Třicet minut mezi životem a smrtí. Jediné snímky, které ukazují pravdu o plynových komorách

Alberto Errera se narodil 15. ledna 1913 v Soluni v řecké židovské rodině. Před válkou sloužil v řeckém námořnictvu, kde dosáhl hodnosti kapitána. Oženil se s ženou jménem Matthildi, přestěhovali se do Larisy, kde měli obchod. Když Němci obsadili Řecko, Alberto se připojil k partyzánům ELAS, řecké lidové osvobozenecké armádě. Pracoval jako zásobovatel potravin. Vzal si křesťanské jméno Alex, někdy používal příjmení Michaelides nebo Alexandridis.

V noci z 24. na 25. března 1944 ho Němci zatkli v Larise spolu s dalšími dvěma sty pětadvaceti Židy. Poslali ho do tábora Haidari u Atén. Odtud byl deportován 2. dubna 1944. Vlak dorazil do Auschwitz 11. dubna. Z transportu vybrali tři sta dvacet mužů k práci. Alberto dostal číslo 182552. Po dvou dnech v Zentral Sauna, centrální sauně, kde novým vězňům holili hlavy, tetovali čísla a dávali pruhovaný mundúr, poslali Alberta a dalších sto Řeků do baráku 12 mužské karantény. Tam zůstali do 11. května.

Pak přišel výběr. Sto Řeků vybrali do Sonderkommanda. Alberto byl mezi nimi. Přidělili ho jako topiče do krematoria V v Birkenau. Alter Fajnzylberg, další člen Sonderkommanda, později vzpomínal na Albertovu atletickou postavu. Leon Cohen popisoval jeho neobvyklou sílu. Filip Müller a Hermann Langbein, historik a vězeň, potvrzovali, že Alberto aktivně participoval na přípravách povstání Sonderkommanda spolu s Yaacovem Kaminskim, Jankielem Handelsmannem a dalšími. Podle Izacka Cohena, který pracoval v Kanadě, byl Alberto vůdcem řecké odbojové skupiny v krematoriu V.

V létě 1944 Auschwitz-Birkenau dosáhl vrcholu své vražedné kapacity. Mezi 15. květnem a 9. červencem přivezli čtyři sta čtyřicet tisíc maďarských Židů. Asi sedmdesát pět procent poslali rovnou do plynu. Pět krematorií, navržených na kapacitu čtyři tisíce čtyři sta těl denně, nestačilo. SS nařídilo vykopat jámy za krematoriem V a pálit těla venku na hranicích. Dým stoupal nad Birkenau den i noc. A právě tehdy se členové Sonderkommanda rozhodli, že musí pořídit důkaz.

Alter Fajnzylberg později vyprávěl: „Někdy v polovině roku 1944 jsme se rozhodli tajně vyfotografovat naši práci. Od samého začátku bylo do tajemství zasvěceno několik vězňů z našeho Sonderkommanda: Szlomo Dragon, jeho bratr Josel Dragon a Alex, řecký Žid, jehož příjmení si nepamatuji. Někteří z nás měli hlídat toho, kdo bude fotit. Jinými slovy, měli jsme dávat pozor na příchod kohokoli, kdo o tajemství nevěděl, a především na jakékoli esesáky pohybující se v oblasti.“

Fotoaparát vypadal jako německá Leica. David Szmulewski, další člen odboje a písař z jednoho z baráků mužského tábora BIId v Birkenau, ho schoval na dno kbelíku. Jak se dostal do tábora, není úplně jasné – pravděpodobně ho propašoval někdo z polského odboje, možná ho našli při třídění majetku zavražděných. Sonderkommando třídilo osobní věci obětí a mezi nimi se občas našly i cennosti, které pak používali k úplatkům strážných nebo k obchodování s odbojáři.

Polský odboj mimo tábor požadoval fotografie. Chtěli důkaz toho, co se v Birkenau děje. Slova přeživších by mohla být zpochybněna. Ale fotografie – fotografie by mluvila sama.

Den byl pečlivě vybraný. Alberto a ostatní čekali na okamžik, kdy nebude na stráži nikdo, kdo o akci nevěděl. Nakonec přišel správný čas. Alter Fajnzylberg pokračoval ve svém vyprávění: „Všichni jsme se shromáždili u západního vchodu vedoucího zvenku do plynové komory krematoria V. Neviděli jsme žádné esesáky ve strážní věži s výhledem na dveře z ostnatého drátu, ani poblíž místa, kde měly být pořízeny fotografie.“

David Szmulewski vyšplhal na střechu krematoria. Byl hlídkou. Bratři stáli na dalších místech. Fajnzylberg držel stráž u krematoria. Alberto vytáhl fotoaparát. První dva snímky pořídil zevnitř, nebo přímo ze dveří plynové komory. Fotil venek. Mířil na hromadu těl, která hořela v ohňové jámě. Sonderkommando kolem nich pracovalo. Jeden esesák stál poblíž, ale měl otočená záda ke krematoriu.

Pak Alberto přeběhl na druhou stranu budovy. Tam ve stínu stromů stála skupina nahých žen. Čekaly. Myslely si, že půjdou do sprch. Alberto namířil fotoaparát a zmáčkl spoušť. Třetí fotografie. Pak ještě čtvrtá – ale při té namířil příliš vysoko a zachytil jen vrcholky stromů.

Celá akce trvala patnáct až třicet minut. Pak Alberto fotoaparát znovu zakopal do země v areálu tábora. Film ale už byl v rukou odboje.

Film dostal David Szmulewski. Ten ho předal polskému odboji v táboře. Helena Dantón, polská vězeňkyně, která pracovala v kantýně SS, film schovala do prázdné tuby od zubní pasty. Pak ho propašovala ven. Čtvrtého září 1944 poslali odbojáři film spolu s dopisem kontaktům v Krakově. Dopis podepsal „Stakło“, pseudonym pro Stanisława Kłodzińského. V dopise stálo:

„Naléhavé. Pošlete co nejrychleji dva kovové filmy pro fotoaparát 6×9. Máme možnost pořizovat fotografie. Posíláme vám snímky z Birkenau – vraždění plynem. Tyto fotografie ukazují jeden z kůlů, u kterých se pálila těla, když krematoria nestíhala spálit všechna těla. Těla v popředí čekají na to, až budou hozena do ohně. Další fotografie představuje místo v lese, kde se lidé svlékají před ‚sprchou‘ – jak jim bylo řečeno – a pak jdou do plynových komor. Pošlete filmový pás co nejrychleji! Pošlete přiložené fotografie Tell – myslíme, že zvětšeniny můžete poslat dál.“

Tell byla Teresa Łasocka-Estreicher, členka krakovského odboje.

Fotografie se tak dostaly ven ze země, kde se odehrával průmyslově organizovaný masový mord. Byly to jediné fotografie, které kdy zachytily samotný proces vyvražďování v plynových komorách. Miliony fotografií se váží k nacistickým táborům smrti. Ale jen čtyři ukazují to, co se dělo tam přímo dělo. A všechny čtyři pořídil Alberto Errera se svými druhy během těch třiceti minut v srpnu 1944.

Alberto fotoaparát zakopal, ale jeho osud byl zpečetěný. Devátého srpna 1944, pár dní poté, co byly fotografie pořízeny, šel Alberto s dalšími třemi spoluvězni vyvážet popel z krematorií. Popel vozili k řece Visle a Sole, kde ho vysypávali do vody. Na té cestě strážili vězně dva SS.

Alberto se pokusil přesvědčit své tři spoluvězně – mezi nimi byli Hugo Baruch Venezia a Henri Nechama Capon – aby s ním uprchli. Odmítli. Měli strach. Tak Alberto jednal sám. Na místě u řeky zaútočil na oba SS lopatou. Omráčil je. Pak skočil do Visly a začal plavat. Byl dobrý plavec. Byl to námořní důstojník. Ale Němci na něj začali střílet. Alberto zmizel pod vodou.

Alter Fajnzylberg později napsal: „Alex z Řecka pořídil fotografie, ale nepamatuji si jeho jméno. Zemřel během útěku během transportu popela ze spálených lidí. Jejich popel byl pravidelně vyhazovány do Sol nebo do Visly. Alex odzbrojil oba eskortující SS a hodil jejich pušky do Visly. Zemřel během pronásledování.“

Ve skutečnosti Alberto skočil do Visly a plaval. Unikal dva nebo tři dny. Jak dlouho přesně, nikdo neví. Ale nakonec ho Němci dopadli. Mučili ho. Pak ho zastřelili. Jak bylo zvykem, když chytili uprchlíka, vystavili Albertovo tělo u vchodu do tábora jako varování pro ostatní vězně.

Alberto Israel Errera zemřel v srpnu 1944. Bylo mu třicet jeden let.

Fotografie přežily. Ale dlouho se nevědělo, kdo je pořídil. Některé oříznuté verze publikovali už v roce 1945 v soudní zprávě o Auschwitz-Birkenau od polského soudce Jana Sehna. Připisovali je Davidu Szmulewskiemu. V roce 1947 vystavili jednu v Auschwitz. V roce 1958 publikovali další ve Varšavě v knize „1939–1945: Nezapomněli jsme“.

Ale teprve v roce 1985, když zemřel Władyslaw Pytlik z odbojového hnutí v Březinách a jeho žena darovala jeho fotografie muzeu Auschwitz-Birkenau, objevili neoříznuté verze. Původní snímky byly širší, zachycovaly více kontextu. Ořízli je nejspíš už v roce 1944 v krakovském odboji, aby vyzdvihli „důležité“ detaily.

Dnes jsou fotografie číslovány 280–283 v muzeu Auschwitz-Birkenau. Číslo 280 a 281 ukazují kremaci těl v ohňové jámě, fotil je zevnitř nebo ze dveří plynové komory – na snímcích je vidět černý rám. Číslo 282 ukazuje skupinu nahých žen krátce před tím, než vstoupí do plynové komory. Číslo 283 je obraz stromů – Alberto namířil příliš vysoko.

Jsou rozmazané. Nesoustředěné. Nakloněné. Alberto fotil bez hledáčku, z boku, za pochodu. Neměl čas na kompozici. Každá vteřina mohla znamenat smrt. A přesto – nebo právě proto – jsou to nejdůležitější fotografie holocaustu. Jsou to jediné fotografie pořízené obětmi zevnitř samotného procesu vyvražďování. Všechny ostatní fotografie z táborů smrti pořídili Němci, jejich pohled. Tyto čtyři pořídil vězeň, oběť, svědek.

V roce 2015 maďarský režisér László Nemes natočil film „Saulův syn“. Film zmiňuje tyto fotografie. V roce 2021 vznikl francouzský dokumentární film „From Where They Stood“ („Z místa, kde stáli"), který fotografie analyzuje. V roce 2014 německý umělec Gerhard Richter vytvořil sérii obrazů Birkenau, inspirovaných Albertovými fotografiemi. Kopie jeho děl a Albertových fotografií jsou dnes vystaveny v Gerhard Richter Birkenau Exhibition Hall poblíž Mezinárodního centra mládeže v Osvětimi.

V osmdesátých letech řecká vláda udělila Albertovi Errerovi posmrtně ocenění za jeho přínos řeckému odboji během druhé světové války. V červenci 2024, osmdesát let po pořízení fotografií, Mezinárodní výbor Auschwitz vzdal hold Albertovi jako odbojáři, který zdokumentoval nacistické zločiny za cenu vlastního života.

Alberto Errera nikdy neuvidí, jak jeho fotografie obletí svět. Nikdy se nedozvěděl, že film se dostal ven. Fotil, zakopal fotoaparát a za pár dní se pokusil o útěk. Ale čtyři rozmazané fotografie, které pořídil během třiceti minut v srpnu 1944, přežily. A stále promlouvají.

Ukazují hromady nahých těl. Ukazují Sonderkommando při práci. Ukazují ženy jdoucí do plynu. Ukazují kouř stoupající z ohňových jam. Nejsou estetické. Nejsou dokonalé. Ale jsou pravdivé. Jsou jediným důkazem z epicentra holocaustu, pořízeným někým, kdo tam byl ne jako kat, ale jako oběť. Někým, kdo věděl, že pravděpodobně zemře. A přesto riskoval, že zemře ještě dříve, jen aby pořídil důkaz.

Alberto Errera vzal fotoaparát, postavil se k plápolajícím těl, namířil ho z pasu a zmáčkl spoušť. Pak to udělal ještě třikrát. Třicet minut. Čtyři fotografie. A svědectví, které nemůže nikdo popřít.