Článek
Když se peklo stalo ještě horším
Vlaková rampa v Auschwitz-Birkenau. Září 1943. Z vagónu vystupuje mladá polská žena se dvěma dětmi - osmiletou dcerou Evou a desetiletým synem Janem. Jmenuje se Sophie Zawistowska a má modré oči, světlé vlasy a dokonale ovládá němčinu. Vypadá přesně tak, jak by si nacistický ideolog představoval árijskou ženu. A přesto stojí na rampě smrti.
Nacistický lékař k ní přistupuje s chladným úsměvem. Nezajímají ho její árijské rysy ani dokonalá němčina. Má pro ni úkol, který ji bude pronásledovat až do konce života. „Vyberte si,“ říká jednoduše. „Které z vašich dětí půjde do plynu hned teď. Pokud nevyberete, zemřou obě.“
Sophie zoufale křičí: „Ich kann nicht wählen!“ - Nemohu vybrat! Ale lékař čeká. A ona ví, že má vteřiny na rozhodnutí. Nakonec ukáže na svou malou dceru Evu. „Vezměte ji,“ šeptá. „Ale ušetřete mého syna.“
Toto není příběh z hororu. Je to scéna z románu a filmu „Sofiina volba“, kterou autor William Styron založil na skutečných metodách, jež nacisté používali k psychologickému mučení svých obětí. Volby, které ve skutečnosti žádnými volbami nebyly.
Továrna na zničení duší
Zatímco svět zná nacistické tábory především jako místa fyzického vyhlazování, méně se hovoří o tom, jak systematicky nacisté ničili lidskou psychiku. Jejich lékaři a vedoucí táborů si uvědomovali, že než človeka zabijí, mohou ho nejprve dokonale zlomit. A k tomu sloužily právě „volby“.
V nacistické ideologii se totiž spojovalo pseudolékařství s rasovou politikou způsobem, který patří k nejvíce odstrašujícím rysům celého režimu. Nacisté se stavěli do pozice lékaře, který léčí nemocnou společnost. Národ měl být podle nich očištěn od všech rozkladných prvků.
Ale jejich „léčba“ nezacházela jen s těly, ale i s duší. Pokud chtěli někoho skutečně zničit, nedali mu prostě rychlou smrt. Nejprve ho donutili k činu, který by ho pronásledoval po zbytek života.
Anatomie duševního mučení
Dr. Josef Mengele, který prováděl pokusy na téměř 1500 párech dvojčat v Osvětimi, nebyl jen sadistický lékař. Byl to také psycholog, který rozuměl tomu, jak funguje lidská psychika. Věděl, že matku můžete zničit mnohem účinněji než zastřelením - pokud ji donutíte k činu, za který se bude obviňovat po zbytek života.
Metoda byla děsivě jednoduchá: postavit člověka před rozhodnutí, které ve skutečnosti žádným rozhodnutím není, ale které bude vypadat jako osobní volba. Matka, která „si vybere“, které z dětí zemře, už nikdy nebude mít klid. Otec, který bude muset rozhodnout mezi životem ženy a syna, bude navždy zdrcen vědomím, že „zabil“ jednoho z nich.
Podobné metody nacisté využívali už v rámci programu T4, kdy byly rodiny donuceny „souhlasit“ s eutanázií svých postižených příbuzných. Formálně to vypadalo jako souhlas, ve skutečnosti šlo o donucení pod pohrůžkou smrti.
V koncentračních táborech se tato metoda zdokonalila do krajnosti. Vězni byli často postaveni před volbu: zachránit sebe, nebo někoho jiného. Zachránit dítě, nebo rodiče. Zachránit manžela, nebo sestru.
Svědectví z pekla
V rodinném táboře v Auschwitz-Birkenau, kde byly výjimečně drženy rodiny pohromadě, se tyto „volby“ staly každodenní realitou. Rodiče museli rozhodovat, kdo z dětí dostane trochu víc jídla. Starší sourozenci museli vybírat, zda pomohou mladšímu, nebo si nechají jídlo pro sebe.
V koncentračním táboře pro děti v polské Lodži, který prošlo až dvacet tisíc dětí ve věku 2 až 16 let, byly podobné „volby“ denní rutinou. Starší děti musely rozhodovat, zda pomohou mladším, i když to znamenalo trest. Děti byly nuceny udávat své spoluvězně za kousek chleba.
Každé takové rozhodnutí zanechalo v duši nevyhojitelnou jizvu. Ti, kteří přežili, zůstali poznamenání na celý život. Věděli, že v kritické chvíli museli vybrat. A že jejich volba někoho stála život.
Psychologie zla
Proč nacisté tyto metody používali? Nebyla to jen sadistická zábava, ale promyšlená strategie. V nacistickém myšlení obsahovala jisté prvky eschatologie - v konečném boji na život a na smrt měl německý národ zvítězit a pod vedením vůdce založit novou neporazitelnou říši.
Ale k tomu bylo potřeba nejen fyzicky zlikvidovat nepřátele, ale také zlomit je psychicky. Člověk, který byl donucen k „volbě“ mezi vlastními dětmi, už nebyl schopen odporu. Byl zlomený nejen fyzicky, ale především duševně.
Nacističtí lékaři si vedli podrobné záznamy o psychických reakcích svých obětí. Zajímalo je, jak dlouho trvá, než se člověk psychicky zhroutí. Jak dlouho dokáže vydržet vědomí vlastní „viny“.
Věděli, že nejhorší není smrt, ale život s vědomím, že jste „zabili“ vlastní dítě, i když jste ve skutečnosti neměli žádnou jinou možnost.
Sofie a tisíce dalších
William Styron, když psal „Sofiinu volbu“, vycházel ze skutečných svědectví přeživších. Sophie Zawistowska nebyla jen literární postavou - byla reprezentantkou tisíců žen a mužů, kteří byli postaveni před podobné „volby“.
A všichni nosili tíhu svého rozhodnutí po zbytek života. Sophie nakonec spáchala sebevraždu, protože nedokázala žít s vědomím, že „vybrala“ smrt své dcery. Věděla přitom, že kdyby nevybrala, zemřely by obě děti. Rozum to věděl - srdce nikoliv.
Podle svědectví přeživších z Auschwitz si lidé, kteří prošli podobnými „volbami“, už nikdy neodpustili. „Životu nebezpečné zážitky si udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat,“ vysvětloval jeden z přeživších.
Ale někdy je ta paměť tak bolestivá, že se s ní nedá žít.
Varování pro budoucnost
Příběh „Sofiiny volby“ není jen historickým dokumentem. Je to varování před tím, co se může stát, když se moc dostane do rukou lidí, kteří nevidí v ostatních lidské bytosti, ale pouze překážky, které je třeba odstranit.
Nacistické metody psychologického mučení nezmizely s pádem Třetí říše. Autoritářské režimy po celém světě se stále učí ze zkušeností nacistů, jak zlomit lidskou psychiku bez použití přímého násilí.
Sophie Zawistowska stojí na nádražní rampě v Auschwitz už více než osmdesát let. Její volba, která nebyla volbou, rezonuje dodnes. Připomíná nám, že největší zlo spočívá nejen v tom, že lidi zabíjíme, ale v tom, že je nejprve donutíme zabít sami sebe - psychicky, morálně, lidsky.
A možná je právě v tom nejděsivější poselství celého příběhu: že někdy nestačí přežít. Někdy je třeba ještě najít sílu žít s tím, co jste byli donuceni udělat pro pouhé přežití.
„Volba, která není volbou“ - tak by se dalo shrnout jedno z nejkrutějších nástrojů nacistického teroru. Nástroj, který nezabíjel těla, ale duše. A který dodnes varuje před tím, kam může lidská krutost dospět, když se zahalí do pláště pseudovědecké racionality.
Zdroje:
Sophiina volba – William Styron a filmová adaptace
Wikipédie, Aktualizováno 2024
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sophiina_volba
Sophie's Choice (novel)
Wikipedia, 24. května 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sophie's_Choice_(novel)
Nacistické experimentování na lidech
Wikipedie, 11. ledna 2025
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacistické_experimentování_na_lidech
Akce T4 – nacistický program eutanázie
Wikipedie, 27. února 2023
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4
Osvětim
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/koncentracni-tabory/osvetim/
Hrůzy z „malé Osvětimi“, koncentráku pro děti: Experimenty, mučení, plátek chleba a černá káva na příděl
Blesk.cz, 7. května 2020
Dostupné z: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/642950/hruzy-z-male-osvetimi-koncentraku-pro-deti-experimenty-muceni-platek-chleba-a-cerna-kava-na-pridel.html
Dětský blok v rodinném táboře
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/vybrane-texty-ze-sborniku-terezinsky-rodinny-tabor-v-osvetimi-birkenau/detsky-blok-v-rodinnem-tabore/
Nacistická ideologie
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/holocaust/historicky-kontext/nacisticka-ideologie/
