Terezínský tábor v Osvětimi. Nacisté jim dovolili zůstat pohromadě, po šesti měsících je zplynovali

Rudolf Vrba stál u plotu a nevěřil vlastním očím.

Byl zkušený osvětimský vězeň – věděl, jak tábor funguje. Přijel vlak, proběhla selekce na rampě, silní šli do tábora, ostatní rovnou do plynu. Věděl to lépe než kdo jiný: strávil rok jako blokový písař, zpracovával seznamy vězňů, viděl stovky transportů. Vypočítal, že mezi jarem 1942 a lednem 1944 bylo v Osvětimi zavražděno přes milion a půl lidí.

Ale tohle bylo jiné.

„Oba tábory odděloval plot z ostnatých drátů nabitých elektřinou, nedal se přelézt, ale mohl jsem přes něj mluvit. Ráno jsem se vydal na obhlídku. Zjistil jsem celou řadu překvapujících skutečností: rodiny – muže, ženy i děti – nechali pohromadě a nikoho neposlali do plynu, neostříhali je dohola. Situace se tedy lišila od všeho, čeho jsem až dosud byl svědkem. Ničemu jsem nerozuměl.“

Bylo září 1943. Do sekce BIIb právě přijelo 5 007 Židů z terezínského ghetta.

Cesta začala 6. září 1943 v Terezíně. Říkali jim, že jedou do Ostravy.

Ruth Sch., narozena 1917 v Praze: „Seděli jsme u kolejí na trávníku, bylo to v poledne a najednou jsme uviděli ty nákladní vagóny, dobytčáky. To byla velká rána. Budou nás transportovat jako dobytek! Sto lidí do každého vagónu. Posadila jsem se ke stěně vagónu tak, abych měla před sebou ještě deset centimetrů volna.“

Vlak jel 33 hodin. Jednou zastavil. Dostali trochu vody a mohli vyprázdnit kbelíky. Jeden kbelík na sto lidí.

„Každý měl na sobě několikero oblečení, pět kalhot, tři kabáty, kostým, a jedna žena, když šla na kýbl, se do těch svých mnoha kalhot nemohla dostat. Dokonce jsme se tomu smáli, na to nezapomenu.“

Pak se za nočního světla objevil nápis: Osvětim.

„To slovo už pro nás v té době mělo nějaký význam, nějaký nedobrý zvuk. Věděli jsme, že v Osvětimi lidi umírají. Nevěděli jsme jak, ale věděli jsme, že umírají. Otevřely se dveře. Esesáci, rozhlas, hrozný rámus: Všichni ven, rychle, rychle!“

Sekce BIIb měla přibližně 120 krát 600 metrů, obehnaná elektrickým plotem z ostnatého drátu. Skládala se z podlouhlých dřevěných baráků bez oken, pouze s větracími otvory pod střechou – původně projektovaných jako stáje pro padesát koní. Podél obou stěn se táhly ve třech patrech kavalce, rozdělené příčnými přepážkami na štuby, v každé štubě spalo třikrát šest lidí nad sebou.

Erich Terner, narozen 1921 v Hazlově u Aše: „Odjel jsem sám, rodiče zůstali v Terezíně. Po příjezdu, když nám všechno odebrali, nahnali nás do baráků, které byly původně určeny pro koně, v každém bylo ubytováno přibližně čtyři sta lidí, to vypadalo na první pohled více než strašlivé. Ale v poměru k jiným vězňům v Birkenau a v Osvětimi se zdálo, že jsme měli velké štěstí, protože v jednom táboře směli být pohromadě muži, ženy a děti. A my jsme se oddali bláhové představě, že máme jakousi protekci.“

Ruth Sch.: „Odpoledne přišli nějací vězni z vedlejšího tábora, kteří měli bloky zařídit. A ti lidé nám řekli, co se v Osvětimi děje. To byl samozřejmě hrozný šok, když jsme se dozvěděli, že jsou zde dennodenně plynováni lidé, někdy deset tisíc, dvacet tisíc. To se vůbec nedalo pochopit. Seděly jsme celou noc, rozrušením jsme sotva spaly a ráno jsme se musely jít hlásit, kde jsme dostaly čísla. Čísla nám tetovaly ženy z politického oddělení. To byl další šok, řekla jsem si: teď už nemám jméno, už jsem jenom číslo.“

Přes všechnu hrůzu byl rodinný tábor v kontextu Birkenau anomálií.

Rodiny zůstaly pohromadě – muži a ženy sice žili v oddělených blocích, ale přes den se mohli volně stýkat. Nikdo neprocházel selekcí na rampě. Nikomu neostříhali hlavu. Děti měly vlastní blok – barák číslo 31. Fredy Hirsch pro ně vyjednal hustší polévku, mléko, bílý chléb. Na bloku byla knihovna dvanácti knih: Wellsovy Dějiny světa, bible, ruská gramatika, Freudův Úvod k psychoanalýze. Zbytek nosili vychovatelé v paměti.

Nacvičili Sněhurku a sedm trpaslíků. Na představení přišli příslušníci SS. Přišel i Josef Mengele – nadšeně tleskal, nechal si děti posazovat na kolena a chtěl, aby ho oslovovaly strýčku.

Za plotem, ve zbytku Birkenau, umírali lidé jiným způsobem.

Vrba v ústřední registratuře zjistil, co znamenají karty vězňů: „Všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená Sonderbehandlung, zvláštní zacházení – čili jinými slovy – plynovou komoru.“

Přesný rozkaz se nedochoval. Žádné zdůvodnění, jen vzpomínky přeživších. Nejpravděpodobnější vysvětlení: rodinný tábor byl záložní propagandistickou kulisou pro případ, že by inspektoři Mezinárodního červeného kříže chtěli vidět i „pracovní tábor“ – vedle Terezína, který byl pro jejich červnovou 1944 návštěvu speciálně zkrášlen. Delegát Maurice Rossel pak podmínky v ghettu ve své skandální zprávě označil za příkladné.

Historik Miroslav Kárný: „Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci konečného řešení. Kdyby se ukázala potřeba, musely být připraveny ještě další inscenace, které by – přirozeně opět ve fiktivní podobě – předvedly osud statisíců Židů deportovaných na východ k údajnému pracovnímu nasazení. Z toho se zrodila idea zřídit v Birkenau židovský rodinný tábor.“

Takovou návštěvu nikdy nepřipustili.

Historik Toman Brod, který byl sám vězněm rodinného tábora od prosincového transportu: „Musím inklinovat k tezi, že proslulá nacistická důkladnost, plánovitost a koncepčnost se mísila i se značnou dávkou iracionality.“

Na počátku března 1944 dostali vězni ze zářijového transportu rozkaz: napište příbuzným pohlednice. A napište na ně datum 25. března – kvůli zdržení při berlínské cenzuře. Taková praxe existovala i dřív, nikdo nepojal podezření.

Mezitím jim oznámili, že pojedou do pracovního tábora Heydebreck. Skutečné místo v tehdejším Slezsku. Tam bude lépe.

Do Terezína pak přišlo 2 500 pohlednic. „Večer mám mnoho práce s doručením korespondenčních lístků došlých od účastníků posledních transportů,“ zaznamenal do deníku W. Mahler z terezínské pošty. „Na lístky lze okamžitě odpověděti. Bylo to poprvé, co bylo možno z Terezína psát do Birkenau.“

Odpovědi z Terezína do Birkenau nikdy nedorazily. Adresáti byli mrtví dřív, než pohlednice dorazily.

Filip Müller byl členem Sonderkommanda – vězňů nucených obsluhovat krematorium. Věděl, co přichází, a zprávu se pokusil předat přes plot do rodinného tábora.

„Ale mnozí vězňové, i Češi z familienlágru, nám vyčítali, že jsme panikáři, že roznášíme nepravdivé zprávy.“

Vrba kontaktoval Fredyho Hirsche. Odbojáři v něm viděli přirozeného vůdce případného povstání – vězni BIIb byli ve srovnání se zbytkem Birkenau fyzicky i psychicky v relativně dobré kondici. Sonderkommando bylo připraveno se přidat, jakmile tábor začne.

Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou. Vrba ve svém poválečném svědectví zaznamenal jeho slova: „Jak je můžu opustit? Jak můžu jít do boje a nechat je zmasakrovat? Copak nevidíš, že mi věří? Potřebují mě!“

Po hodině ho Vrba našel v bezvědomí, předávkovaného barbituráty. Co přesně se stalo, nevíme dodnes.

7. března vězni ze zářijových transportů přestali chodit do práce. Dostali rozkaz zůstat na blocích. V jedenáct hodin dopoledne jim nařídili přemístit se na prázdné bloky.

V noci přijely nákladní vozy.

Filip Müller ze Sonderkommanda: „Najednou kdosi pozvedl hlas ke zpěvu, jenž byl stále silnější, až se nakonec slil v mohutný chór. Lidé začali zpívat československou národní hymnu. Potom zazněla Hatikva. Ani během zpěvu esesáci nepřestávali lidi hrubě a brutálně bít. Jedinou útěchou na kraji propasti byla pro ty lidi společná smrt. Československou národní hymnou se rozloučili s krátkou, ale skvělou minulostí, která jim umožnila po 20 let žít jako uznávaná a plnoprávná menšina v demokratickém státě.“

V plynových komorách krematorií II a III bylo zavražděno 3 792 vězňů. Mezi nimi bylo 256 dětí, které přijely z Terezína v září.

Byla to největší hromadná poprava československých občanů za celé druhé světové války.

Měsíc po březnové likvidaci – 7. dubna 1944 – uprchli z Osvětimi Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Ukryli se na tři dny ve štěrbině mezi skladišti prken, zabaleni do tabáku smíseného s benzínem, aby zmátli strážní psy. Pak vyšli a šli pěšky na Slovensko.

V Žilině sepsali třicetitřístránkovou zprávu o fungování vyhlazovacího tábora. Popsali rodinný tábor, postdatované dopisy, krematorium, rozsah vražd.

Zpráva se dostala k slovenské Pracovní skupině, pak do Maďarska, pak do Ženevy, pak do Londýna. Londýnský rozhlas ji odvysílal poprvé v červnu 1944. V tu chvíli byl rodinný tábor stále plný.

Vrba celý život věřil, že zpráva přišla pozdě proto, že ji maďarská a slovenská židovská rada záměrně zadržela. Spor o to, zda vedení komunit selhalo, nebo zda bylo bezmocné, se táhne historickou literaturou dodnes.

V prosincovém a květnovém transportu přijelo do rodinného tábora dalších 12 500 lidí. Věděli, co se stalo v březnu. Táborové odbojové hnutí začalo připravovat povstání na 20. června 1944 – datum, kdy měla vypršet šestiměsíční lhůta prosincovým transportům. Sbírali krumpáče, motyky, sekyry, naftu.

Nacisté byli rychlejší. 10. července provedli selekci. Přibližně čtvrtina vězňů byla vybrána k pracovnímu nasazení a odvezena. V rodinném táboře zůstalo 6 500 lidí.

V noci z 10. na 11. července bylo odvezeno do plynových komor přibližně 3 000 žen a dětí. V noci z 11. na 12. července zahynulo zbývajících 3 500 mužů.

Mezi nimi byl Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. Přišel do rodinného tábora prosincovým transportem. Před vstupem do plynové komory musel sledovat popravu své ženy, syna a tchýně.

Rodinný tábor BIIb přestal existovat.

Ze 17 500 vězňů, kteří jím za deset měsíců prošli, přežilo 1 294.

Historik Michal Frankl: „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů.“

Do Lidic jezdí politici pravidelně. Výročí vyvraždění rodinného tábora přecházívají bez povšimnutí.

Zdroje:

Adam Drda: Zvláštní zacházení (Edice Revolver Revue, 2014)
Dostupné z: https://www.bubinekrevolveru.cz/zvlastni-zachazeni-terezinsky-rodinny-tabor-v-osvetimi-birkenau-nejvetsi-masova-vrazda-cs-obcanu-v

Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/ghetto-terezin/deportace-terezin/terezinsky-rodinny-tabor-v-osvetimi-birkenau-1943/

Největší masová vražda českých dějin – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/likvidace-ceskeho-rodinneho-tabora-v-osvetimi.html

V noci z 8. na 9. března 1944 – Centrum studií genocid Terezín
Dostupné z: https://www.studiagenocid.cz/2013/03/08/328/

Toman Brod: Ještě, že člověk neví, co ho čeká (Academia, Praha 2007)
Miroslav Kárný, Margita Kárná, Toman Brod: Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau (Melantrich, Praha 1994)