jeho místo Kubiše. Plukovník Moravec souhlasil. Tak se topič z Dolních Vilémovic stal jedním ze dvou mužů, kteří mají zabít Reinharda Heydricha.
Výcvik pod vedením SOE byl na tehdejší dobu výjimečný. Kapitán Eric Sykes – světová elita ve střelbě z krátkých zbraní, autor dodnes citované příručky – je učil střílet bez míření, instinktivně, jak to funguje při přepadení v ulici. Kapitán Bush školil práci s výbušninami. Konstruktér major Cecil Clark jim vysvětlil klíčový princip útoku na automobil: „Ideální je cesta mezi bydlištěm a pracovištěm, kde si vytipujte místo s prudkou zatáčkou, v níž musí auto zpomalit.“
Zatáčka v pražských Holešovičkách na tuto přednášku odpovídala přesně.
Výcvik byl tak intenzivní, že instruktoři jej občas odlehčovali britským černým humorem. „Chcete-li se stát parašutistou,“ říkali nervózním Čechoslovákům, z nichž většina ještě nikdy neletěla, „přesvědčte se, že máte v kapsách: jednu penny – na rozepnutí padáku a na šálek čaje v kantýně po seskoku. Kus provázku – na svázání padáku. A toaletní papír.“
Před Vánoci 1941 se Kubiš s Gabčíkem setkali s prezidentem Benešem. Napsali závěti. Do deníku Kubiš zapsal poslední věty: „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mně požadován zvláštní úkol. Úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.“
V neděli 28. prosince 1941 nastoupili do bombardéru Halifax. Pod okénkem nesl nápis Tentando Superabimus – Pokusíme se a překonáme.
Skok do tmy a chybná navigace
Navigátor v noci udělal chybu a zaměnil Prahu za Plzeň. Kubiš s Gabčíkem seskočili ne u plánovaných Ejpovic, ale u Nehvizd – sto kilometrů od cíle. Gabčík se při dopadu zranil na noze. Méně pohyblivý zůstal v úkrytu, zatímco Kubiš šel ráno za místním farářem Františkem Samkem s vymyšlenou historkou, že se vrací z nuceného nasazení v Říši a zabloudil.
Samek mu ukázal na mapě, kde jsou, a dal kontakty. To stačilo.
Následovaly měsíce přesunů, falešných dokladů a úkrytů. Kubiš se stal Ottou Strnadem, Gabčík Zdeňkem Vyskočilem. Pohybovali se v Praze, navazovali kontakty s domácím odbojem – přes Sokolskou odbojovou organizaci JINDRA, přes učitele Jana Zelenku-Hajského, přes desítky lidí, kteří jim riskovali život a o nichž veřejnost po válce v drtivé většině nikdy neslyšela.
V březnu 1942 se krátce setkali s Václavem Morávkem, jedním ze Tří králů – legendárním zpravodajským důstojníkem, který jako jediný ze trojice dosud přežíval. Téhož večera Morávek padl v přestřelce s gestapem.
Kubiš mezitím léčil zranění obličeje ze starší nehody. Kaplan Vladimír Petřek ho odvedl k oční lékařce Miladě Frantové. Pitevní protokol z června 1942 toto ošetření potvrdí: na těle budou nalezeny zahojené jizvy od úlomků.
Zatáčka v Holešovičkách
27. května 1942. Krátce po půl jedenácté dopoledne. Na ostrém levém oblouku z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách v Praze-Libni čekali tři muži – Kubiš a Gabčík jako útočníci, Josef Valčík jako hlídka na svahu.
Heydrichovo otevřené Mercedes Cabriolet 320 zpomalilo v zatáčce. Gabčík vyskočil z tramvajové zastávky, odhodil plášť, namířil samopal Sten a zmáčkl spoušť.
Zbraň selhala. Mechanismus se zasekl.
Heydrich, v rozporu s veškerými bezpečnostními předpisy jedoucí bez eskorty, přikázal řidiči zastavit a sám se postavil, aby útočníka zastřelil. V tom okamžiku Kubiš vytáhl z aktovky modifikovaný protitankový granát a hodil ho na vůz. Bomba dopadla těsně vedle – ale výbuch prolomil karoserii a střepiny se zaryly Heydrichovi do levého boku. Roztříštily mu žebro, prorazily bránici, uvízly ve slezině.
Kubiš sám dostal střepiny do obličeje. Nastoupil na kolo a odjel, cestou párkrát vystřelil do vzduchu, aby zamezil pronásledování. Heydrichův strážce na něj mířil, ale v šoku omylem stiskl zásobník místo spouště – zbraň se zasekla. Heydrich, bledý a zkřivený bolestí, ukázal na prchajícího Gabčíka: „Chyťte toho bastarda.“
4. června 1942 Heydrich v nemocnici zemřel na otravu krve. Atentát se povedl.
Krypta a konec
Po atentátu se Kubiš s Gabčíkem a pěti dalšími parašutisty ukryli v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Tři týdny přežívali. Zásoboval je kaplan Vladimír Petřek – nosil jim jídlo, tisk, zprostředkovával kontakty, jednou odvedl Kubiše k lékaři.
17. června 1942 jeden z parašutistů, Karel Čurda, šel za gestapem a za odměnu milionu říšských marek prozradil vše. Druhý den ráno obklopilo kostel 740 vojáků a 17 důstojníků SS – plus desítky úředníků gestapa. Dva prapory: jeden provedl vnitřní uzávěru čtvrti, druhý vnější.
Kubiš, Opálka a Bublík drželi stráž na kůru. Němci vstoupili přes byt kostelníka. Začala přestřelka. Tři muži na kůru bránili úzké schodiště – útočníci se pokoušeli proniknout znovu a znovu, ale vždy je zahnala křížová palba. Dva příslušníci SS byli zraněni, jeden omráčen zásahem do přilby.
Po dvou hodinách granát výbuchem zasáhl kůr. Kubiš upadl do bezvědomí – jako jediný ze sedmi parašutistů v kostele nebyl schopen spáchat sebevraždu. Němci ho vytáhli živého. Zemřel při převozu do nemocnice na vykrvácení.
Bylo mu devětadvacet let, šest dní před třicátinami.
Pitevní protokol č. 553, vydaný 23. června 1942, zaznamenal příčinu smrti: „četná zranění způsobená střepinami ručních granátů.“ Při svlékání těla pitevní zřízenec Josef Pánek v náprsní tašce našel obrázek sv. Antonína.
Cena za atentát
Nacisté odpověděli terorem bezprecedentního rozsahu. Přes třináct tisíc lidí bylo zatčeno a vyslýcháno. Lidice vypáleny, Ležáky srovnány se zemí. V Mauthausenu popraveno 262 spolupracovníků a příbuzných parašutistů.
Z Kubišovy vlastní rodiny bylo zatčeno na 250 příbuzných. V Mauthausenu 24. října 1942 popravili jeho otce Františka, bratra Rudolfa s manželkou, sestru Františku s manželem, bratry Jaroslava a Marii, sestry z druhého manželství otce Marii, Vlastu a Jitku, tetu a dvě sestřenice. Přežila jen Kubišova nevlastní matka, nezletilý nevlastní bratr a tři synovci.
Anna Malinová, jeho přítelkyně v Praze, byla zavražděna v Mauthausenu.
Co po něm zbylo
Na bombě, kterou Kubiš hodil 27. května 1942, závisela existence poválečného Československa v původních hranicích. Mezinárodní ohlas atentátu přinutil Británii a Francii odvolat svůj souhlas s Mnichovskou dohodou. Bez toho by poválečná Československá republika nestála na pozici vítěze.
Chlapec ze ševcovské rodiny z Dolních Vilémovic, skaut, čeledín a topič, který si uložil věci u anglické rodiny se slovy „pošlete je mé rodině, pokud se nevrátím“ – a skutečně se nevrátil – toto vykonal.
V roce 2002 byl in memoriam povýšen na plukovníka. V Dolních Vilémovicích stojí jeho rodný dům jako muzeum, před ním busta. Jeho jméno nesou ulice v Praze, Třebíči, Pardubicích. V kryptě kostela v Resslově ulici jsou busty všech sedmi parašutistů.
Na zdi krypty jsou dnes ještě kulometné stopy po boji. Jsou tam záměrně zachované.
Zdroje:
Jan Kubiš – Wikipedie (česká a anglická verze)
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kubi%C5%A1
Operace Anthropoid – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Anthropoid
Boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Boj_v_kostele_svat%C3%BDch_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje
Jan Kubiš: Životní příběh jednoho z největších českých hrdinů
Reflex.cz, 24. června 2023
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/historie/119538/jan-kubis-zivotni-pribeh-jednoho-z-nejvetsich-ceskych-hrdinu-narodil-se-pred-110-lety.html
Gabčík a Kubiš si prošli velmi tvrdým výcvikem
Aktuálně.cz
Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/gabcik-a-kubis-si-prosli-velmi-tvrdym-vycvikem-byli-vynikaji/
„My granny always called them the boys"
Radio Prague International
Dostupné z: https://english.radio.cz/my-granny-always-called-them-boys-how-kubis-and-gabcik-were-taken-englands-8186914
Plukovník in memoriam Jan Kubiš
Spolek pro vojenská pietní místa
Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/jan-kubis-268/
Jan Kubiš: Obec Dolní Vilémovice
Dostupné z: https://obecdolnivilemovice.cz/historie/jan-kubis/
Rotmistr Jan Kubiš – Encyklopedie Prahy 2
Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1276-jan-kubis
