Článek
Poslední vagóny
Bylo září 1944 a německá armáda se blížila k Banské Bystrici. Devětapadesátiletý bankovní úředník Ján Rapoš dostal rozkaz evakuovat nejcennější zásoby podniku Carpathia, který spadal pod Slovenskou banku dr. Igora Makovického - známého antifašisty.
Mezi evakuovaným zbožím bylo i čtyřiadvacet vagónů cukru. Rapoš věděl, že každý z těchto vagónů může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí pro povstalce v horách. V době nouze byl cukr vzácnější než zlato.
„Při nakládání posledních čtyř vagónů jsme byli znenadání ostřelováni z německých tanků,“ psal později Ján Rapoš ve svém odvolání proti trestu, který mu komunisté vyměřili v roce 1950. „Nestačil jsem už utéci do hor a dostal jsem se do rukou gestapa, které mě tak mučilo a bilo, že jsem dlouho ležel v bezvědomí celý modrý a dokopaný.“
To však byl teprve začátek jeho osmiměsíčních nelidských útrap ve věznicích a v koncentračním táboře.
Horší než gestapo
První zastávkou byl třítýdenní pobyt ve věznici v Nitře. To, co Ján Rapoš zažil tam, ho šokovalo víc než samotné gestapo. Mučili ho totiž jeho vlastní krajané.
„Pověstní gardisté při mučení svých obětí předstihovali i nejzuřivější gestapáky,“ vzpomínal později ve svých pamětech, které dnes opatrují jeho vnuci. „Svazovali, bili, píchali a pálili své oběti. Nechci se tu rozpisovat, co se tu páchalo, protože je mnoho obětí a svědků, kteří to na vlastním těle pocítili.“
Slovenští kolaboranti dokázali být krutější než samotní němečtí esesáci. Pro muže, který celý život poctiě sloužil svému národu, to musela být zdrcující zkušenost.
Po zastávce v Ilavě následoval transport do Dachau. Po strastiplné cestě a předchozímu mučení mnozí nevydrželi „křest“ v táboře smrti.
Peklo jménem Dachau
„Vehnali nás do parní koupele, a rozpařené a polonahé po několik hodin nechali stát na dvoře ve sněhové vánici,“ vzpomínal Ján Rapoš. Následovala těžká celodenní práce, téměř žádná strava.
Čísla byla neúprosná - zhubnul z osmdesáti jednoho kilogramu na padesát osm. Stal se živou kostrou, přežívajícím strašidlem svého bývalého já.
„Z koncentračního tábora Dachau v Německu jsem se domů dostal jako kostlivec koncem května 1945,“ psal později ve své obhajobě komunistickým soudcům, kteří ho chtěli poslat do dalšího tábora.
Před smrtí ho zachránila šťastná náhoda, když se dostal do kanceláře, kde vyčkal evakuaci tábora. Při takzvaném pochodu smrti se mu podařilo spolu s dvěma kamarády z posledních sil „odvalit se z cesty dolů svahem do lesa“.
Útěk na svobodu
„Stráže nás neviděly, protože právě odstřelovaly několik bezvládných lidských ztroskotanců,“ psal Ján Rapoš. V lese okamžitě usnuli vyčerpáním. Když se probrali, nejmladšího poslali vyšplhat na strom.
„Viděl utíkající německé vojáky a za nimi se hnala armáda koloniálních francouzských tankových vojsk - černoši z Afriky,“ pokračuje. Když se tři bývalí zajatci osmělili vyjít z lesa, Spojenci je naložili do sanitky a odvezli do vojenské nemocnice.
Domů se Ján Rapoš vrátil 28. května 1945. Z muk koncentračního tábora se zotavoval ještě několik měsíců. Myslel si, že nejhorší má za sebou. Mýlil se.
Druhý tábor
„Jsem 59-letý a mám za sebou více než čtyřicetiletou službu a za celou tuto dobu mého počestného působení jsem nikdy nebyl trestán, ba ani pokutován,“ psal zoufale ve svém odvolání proti trestu v únoru 1950. „Tím těžší na mě dopadl krutý trest.“
Komunisté ho chtěli obvinit z finančních machinací v podniku Carpathia, které se však děly právě v době, kdy byl na cestě domů z koncentráku. Logika totalitního režimu však neznala slitování - muž, který obětoval zdraví a téměř i život v boji proti fašismu, skončil v pracovním táboře v Novákoch na dvanáct měsíců nucených prací.
Aby jako muž s podlomeným zdravím v pokročilém věku okusil další pracovní tábor.
Zapomenutý hrdina
Příběh Jána Rapoše není výjimečný svou tragičností, ale spíše tím, jak dokonale ilustruje osud celé generace československých hrdinů. Lidé, kteří obětovali vše v boji proti nacismu, se často stali oběťmi další totalitní mašinerie.
Rapoš nebojoval se zbraní v ruce, ale jeho přínos povstání byl neméně důležitý. Každý vagón zásob, každý převezený materiál mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí pro stovky povstalců.
Jeho příběh nám připomíná, že hrdinství nenosí vždy uniformu. Někdy stačí obyčejný bankovní úředník, který odmítne opustit svůj post, když se blíží nepřátelské tanky.
Ján Rapoš zemřel v padesátých letech, aniž by se dožil rehabilitace. Teprve dnes, když totalitní režimy patří minulosti, můžeme ocenit odvahu lidí, jako byl on. Lidí, kteří dokázali, že i ve chvílích největší temnoty existuje něco, pro co stojí za to riskovat život.
Slovenské národní povstání začalo 29. srpna 1944 a trvalo až do 28. října téhož roku. Účastnilo se ho přes 60 000 vojáků povstalecké armády a 12 000 partyzánů. Povstání stálo život více než 5 300 lidí, bylo vypáleno 90 obcí a osad.
Zdroje:
Tri príbehy Povstania Žurnál Pravda, 31. srpna 2014 Dostupné z: https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/328454-tri-pribehy-povstania/
Známi aj menej známi hrdinovia SNP Post Bellum SK, blog.sme.sk Dostupné z: https://blog.sme.sk/bellumsk/historia/znami-aj-menej-znami-hrdinovia-snp
Hrdinovia odboja Slovenské národné múzeum Dostupné z: https://www.snm.sk/muzea-snm/historicke-muzeum/historicke-muzeum/navstivte/aktualne-vystavy
