Alfréd Radok natočil první český film o holokaustu. V New Yorku byl oslavován, doma zneviditelněn

V červenci 1948 se v Terezíně točí film o Terezíně. V komparsu stojí bývalí terezínští vězni, protože režisér chtěl v záběrech mít lidi, kteří tam skutečně byli.

Jedno místo v tom městě si ale nechává za sebou. Do Malé pevnosti nejde a nefilmuje tam. V Malé pevnosti byl vězněn jeho otec, který pak pravděpodobně zahynul v Mauthausenu.

Ten režisér se jmenoval Alfréd Radok, bylo mu třiatřicet a byla to jeho první celovečerní práce u filmu.

Narodil se 17. prosince 1914 v Kolodějích nad Lužnicí do rodiny mlynáře Viktora Radoka a jeho ženy Olgy. Rodina byla židovsko-katolická, po matce byl Čech a židovský původ měl z otcovy strany; 3. ledna 1915 ho v kolodějské synagoze obřezali a dostal tam své jméno.

O čtvrt století později to bylo to jediné, na čem záleželo. Velká část jeho příbuzných a známých byla vyvražděna. Dědeček, kterému bylo téměř devadesát, byl umučen v Terezíně, tedy v tom městě, kde se film odehrává a kde ho také natáčel. Na Alfréda se jako na polovičního míšence zákon o deportacích nevztahoval, což je celý důvod, proč tenhle článek nekončí v roce 1944.

Maturoval na obchodní akademii v Písku, do civilu z prezenční služby ho pustili až po mobilizaci na konci listopadu 1938 a v Praze se zapsal na novinářské oddělení Svobodné školy politických nauk. Původně uvažoval o žurnalistice. Rozhodlo za něj divadlo E. F. Buriana, které v Praze viděl a které mu imponovalo.

Po vynuceném útěku před gestapem z Prahy se dostal do Valašského Meziříčí, kde při sokolské organizaci založil divadelní soubor Mladá scéna a nastudoval s ním Krále Lávru. Ta inscenace mu vynesla místo asistenta režie u E. F. Buriana v D 41.

Pak si gestapo přišlo i pro Buriana a Radok musel dál. V letech 1941 až 1944 se protloukal jako asistent režie, režisér, dramaturg, lektor a rekvizitář v Divadle na Vinohradech, v holešovické Uranii a v Plzni. Poslední funkce v té řadě říká o jeho situaci víc než ostatní: rekvizitář je ten, kdo podává herci předmět, ne ten, kdo rozhoduje o inscenaci.

Od září 1944 do ledna 1945 byl z rasových důvodů internován v pracovním táboře Klettendorf u Vratislavi. Uprchl.

Látku pro svůj filmový debut našel v příběhu židovského právníka Erika Kolára, kterého před deportací na čas zachránilo manželství s nežidovkou. V březnu 1945 ho stejně poslali do Terezína.

Kolár svou zkušenost přepsal do filmového námětu, který nazval Cesta, a hned po válce ho poslal do čerstvě znárodněných barrandovských ateliérů. Zachytil v něm období od února 1939 do května 1945 tak, jak ho prožíval manželský pár, židovská lékařka Hana Kaufmannová a její nežidovský kolega Antonín Bureš, kteří společně čelí segregaci a vyčleňování ze společnosti, do něhož se kromě nacistů ochotně zapojují také čeští antisemité. Ani jeden z nich deportaci neujde.

Na Barrandově námět přidělili scenáristické dvojici Miloš Makovec a František Vlček. Ti z kolektivního portrétu českých Židů a odbojářů udělali milostný trojúhelník, což se Kolárovi nelíbilo. K přepsání scénáře a k režii pak přizvali Radoka.

Definitivní podobu literárního podkladu připravil Radok se scenáristou Mojmírem Drvotou na jaře 1948, tedy pár týdnů po únorovém převzetí moci komunisty.

Drama smíšeného manželství i motiv spolupráce židů a křesťanů zachovali. Většinu děje ale přesunuli do Terezína, doplnili širší dějinný rámec a vyznění udělali pesimističtější.

A přidali jeden záměr, který je z dnešního pohledu nejzajímavější věcí na celém filmu. Radok chtěl ukázat, že nenávist Čechů k Židům a k cizímu obecně nezmizela s Hitlerovým pádem, jen nabyla méně výslovné podoby. Věděl to proto, že to sám zakoušel.

Psal se rok 1948 a on do filmu o holokaustu vkládal tvrzení, že antisemitismus je tady dál.

Filmový umělecký sbor se ke scénáři vyjádřil v květnu 1948 a Kolárovu povídku označil za nejlepší z předložených námětů, který si zaslouží mimořádnou péči, aby vznikl film vysoké ideové a umělecké hodnoty se zaručeným úspěchem na mezinárodním fóru. Sbor dokonce prosazoval benevolentnější nakládání s prostředky, aby se umělecké problémy filmu daly řešit nesmlouvavě.

Pak přišly posudky na samotný scénář. Bylo na něm údajně znát, že vznikal ve spěchu. Vytýkali mu patetický a teatrální závěr, snahu dramatizovat scény, které jsou samy o sobě dost tragické, a to, že drama druhé světové války líčí „uměle přeexponovaným, expresivním způsobem“. Připomínky měl i sám Kolár, podle něhož Drvota s Radokem nepochopili jeho záměr.

Po úpravách scénář schválili do výroby. Mezitím se ovšem změnil postoj barrandovského vedení k naléhavosti celé věci: co nejdůslednější realizace už nebyla prioritou a produkční náklady se měly naopak snížit.

Natáčení začalo v červenci 1948 a skončilo v září.

Radok znal německý expresionismus i Wellesova Občana Kanea a v Daleké cestě to je vidět. Pracoval divadelními postupy, expresionisticky nakládal se světlem a se zvukem a hrané scény konfrontoval s materiálem dobových týdeníků a nacistických propagandistických filmů. Juxtapozicí různých pohledů, někdy v jednom jediném záběru, postavil velké dějiny proti malým osobním příběhům.

Zdůvodňoval to tím, že chtěl vystihnout vnitřní pravdu terezínského ghetta a dát divákům zakusit hrůzu z nepřetržité blízkosti smrti. Realistické zobrazení krutosti by podle něj stejný účinek nemělo.

Šlo mu i o něco konkrétnějšího. Chtěl ukázat Terezín, jak ho nacisté vyparádili pro komisi Červeného kříže, a zároveň to, co komise neviděla — že dětský pěvecký sbor, který před delegací odvedl svou práci, šel potom do plynu, děti i sbormistr. Cenzura z toho ve filmu ponechala jen náznaky. Písničku pro dětský sbor napsal Hans Krása, skladatel zavražděný v Osvětimi.

Film byl v květnu 1949 schválen do distribuce a posudek cenzurní komise na něm oceňoval, že prostřednictvím jedné rodiny ukazuje útrapy zakoušené za války celým židovským národem. Premiéra byla 3. června 1949 a pro kina se vyrobilo dvaačtyřicet kopií.

Pak se nestalo nic. Nasazení bylo limitované, promítalo se hlavně na předměstích a na venkově, nikoli v centrech větších měst, a v tisku se o filmu po premiéře téměř nepsalo.

Příkaz k omezení distribuce a propagace přišel z ministerstva informací poté, co se ministr Václav Kopecký sešel s Otakarem Vávrou. Vávra, tedy režisér, který se díky své názorové ohebnosti uplatnil za každého režimu, označil Dalekou cestu za umělecké a ideologické fiasko. Svůj názor sdělil i Kopeckému a ten, zřejmě i na Vávrův popud, nařídil zneviditelnění filmu.

Zákaz nepřišel. Nebyl vydán žádný akt, proti kterému by se dalo něco namítat, protože rozhodnutí neznělo nesmíte, nýbrž tady ne, tolik ne a nepsat o tom. Povolení k promítání pak samo vypršelo 25. května 1954 a z distribuce byl film formálně vyřazen až v roce 1973.

V zahraničí měl přitom Radokův debut velký zájem. Už v červenci 1949 ho viděli účastníci festivalu v belgickém Knokke-le-Zoute, v následujícím roce se promítal ve Švýcarsku, v Izraeli a ve Spojených státech, později ve Francii a jinde.

Přední kritik listu The New York Times Bosley Crowther o něm v roce 1950 napsal, že je to zdaleka nejlepší a nejotřesnější film o nacistické persekuci Židů, jaký do té doby viděl. André Bazin v Cahiers du cinéma o dva roky později obdivoval, jak Radok navrátil k životu expresionistickou estetiku. Někteří publicisté mu naopak vyčítali estetizaci holokaustu a snahu ukázat nezobrazitelné, tedy výtku v duchu Adornova zamyšlení o tom, že psát poezii po Osvětimi je barbarství.

Pro západního diváka tak bylo snazší se o filmu dozvědět a vidět ho než pro diváka českého.

Doma byl Radok obviněn z formalismu a pesimismu a podmínky pro jeho tvorbu se ztížily. V roce 1952 ho Kolektivní vedení ústřední dramaturgie vyhodilo z Barrandova s odůvodněním, že jeho filmy ideově a umělecky neuspěly. Následovaly dva roky v zájezdovém Vesnickém divadle, tedy v souboru, který jezdil po vsích.

V první polovině padesátých let mu bylo povoleno pracovat jen v divadle. Až v roce 1957 ostražitost povolila a mohl natočit retro komedii Dědeček automobil o automobilových závodech z počátku století; asistoval mu při ní začínající Miloš Forman a snímek získal Stříbrnou mušli v San Sebastiánu. Předtím stihl ještě muzikál Divotvorný klobouk z roku 1952. Víc filmů už nenatočil.

V roce 1957 ho jmenovali uměleckým vedoucím kulturních pořadů československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu a on se spolupracovníky přivedl na svět Laternu magiku.

Byl to největší československý kulturní úspěch té dekády. Program obdivoval Walt Disney, viděla ho nizozemská královna Juliana i britská královna matka. V roce 1959 dostal Radok za Laternu magiku Státní cenu s čestným titulem laureáta státní ceny Klementa Gottwalda, předanou ve Valdštejnském paláci.

O rok později to skončilo, a skončilo to způsobem, který v jeho životě už znal. Nikdo neřekl, že Laterna magika je zakázaná. Jen ho 5. května 1960 zbavili funkce uměleckého vedoucího, 5. července funkce šéfrežiséra a 17. července mu oznámili, že 30. září končí jeho pracovní poměr. Odejít musel i z činohry Národního divadla, kam se vrátil až po pěti letech v Městských divadlech pražských.

Emigroval 28. srpna 1968, tedy týden po vpádu vojsk, s ženou a dětmi do Švédska, kde měl domluvenou pohostinskou režii v Göteborgu. To město se mu stalo druhým domovem a uchytával se v něm s nevelkými úspěchy.

Doma mu smlouvu v Národním divadle formálně zrušili 30. června 1972. Titul zasloužilého umělce z roku 1964 a titul národního umělce z roku 1968 mu téhož roku odňali kvůli emigraci.

Zemřel 22. dubna 1976 ve Vídni na infarkt, ve věku šedesáti jednoho roku. Do Vídně přijel režírovat do Burgtheatru dvě aktovky Václava Havla.

Do širšího povědomí se Daleká cesta dostala teprve v květnu 1991, kdy ji odvysílala televize. Od premiéry uplynulo dvaačtyřicet let. Téhož roku, 28. října 1991, byl Alfréd Radok in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně a od roku 1992 předávali divadelní kritici Ceny Alfréda Radoka. V roce 2020 uvedl digitálně restaurovanou Dalekou cestu berlínský festival v sekci Berlinale Classics a film se vzápětí vrátil do českých kin.

Zakázán nebyl nikdy. Právě proto to trvalo tak dlouho.

Zákaz je akt a akt po sobě nechává papír, kterého se lze jednou dovolat. Zneviditelnění nenechává nic — jen menší počet kin, ticho v tisku a schůzku, o níž se ví jen z druhé ruky. Není co rušit, není co rehabilitovat a není koho volat k odpovědnosti. Přesně stejným způsobem mu později vzali i Laternu magiku, ve třech krocích a bez jediného zákazu.

Ve chvíli, kdy jeho film konečně uviděla země, o níž vypovídal, byl Radok patnáct let po smrti.

Daleká cesta — revue (studie k okolnostem vzniku, distribuce a recepce filmu) Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/daleka-cesta

Alfréd Radok — revue (biografický profil) Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/alfred-radok

Alfréd Radok — profil a soupis ocenění Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/13529/alfred-radok

Daleká cesta (1948) — údaje o výrobě, cenzuře a distribuci Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396098/daleka-cesta

Alfréd Radok — soupis angažmá Archiv Národního divadla Dostupné z: https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3333

Alfréd Radok a Laterna magika: Géniovi tleskal svět, ale doma ho šikanovali Květy.cz Dostupné z: https://www.kvety.cz/historie/alfred-radok-reziser-laterna-magika-expo-58-zakazy-emigrace-infarkt-smrt/

Tvůrce filmu Daleká cesta — Alfréd Radok Město Slavičín, městské kino Dostupné z: https://www.mesto-slavicin.cz/cs/informacni-centrum/mestske-kino/sobotni-film-a-skola/tvurce-filmu-daleka-cesta-alfred-radok.html

Daleká cesta Národní filmový archiv Dostupné z: https://nfa.cz/cs/25409-daleka-cesta

Na festivalu Berlinale promítnou i český film Daleká cesta iROZHLAS, 23. ledna 2020 Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/berlinale-alfred-radok-daleka-cesta_2001231644_pj

Obrovský talent. Ale bez talentu ke kariéře (k Radokovým vynuceným odchodům) Opera Plus Dostupné z: https://operaplus.cz/obrovsky-talent-ale-bez-talentu-ke-kariere/

LIEHM, Antonín J.: Ostře sledované filmy. Praha: Národní filmový archiv, 2001, s. 77. (odtud Crowtherův posudek z The New York Times)

BAZIN, André: Le Ghetto concentrationnaire. Cahiers du cinéma, 1952, č. 9, s. 60–62.