Teta z domu nad Lužánkami. Jak osud Cecilie Hožeové propojil tři brněnské vily v jednu tragédii

Než vznikla vila Tugendhat, než vznikla vila Löw-Beer ve své dnešní podobě, stála na svahu Černých Polí nad Lužánkami už jedna vila — starší, skromnější, secesní. Postavil ji v roce 1862 brněnský stavitel Josef Arnold pro sebe a svou ženu Katharinu jako letní rezidenci uprostřed vinic. Byla to v podstatě druhá nejstarší vila v celé této lokalitě, kolébce brněnského vilového stavění.

Arnoldovi v ní bydleli jednadvacet let, pak ji prodali. Následovala řada dalších majitelů — Charlotte Martini, později Albertina Antonie Langeová. Až v březnu 1909 dům koupila žena, jejíž jméno bude vilu provázet už natrvalo, byť úředně nese jméno svého prvního stavitele: Cecilie Hožeová.

Cecilie se narodila 11. června 1864 jako čtvrté z osmi dětí Maxe a Pauline Löw-Beerových — tedy do stejné rodiny textilních průmyslníků, ze které pocházel i Alfred Löw-Beer, otec Grety Tugendhatové. Cecilie byla Alfredova starší sestra. Provdala se za brněnského advokáta a podnikatele Cornela Hožeho, spolumajitele maloměřické cihelny a cementárny, a žili spolu v domě na dnešní České ulici, kde se jim v roce 1888 narodil jediný syn Max.

V roce 1909 koupila Cecilie vilu na svahu nad Lužánkami — tu, kterou postavil Josef Arnold. Koupila ji se vším příslušenstvím: dolní budovou, zelení, zahradním nábytkem, ústředním vytápěním a elektroinstalací, za 120 tisíc korun. Nechala dům přestavět v duchu art deco s prvky pozdní secese, zavedla moderní vybavení. Stala se poslední soukromou majitelkou domu před druhou světovou válkou.

O dvacet let později, v roce 1929, dostala Cecilina neteř Greta od svého otce Alfreda Löw-Beera jako svatební dar horní část sousedního pozemku. Tam si s manželem Fritzem Tugendhatem postavila slavnou funkcionalistickou vilu od Ludwiga Miese van der Rohe. Vznikl tak na jednom svahu příbuzenský okrsek tří propojených zahrad a tří generací jedné rodiny: starší teta Cecilie ve svém secesním domě, mladší Greta ve své modernistické vile, a mezi nimi vila Löw-Beerova, kterou koupil Alfred sám v roce 1913.

Toto sousedství nemělo dlouhého trvání.

V říjnu 1939, krátce po vypuknutí války, byla Cecilina vila zabavena tajnou státní policií. Stejný osud postihl všechny tři vily na svahu — majetek byl arizován, rodina vyhnána, dům přebrán nacistickým aparátem. Cecilie byla v té době už vdovou — Cornel Hože zemřel v roce 1936 ve věku osmdesáti dvou let.

Cecilie, její syn Max a Maxova žena Friederike — v některých pramenech uváděná také jako Bedřiška — byli společně deportováni z Prahy 12. května 1942 transportem Au-875 do Terezína.

V Terezíně byla Cecilie zařazena na blok H IV, do pokoje číslo 31. Přežívala tam do září 1942. Zemřela 7. srpna 1942 ve věku sedmdesáti osmi let.

Max a Friederike byli z Terezína posláni dál pouhých pět dní po matčině smrti. Podle dokumentace Muzea města Brna byli zavražděni v Majdanku a Lublinu. Podle Wikipedie zemřeli oba 17. listopadu 1942 na neznámém místě a byli teprve usnesením okresního civilního soudu pro Prahu-východ z června 1947 prohlášeni za mrtvé — běžný poválečný postup u obětí, jejichž přesné místo a okolnosti smrti se nikdy nepodařilo zjistit. Ať byl konec jakýkoli, výsledek byl stejný: z rodiny, která vlastnila dům nad Lužánkami čtyřicet let, nezůstal nikdo.

Po válce vila zůstala bez svých majitelů. V letech 1946 až 1948 byla pod národní správou, pak ji převzaly Bytové podniky města Brna, od roku 1953 patřila československému státu. Sloužila krátce administrativním účelům státních lesů, než byla v roce 1951 upravena pro potřeby mateřské školy. Tou zůstala — s krátkou přestávkou ve statistikách obliby — až do roku 2012, kdy ji kvůli narušené statice musely děti opustit.

Následujících devět let dům jen chátral. Threat demolice byla reálná. Teprve díky úsilí brněnského spolku Kulturní centrum Josefa Arnolda, založeného v roce 2016, a později i Muzea města Brna se podařilo vilu zachránit. Rekonstrukce, která stála 130 milionů korun, byla dokončena v prosinci 2023. Vila byla otevřena jako Centrum dialogu — instituce věnovaná historii a architektuře, s expozicí o brněnských Židech a osudu rodiny, která zde žila.

V květnu 2024 byla otevřena obnovená zahrada vily. Pojmenovali ji Zahrada Cecilie a Cornela Hožeových — po posledních soukromých majitelích, jejichž jméno tím dům konečně získal zpět, sto patnáct let po tom, co je samo poprvé neslo.

V září téhož roku byly před vilou, vilou Tugendhat a vilou Löw-Beer společně položeny kameny zmizelých — mosazné kostky se jmény Cecilie, Maxe a Friederike Hožeových vedle jmen příbuzných z rodin Tugendhat a Löw-Beer. Na pietní akt přijela více než stovka potomků těchto tří rodin z celého světa. Lukas Hammer, potomek Tugendhatů, tehdy řekl, že jejich domy nejsou pro rodinu primárně kulturní památky, ale domovy — a že je třeba si připomínat, co se stalo, aby se to nemuselo prožít znovu.

Tři vily na jednom svahu. Jedna rodina, rozvětvená do tří jmen — Löw-Beer, Tugendhat, Hože. Jeden osud, který je spojil podruhé, tentokrát navždy: v dlažbě před jejich vlastními domy.