Článek
Ela Steinová sedí na okraji dřevěné lavice v půdním prostoru Magdeburských kasáren a čeká. Je jí jedenáct let a za chvíli bude muset strčit hlavu do otvoru ve velkém plakátu a stát se Kočkou. Venku za zdmi kasáren padá sníh a mráz prosinec 1943 proniká i dovnitř, kde se děti scházejí na další týdenní představení opery, která by nikdy neměla vzniknout.
„Elo, jsi připravená?“ ptá se Rafael Schächter, dirigent, který ji vybral na konkurzu v létě. Ela přikývne, protože ví přesně, co má dělat - zkoušely to už týdny, dokonce se učily tančit valčík od paní Rosenbaum, anglický valčík, který Ela pak tančila doma s matkou v ubikaci, dokud si matka nevzpomněla, že v Terezíně není žádný domov a že v koncentračním táboře se netančí. Ale děti tančily, protože tančit znamenalo být normální, a být normální v prosinci 1943 v Terezíně znamenalo přežít.
Opera, která přežila deportace
Hans Krása napsal Brundibára v roce 1938 pro soutěž ministerstva školství. Libreto vytvořil Adolf Hoffmeister a společně doufali ve výhru pěti tisíc korun. Soutěž nikdy nevyhlásila vítěze - v březnu 1939 přišli nacisté a všechno se změnilo. V létě 1941 začaly tajné zkoušky v židovském sirotčinci v Praze pod vedením Rafaela Schächtera, protože Židé už nesměli vystupovat veřejně. V zimě 1942 se opera konečně hrála dvakrát před publikem stopadesáti lidí. Krása to nikdy neslyšel - byl v prvním transportu do Terezína, kam odjel ještě před premiérou. Skladatel nebyl u premiéry své opery, ale zato ji pak znovu zrodil v pekle.
V červenci 1943 Rudolf Freudenfeld propašoval klavírní výtah do ghetta schovaný mezi svými padesáti kilogramy povolených zavazadel. Krása, který byl v Terezíně vedoucím hudebních aktivit pro takzvanou Freizeitgestaltung - volnočasové aktivity, které měly maskovat realitu koncentračního tábora - operu kompletně přepsal. Z paměti. Upravil ji pro nástroje, které v táboře náhodou byly: klavír, harmonium, housle, flétnu, klarinet, kytaru, akordeon. Bylo to virtuózní, bylo to zázračné, bylo to absurdní. Hudba napsaná pro svobodný svět teď zněla v předsíni smrti.
23. září 1943 se konala premiéra v Magdeburských kasárnách. Úspěch byl tak obrovský, že trojnásobek kapacity sálu se snažil dostat dovnitř. Publikum bouřlivě aplaudovalo a chtělo slyšet vítěznou píseň na konci znovu a znovu, dokud ji děti nezpívaly třikrát, čtyřikrát, pětkrát za sebou. Pak se Brundibár hrál každý týden, celkem 55krát, až do podzimu 1944, kdy poslední transporty odvezly i poslední herce.
Děti, které porazily tyrana
Představení začíná za hodinu a děti se začínají scházet. Greta Hofmeisterová jako Aninka, Pinťa Mühlstein jako Pepíček, a Honza Treichlinger jako Brundibár s namalovaným knírkem jako Hitler. Všichni to vědí a nikdo to neřekne nahlas, ale každý v táboře ví, že když Brundibár padne na konci opery, padá v té chvíli také ten druhý tyran, ten skutečný, ten za zdmi ghetta. František Zelenka, bývalý scénograf Národního divadla, kontroluje kulisy, které vytvořil z toho mála, co našel v táboře - trochu barvy, trochu dřeva, hodně naděje. Na plotě jsou namalována zvířata: statečný vrabec, bystrá kočka, moudrý pes. Každé má otvor místo hlavy, kam děti strčí své tváře a promění se v zachránce sirotků.
Choreografka Kamila Rosenbaum, která přišla z Vídně, učila děti tančit valčík, protože i v Terezíně mělo představení svou choreografii a svou důstojnost. Ela Weissbergerová později vzpomínala, jak ji ta lekce změnila: „Lidé se ptají, proč hledáme nějaký pohyb, a já říkám, tohle byl poprvé, co jsem se naučila tančit, valčík a všechno ostatní. Když jsem přišla jednou domů, řekla jsem: ‚Maminko, chci s tebou tančit anglický valčík.‘ Moje matka se na mě podívala a řekla: Kde ses to naučila? Řekla jsem: Paní Rosenbaum nás to učila.“
Sál se pomalu plní lidmi, kteří přicházejí z ubikací, z práce, z nicoty všedního dne v ghettu, kam je nacisté narvali jako sardinky a kde průměrná denní dávka jídla je 1700 kalorií a kde každý týden odjíždějí transporty na východ a nikdo neví přesně kam, ale všichci tuší, že to není dobré místo. Přicházejí se podívat, jak děti porazí zlo, jak Aninka a Pepíček získají mléko pro nemocnou matku, jak dobro nakonec zvítězí. V prosinci 1943 v Terezíně je to pohádka, kterou potřebují slyšet všichni - děti i dospělí, věznění i vězňové vlastní naděje.
Okamžik, kdy padá žlutá hvězda
Ela se připravuje a dělá něco, co ji promění na několik minut v někoho jiného. Sundá si žlutou hvězdu z kabátu. Je to jediný moment, kdy ji nemusí nosit, jediný moment svobody za celý týden, jediný okamžik, kdy není označená jako ta, kterou mají všichni právo ponižovat. Ela později řekne: „Žlutá hvězda se stala mou šťastnou hvězdou, protože jsem přežila.“ Ale v tu chvíli, v prosinci 1943, když ji sundává, aby se stala Kočkou, je to hvězda svobody.
Strčí hlavu do otvoru v plakátu a přestává být Ela Steinová, židovská dívka z Prahy deportovaná do Terezína v únoru 1942 společně s matkou, sestrou, babičkou a strýcem. Je to teď Kočka, která pomůže dětem porazit flašinetáře Brundibára, toho zlého muže, který jim ukradl peníze a vyháněl je z náměstí. Hudba začíná a s ní začíná i kouzlo, které promění barák v divadle a vězně v diváky a hrůzu v naději.
Děti zpívají a jejich hlasy zní čistě a silně, ačkoliv většina z nich trpí podvýživou a mnozí mají tuberkulózu. Brundibár křičí a diváci mu v duchu nadávají, protože vidí v něm toho druhého Brundibára, toho skutečného, toho s knírem. Zvířata pomáhají a děti z města se přidávají, protože spravedlnost vyžaduje, aby se všichni spojili proti tyranovi. V sále je ticho přerývané pouze hudbou a zpěvem a občas všichni zapomínají, kde vlastně jsou. Zapomínají na hlad, na zimu, na strach z transportů, na šeptaná jména táborů na východě: Osvětim, Treblinka, Majdanek.
Píseň, která znamená víc než vítězství
A pak přichází finále a s ním vítězná píseň, ale ne ta původní od Adolfa Hoffmeistera. V Terezíně ji přepsal básník Emil Saudek, protože původní slova - „Kdo má rád maminku s tátou a naši vlast, je náš přítel a může si s námi hrát“ - už nestačila. Saudek napsal nová slova, která každý v sále okamžitě pochopil: „Kdo má rád spravedlnost a drží se jí, a nebojí se, je náš přítel a může si s námi hrát.“
Když děti zpívají tyhle verše, každý v publiku ví, že nejde o pohádku pro děti. Jde o manifest. Jde o prohlášení. Jde o vzdor proti tyranii, který je o to silnější, že ho zpívají jedenáctileté děti v koncentračním táboře pod dohledem nacistů, kteří nerozumí česky a netuší, že sledují vlastní prohru. Když píseň končí, sál exploduje potleskem, který se valí jako vlna a nechce přestat. Publikum aplauduje stoje a volá po přídavku. Děti zpívají finále znovu. A znovu. A znovu. Třikrát, čtyřikrát, někdy i pětkrát.
„Aplaus byl neuvěřitelný,“ vzpomínala Ela Weissbergerová o představeních. „Kdykoliv jsme zpívaly finále na konci, vypukla bouře potlesku a publikum chtělo slyšet píseň znovu a znovu. Využily jsme tohoto okamžiku svobody.“ Greta Klingsberg, která hrála Aninku, dodala: „Poselství opery bylo pro nás samozřejmě velmi důležité: Ti, kdo milují spravedlnost a stojí při nás, mohou si s námi hrát. Nejdůležitější ze všeho: Dobro zvítězí, protože držíme pospolu.“
Návrat do reality
Když představení končí a poslední aplauz dohasíná, Ela sundává kostým a musí udělat něco, co ji vrací zpátky do skutečnosti. Musí si znovu připnout žlutou hvězdu na kabát. Kočka zmizela a Ela Steinová se vrátila, označená hvězdou, která ji definuje v očích těch, kdo ji stvořili jako nástroj ponížení. Venku stále padá sníh a mráz pronikává do ubikací, kde děti stráví noc a budou snít o představení, o aplausu, o chvílích, kdy byly svobodné.
Hans Krása sedí mezi publikem a poslouchá svou hudbu. Je mu šestapadesát let a netuší, že za deset měsíců bude mrtvý. 16. října 1944 bude deportován do Osvětimi společně s tisíci dalších vězňů z Terezína. O dva dny později, 18. října 1944, bude zavražděn v plynové komoře. Jeho hudba ho přežije, ale on to neuvidí.
Děti, které neskončily pohádku
Většina dětí na jevišti nikdy nedospěje. Transport za transportem odveze Gretou Hofmeisterovou, Pinťu Mühlsteina, mnoho dětí z chóru. Odveze i Honzu Treichlingera, chlapce, který se stal terezínskou celebritou za roli zlého flašinetáře a který v každém z 55 představení nosil namalovaný knír jako Hitler a kterému děti po představení říkaly: „Ty seš ale zlej Brundibár!“ Honza Treichlinger skončí v Osvětimi jako většina ostatních. V komíně krematoria skončí také sen o tom, že dobro vždycky zvítězí.
Ale ne všechny děti. Ela Steinová přežije. Společně s matkou a sestrou se dožije května 1945, kdy Terezín osvobodí Rudá armáda. Je jí patnáct let a odnáší si vzpomínku na 55 představení Brundibára, na 55 okamžiků, kdy byla Kočkou, na 55 večerů, kdy na několik minut zapomněla na hlad, na strach, na žlutou hvězdu. Po válce se vrátí do Prahy, pak emigruje do Izraelu, kde slouží v armádě a v tajné službě. Provdá se za Leopolda Weissbergera a společně se přestěhují do New Yorku, kde založí rodinu.
Opera, která neumřela s dětmi
V devadesátých letech začne Brundibár znovu žít. Opera se začne hrát po celém světě jako symbol holocaustu a jako memento toho, co dokázaly děti v Terezíně. V roce 2003 Maurice Sendak a Tony Kushner vytvoří anglickou adaptaci a Brundibár se stane jednou z nejhranějších dětských oper na světě. A s každým novým uvedením dostane Ela Weissbergerová pozvání. Cestuje od představení k představení - Aljaška, Nové Mexiko, Los Angeles, New York, dokonce i zpátky do Terezína.
Na každém představení mluví s dětmi a vyprávé svůj příběh. Když vidí děti zpívat finální píseň, pláče. „Myslela jsem si, že opera zemřela s dětmi,“ řekla v rozhovoru pro USC Shoah Foundation. „Ale když ji slyším tady ve sjednoceném státě, zpívanou svobodnými dětmi, nikdy nezemře.“ Její oči se rozzáří, když děti zpívají, protože v tu chvíli vrací život svým přátelům z Terezína - Gretle, Pinťovi, Honzovi, všem těm, kteří nedostali šanci dospět.
V roce 2008 napíše společně se Susan Goldman Rubin knihu „The Cat with the Yellow Star“ - Kočka se žlutou hvězdou - pamětí pro mladé čtenáře. Do posledního okamžiku života cestuje po světě a vypráví o představeních v Terezíně, o dětech, které zpívaly vzdor, o hudbě, která přežila peklo.
Konec jedné Kočky
Ela Weissbergerová zemřela v březnu 2018 v Severní Karolíně. Bylo jí 87 let. Její smrt prošla téměř bez povšimnutí mimo úzký okruh lidí, kteří ji znali. Ale pro ty, kteří ji potkali na představeních Brundibára, pro děti, kterým vyprávěla svůj příběh, pro všechny, kdo viděli dokumenty, ve kterých vystupovala, byla její smrt ztrátou někoho, kdo představoval naději uprostřed zkázy.
V prosinci 1943 v Terezíně, když Ela strčila hlavu do otvoru v plakátu a stala se Kočkou, když děti zpívaly vítěznou píseň a publikum aplaudovalo, jako by závisely jejich životy na síle toho potlesku, v tu chvíli bylo zlo silnější. Transporty jely na východ, plynové komory běžely na plný výkon, nacisté ovládali Evropu. Ale děti zpívaly. A v tom zpěvu byl vzdor, který žádná plynová komora nemohla umlčet, který žádný transport nemohl odvézt, který přežil válku a přežil i smrt všech těch dětí, které ho zpívaly.
Dnes, když se někde na světě hraje Brundibár, zpívá tam také Ela. A s ní všechny děti z Terezína, které nedostaly šanci vidět konec války. Zpívají o spravedlnosti, o tom, že se nebát, o tom, že dobro nakonec zvítězí. A možná mají pravdu. Možná proto Hitler prohrál a Brundibár přežil.
Opera Brundibár byla v Terezíně provedena 55krát mezi zářím 1943 a zářím 1944. Ze 141 000 židů deportovaných do Terezína mezi lety 1941 a 1945 přežilo osvobození méně než 17 000. Hans Krása byl zavražděn v Osvětimi 18. října 1944. Ela Weissbergerová hrála v každém z 55 představení roli Kočky a zemřela v březnu 2018 ve věku 87 let.
Zdroje:
Brundibár. Holocaust.cz [online]. Památník Terezín [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/en/history/events/brundibar/
Brundibár. Holocaust Music [online]. ORT [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://holocaustmusic.ort.org/places/theresienstadt/brundibar/
Brundibár. Wikipedia [online]. 2025 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Brundibár
Cohen, Annie. In 1944, she performed an opera at a concentration camp. 70 years later, I got to meet her. Jewish Telegraphic Agency [online]. 9. 1. 2019 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.jta.org/2019/01/09/culture/in-1944-she-performed-an-opera-at-a-concentration-camp-70-years-later-i-got-to-meet-her
Weissberger, Ela (Holocaust survivor). Seventy years later, a Holocaust survivor remembers the performance of her lifetime. The World from PRX [online]. 12. 3. 2014 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://theworld.org/stories/2014/03/12/how-brundibar-childrens-opera-performed-concentration-camp-terezin-became-symbol-2
76 Years Ago Today the Brundibar Opera in the Terezin Ghetto. Tres Bohemes [online]. 27. 9. 2023 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.tresbohemes.com/2019/09/76-years-ago-today-the-brundibar-opera-in-the-terezin-ghetto/
Brundibar and Terezin. Central Square Theater [online]. 2. 3. 2016 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.centralsquaretheater.org/read-watch-listen/news-articles-multimedia/brundibar-terezin/
Holocaust Survivor, UK Opera Stage ‚Brundibár‘. University of Kentucky College of Arts & Sciences [online]. [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://history.as.uky.edu/holocaust-survivor-uk-opera-stage-brundibár
Rovit, Rebecca. The Brundibar Project: Memorializing Theresienstadt Children's Opera. PAJ: A Journal of Performance and Art, 2000, roč. 22, č. 2, s. 111-120.
