Sněhurka, která zachránila život v Osvětimi. Malovala Sněhurku v pekle, pak si vzala jejího tvůrce

Bylo jí jedenadvacet let. Stála v Osvětimi a malovala pohádku.

Na šedé, holé zdi dětského baraku postupně vyrostla horská krajina plná barev. Pak přišla Sněhurka s černými vlasy a červenými rty. A sedm veselých trpaslíků, kteří v této říši smrti vypadali jako vetřelci z jiného světa.

Děti se tlačily kolem ní a sledovaly, jak se rodí zázrak. V místě, kde každý den umírali tisíce lidí v plynových komorách, malovala Dina Gottliebová pohádku plnou naděje.

Netušila, že právě zachraňuje svůj život. A netušila, že za pár let se provdá za muže, který tuhle Sněhurku vytvořil.

Annemarie Dina Gottliebová se narodila 21. ledna 1923 v Brně. Vyrůstala jen s matkou Johannou – otec rodinu opustil, když jí byly čtyři měsíce. Matka ji vychovávala sama a Dina našla útočiště v umění.

V roce 1938 přišel do pražských kin film, který změnil její život: „Sněhurka a sedm trpaslíků.“ První celovečerní animovaný film Walta Disneyho ohromil celý svět. Dina ho viděla sedmkrát.

„Musela jsem schovat žlutou hvězdu do kapsy,“ vzpomínala později. „Židům už bylo zakázáno chodit do kin. Ale já tam stejně chodila. Potřebovala jsem ten film vidět.“

Studovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Měla talent, ambice, budoucnost. Pak přišel rok 1939 a německá okupace. Židovská dívka nemohla dál studovat.

21. ledna 1942, v den svých devatenáctých narozenin, dostala Dina s matkou předvolání. Byly deportovány do Terezína.

V Terezíně strávila Dina osmnáct měsíců. V březnu 1943 tam přišel i její otec. Poprvé po letech se rodina sešla – uprostřed ghetta, pod dohledem nacistů.

7. září 1943 byli Dina, její matka a tisíce dalších deportováni do Osvětimi. Do takzvaného „rodinného tábora Terezín“ – místa, kde nacisté shromažďovali židovské vězně z českého ghetta. Aby je pak mohli všechny najednou zavraždit.

Dina skončila v dětském baráku. Znala jeho vedoucího – Fredyho Hirsche, charismatického vůdce z pražského sionistického hnutí. Fredy se snažil v pekle Osvětimi vytvořit pro děti alespoň trochu normality. Věděl, že Dina umí malovat.

„Mohla bys něco namalovat na zeď?“ zeptal se jí. „Aby si děti trochu odpočaly od té hrůzy.“

Dina měla strach. Malovat v koncentračním táboře bez povolení SS znamenalo smrt. Ale začala. Nejdřív namalovala horskou krajinu. Pak se dětí zeptala, co chtějí vidět.

„Sněhurku!“ volaly. „A trpaslíky!“

Dina si vzpomněla na film, který viděla sedmkrát. Zavřela oči a v paměti vyvolala každý záběr, každou barvu, každý detail. A pak začala kreslit z hlavy.

Na zdi vyrostla trojrozměrná, živá, „kreslená“ Sněhurka – přesně taková, jakou si pamatovala z kina. Děti byly nadšené. Konečně měly něco pěkného, co mohly sledovat místo denní hrůzy.

O pár dní později přišel do baraku SS důstojník. Ukázal na nástěnnou malbu. „Kdo to namaloval?“ zeptal se.

Dina cítila, jak jí mrazí v zádech. „Já,“ přiznala tiše. Tohle je konec. Zastřelí mě.

Ale důstojník ji nezastřelil. Místo toho ji odvedl do jiného tábora – do takzvaného „cikánského rodinného tábora“, kde byli vězněni Romové a Sintové.

Tam čekal doktor Josef Mengele. „Anděl smrti z Osvětimi“ – muž, který prováděl na vězních nejděsivější lékařské pokusy. Muž, který rozhodoval o životě a smrti tisíců lidí na rampě.

Mengele pracoval na sérii fotografických portrétů Romů. Chtěl dokázat jejich „rasovou méněcennost“ pro nacistickou propagandu. Ale nebyl spokojen s kvalitou fotografií – film nedokázal zachytit odstíny kůže podle jeho představ.

Ukázal Dině fotografický přístroj. „Umíš malovat portréty?“ zeptal se. „Dokážeš zachytit barvu kůže přesněji než fotografie?“

„Můžu to zkusit,“ odpověděla Dina.

Ale práce nezačala hned. Dinu poslali zpět do baráku. O Mengelem neslyšela měsíce.

Pak se začaly šířit zvěsti. Všichni vězni z prvního terezínského transportu – včetně Diny a její matky – mají být posláni do plynových komor. Oficiálně „transportováni do pracovního tábora.“ Nikdo tomu nevěřil.

Dina znovu potkala Mengeleho. „Můžeš teď udělat ty portréty?“ zeptal se.

Dina se na něj podívala. Byla to nejodvážnější věc, jakou kdy udělala. „Ano,“ řekla. „Ale jen když se mnou zůstane moje matka.“

Mengele souhlasil. Zapsal Dinu a její matku Johannu na seznam lidí, kteří nebudou na transportu.

Transport odjel. Všichni v něm zemřeli v plynových komorách. Dina a její matka zůstaly naživu.

Dina dostala místo v „laboratorním“ baráku, kde Mengele prováděl své pokusy. Dostala akvarelové barvy, štětce, papír. A začala malovat portréty romských vězňů.

Musela zachytit každý detail. Barvu očí, odstín kůže, tvar obličeje. Mengele stál nad ní a kontroloval každý tah štětcem. Když byla spokojený, přikázal jí, aby obraz podepsala.

„Byl tam i nějaký téměř jemný aspekt jeho osobnosti,“ vzpomínala Dina po válce. I navzdory krvi na jeho rukou dokázal Mengele jednat téměř zdvořile ke svým „spolupracovníkům.“

Dina věděla, co dělá. Pomáhala nacistické propagandě. Ilustrovala rasistické teorie, které sloužily k ospravedlnění genocidy. Ale zároveň zachraňovala život sobě a své matce.

Namalovala portréty několika romských žen. Jedna z nich se jmenovala Celine. Dina si s ní tajně povídala, když mohla. Dožadovala se od Mengeleho bílého chleba pro Celine – a dostala ho. Propašovala ho Celine do baraku.

Celine koncentrační tábor nepřežila.

V lednu 1945, když se blížila sovětská armáda, nacisté začali evakuovat Osvětim. Dina a její matka byly deportovány do Ravensbrücku, ženského koncentračního tábora v Německu.

Odtud je poslaly na takzvaný „pochod smrti“ – dlouhý pochod zimní krajinou, kde ti, kdo nemohli dál, byli na místě zastřeleni.

5. května 1945 byly osvobozeny americkou armádou. Dina vážila asi třicet kilogramů. Ale žila. A její matka také.

Otec Otto zemřel v plynových komorách Osvětimi. Dinin snoubenec také nepřežil.

Po válce se Dina s matkou vrátily do Prahy. Ale v roce 1946 se přestěhovaly do Paříže. Dina se tam ucházela o místo animátorky u Warner Bros.

K pohovoru přišla nervózní mladá žena s číslem vytetovaným na předloktí. Ptala se, jestli umí animovat. Člověk, který ji zpovídal, byl americký animátor Art Babbitt.

Art Babbitt byl legenda. Jeden z nejlepších animátorů Walta Disneyho v „Zlatém věku“ animace. Vytvořil postavu Goofyho. Animoval Zlou královnu ve Sněhurce. Animoval Geppetta v Pinocchiovi, tančící houby ve Fantazii.

A teď seděl proti mladé ženě, která přežila Osvětim tím, že namalovala Sněhurku – tu samou Sněhurku, kterou on pomáhal vytvářet. Najal ji jako asistentku. A zamiloval se do ní.

27. dubna 1949 se vzali. Dina Gottliebová se stala Dinou Babbitt. Přestěhovali se do Hollywoodu.

Ironie osudu byla dokonalá. Dívka, která si zachránila život díky Sněhurce, se provdala za muže, který ji vytvořil. Muž, který animoval Zlou královnu – tu nejslavnější záporačku Disney historie – se oženil s ženou, která přežila skutečné zlo.

Dina pracovala jako animátorka v hollywoodských studiích. Pomáhala vytvářet Daffyho Kachnu, Spídyho Gonzalese, kanárka Tweetyho. Její oblíbenou prací byly reklamy na cereálie Cap'n Crunch – milovala kreslit děti v reklamách.

Art a Dina měli spolu dvě dcery: Michele a Karin. Manželství však nevydrželo. V roce 1963 se rozvedli.

Dina žila svůj život. Pracovala, vychovávala dcery, snažila se zapomenout na hrůzy války. Věděla, že jejích sedm aquarelových portrétů někde přežilo – ale nevěděla kde.

Pak v roce 1973 přišel dopis. Z Muzea Osvětim-Birkenau v Polsku.

Muzeum koupilo v 60. a 70. letech sedm aquarelových portrétů od bývalých vězňů koncentračního tábora. Pracovníci si všimli podpisu: „Dina.“ Začali pátrat. A našli ji – Dinu Babbitt, žijící v Kalifornii.

Chtěli, aby přijela do Polska a ověřila, že jsou obrazy její.

Dina sbalila kufr. „Myslela jsem, že si je přivezu domů,“ říkala později. „Že tam jedu pro svoje obrazy.“

Přijela do Osvětimi. Vstoupila zpět do místa svých nočních můr. Podívala se na portréty – na tváře žen, které znala. Na Celine, která nepřežila. Na další, jejichž jména už si nepamatovala.

„Ano,“ potvrdila. „To jsou moje obrazy.“

„Děkujeme za ověření,“ řekli pracovníci muzea. „Obrazy tu zůstanou.“

Dina nechápala. „Ale… to jsou moje obrazy. Já je namalovala.“

„Ne,“ odpověděli pracovníci muzea. „Tyto obrazy jsou součástí historické sbírky. Patří sem. Musí zůstat v Osvětimi jako důkaz holocaustu.“

Dina argumentovala. Byla to její práce. Její podpis. Její vzpomínky. Její trauma.

Muzeum argumentovalo zpět. Obrazy jsou historické dokumenty. Mají vzdělávací hodnotu. Musí být v původním místě hrůzy, ne v soukromých rukou.

Pak přišel dopis, který Dinu zlomil. Pracovník muzea napsal, že právně vzato by jedinou osobou, která by mohla mít nárok na obrazy, byl doktor Mengele – protože ji najal jako umělkyni. A ten „pravděpodobně nebude uplatňovat svoje právo.“

Byla to nejkrutější ironie. Muzeum tvrdilo, že Mengele má k jejím obrazům větší právo než ona sama.

Dina nezůstala zticha. Bojovala. Třicet šest let.

Americký Kongres přijal rezoluce uznávající „morální právo Diny Babbitt“ na obrazy. Ředitelé galerií a muzeí, včetně bývalého ředitele Muzea holocaustu ve Washingtonu, podepsali petice na její podporu.

V roce 2008 se do kampaně zapojili komiksový legendy Neal Adams, Joe Kubert a Stan Lee. Vytvořili šestistránkový grafický dokument o Dinině příběhu. Více než 450 kreslířů komiksů podepsalo petici vyzývající muzeum k vrácení obrazů.

Studenti z Palo Alto High School vedení učitelem Davidem Rapaporte se také zapojili. Psali ministerstvu zahraničí, kontaktovali politiky, vytvářeli dokumenty.

Dina sama nechtěla obrazy natrvalo. „Chtěla jsem je jen chvíli podržet,“ říkala. „A pak bych je zapůjčila muzeu podle vlastního výběru.“

Nebyla to jen otázka vlastnictví. Byla to otázka důstojnosti. Dina nechtěla, aby její umění – které vytvořila pod nátlakem Mengeleho – navěky patřilo instituci, ne jí.

„Kdybych ty obrazy nenamalovala, nebyla bych naživu,“ říkala svým dcerám. „A vy byste tady nebyly.“

Muzeum odmítlo ustoupit. Argumentovalo, že historické artefakty musí zůstat tam, kde vznikly. Že obrazy Diny Babbitt jsou součástí svědectví o holocaustu. Že popírači holocaustu by mohli tvrdit, že muzeum ukrývá důkazy.

Dina to chápala. Ale stále to považovala za nespravedlivé.

V roce 2009, ve věku 86 let, Dina Babbitt zemřela na rakovinu ve Feltonu v Kalifornii. Nikdy nedostala své obrazy zpět.

„Teď ta žena zemřela a nemá své obrazy,“ řekl Neal Adams po její smrti. „To je ta nejhorší část.“

Její dcery Michele Kane a Karin Babbitt pokračují v boji své matky. Snaží se dosáhnout toho, aby muzeum alespoň uznalo morální právo jejich matky na díla, která jí zachránila život.

Příběh Diny Babbitt je příběhem o paradoxech holocaustu. O ženě, která se zachránila díky pohádce. O umělkyni, která musela malovat pro masového vraha. O kresbě Sněhurky, která stála mezi životem a smrtí.

Je to také příběh o ironii osudu. Dívka zachráněná Sněhurkou se provdala za jejího tvůrce. Muž, který vytvořil některé z nejveselejších postav v historii animace, se oženil se ženou, která přežila nejčernější kapitolu lidské historie.

Art Babbitt zemřel v roce 1992. Byl posmrtně uveden do síně slávy Disney Legend v roce 2007. Jeho práce na Sněhurce, Goofym a dalších postavách ovlivnila generace animátorů.

Dina pracovala po celý život jako animátorka. Vytvářela postavy, které děti milovaly. Ale nikdy nemohla zapomenout na děti v Osvětimi – na ty, které se dívaly na její malbu Sněhurky a na chvíli zapomněly, kde jsou.

V roce 2021 vyšel dokumentární film o jejím životě. Studenti z Palo Alto vytvořili knihu „Justice For Dina“ – kritickou analýzu odpovědi muzea. Kniha je nyní součástí stálé sbírky Muzea holocaustu ve Washingtonu.

Dnes visí sedm aquarelových portrétů v Muzeu Osvětim-Birkenau. Jsou to tváře romských žen, které zemřely v plynových komorách. Zachycené v barvách mladou židovskou umělkyní, která malovala o svůj život.

Jsou to obrazy, které mají dva příběhy. První je příběh žen na nich zachycených – obětí nacistického teroru a Mengeleho rasistické pseudovědy. Druhý je příběh ženy, která je namalovala – příběh přežití skrze umění.

Muzeum tvrdí, že obrazy patří do Osvětimi jako svědectví. Dcery Diny tvrdí, že obrazy patří jejich matce jako uznání jejího přežití.

Možná mají pravdu obě strany. Možná by obrazy měly být v Osvětimi – ale s velkou tabulkou, která vysvětluje celý příběh. Ne jen jako dokumenty Mengeleho experimentů, ale jako důkaz toho, jak umění může zachránit život.

Ale nejdůležitější obraz už není. Nástěnná malba Sněhurky a sedmi trpaslíků v dětském baraku Osvětimi zanikla spolu s barakem po válce.

„Nikdy by mě nenapadlo, že by můj film mohl zachránit něčí život,“ řekl kdysi Art Babbitt v rozhovoru. „Ale Dina mi vyprávěla, jak to bylo. Jak děti hleděly na tu malbu a zapomínaly na chvíli na hrůzu. Jak to přitáhlo pozornost SS. Jak to změnilo všechno.“

Dina Babbitt zemřela bez svých obrazů. Ale její příběh žije dál. V každé reprodukci Sněhurky. V každém díle, které kdy vytvořila. Ve vzpomínkách jejích dcer a vnuků.

A v sedmi aquarelových portrétech v Osvětimi – němých svědcích toho, jak umění dokáže v nejčernější tmě zachránit lidský život.

Dina Babbitt: Painting her way out of hell
Arolsen Archives, červen 2025
Dostupné z: https://arolsen-archives.org/en/news/dinah-babbitt/

Dina Babbitt - Wikipedia
English Wikipedia
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dina_Babbitt

An Artist in Auschwitz: The Incredible Survival Story of Dina Babbitt
The Walt Disney Family Museum
Dostupné z: https://www.waltdisney.org/education/talks/artist-auschwitz-incredible-survival-story-dina-babbitt

Woman Seeks Return of Paintings She Did at Auschwitz
The Washington Post, říjen 2006
Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2006/10/29/woman-seeks-return-of-paintings-she-did-at-auschwitz/

Dina Gottliebova Babbitt dies at 86
Los Angeles Times / Looted Art, srpen 2009
Dostupné z: https://www.lootedart.com/news.php?r=NRELVN718501

Dina Babbitt; Auschwitz artist bartered work to save her life
San Diego Union-Tribune, srpen 2009
Dostupné z: https://www.sandiegouniontribune.com/2009/08/14/dina-babbitt-auschwitz-artist-bartered-work-to-save-her-life-86/

1923: Czech Woman Who Drew Fellow Auschwitz Inmates Is Born
Haaretz, leden 2014
Dostupné z: https://www.haaretz.com/jewish/2014-01-21/ty-article/.premium/1923-auschwitz-artist-is-born/

Painting for Mengele
History of Sorts, květen 2019
Dostupné z: https://dirkdeklein.net/2019/05/13/painting-for-mengele/

Art Babbitt - Wikipedia
English Wikipedia, srpen 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Art_Babbitt

Finding Disney in the Darkness
ABC News, červenec 2024
Dostupné z: https://abcnews.go.com/International/finding-disney-darkness-artists-drew-inspiration-disney-holocaust/story?id=111637774