Článek
Vídeň, 1986. Třiapadesátiletá žena prodávající koberce na tržnici potkala dokumentaristku Karin Bergerovou.
„Napište to,“ řekla Karin. „Vaše vzpomínky musí zaznět.“
Ceija Stojka se bránila. V romské kultuře Lovara bylo upozorňování na sebe považováno za práci mužů. Ženy měly být nenápadné. Přežít znamenalo zůstat skrytý.
Ale pak začala psát. Ruka jí chvěla. Slova přicházela pomalu, bolestivě. Každá věta otevírala dveře, které držela zavřené celý život.
„Pamatuji si Auschwitz každou bdělou chvíli svého života.“
Dětství v malovaném voze
23. května 1933 se v Kraubathu ve Štýrsku narodila Ceija Stojka. Pátá z šesti dětí. Rodina patřila k Lovarům – Romům, kteří po generace obchodovali s koňmi a cestovali po Rakousku v malovaných vozech.
Ceijin otec Karl Wackar Horvath byl obchodník. Matka Sidonie šikovná žena, která dokázala uživit šest dětí. Starší sestry Mitzi a Katharina. Bratři Hans zvaný Mongo, Karl, a nejmladší Josef – Ossi, miláček rodiny.
Život byl prostý a spokojený. Ceija si pamatovala pole slunečnic, řeky, kde se koupali, trhy, kde matka prodávala zboží. Vzpomínala na hudbu, smích, pocit svobody.
Pak přišel rok 1938.
18. března se Rakousko stalo součástí Německa. „Anschluss“ změnil všechno. V květnu začaly v Rakousku platit zákony Třetí říše. Zvláště Himmlerův výnos o „boji proti cikánské pohromě“. Romové byli klasifikováni jako „asociální“. Zaregistrováni policií. Děti vyloučeny ze škol. Sňatky zakázány. Ceija měla pět let. Sotva začala chodit do školy, když ji odtamtud vyhodili. Důvod: „ohrožení morálky a charakteru německých dětí“.
Jeden učitel jí nařídil pozdravit „Heil Hitler“. Ceija, které bylo šest let, odpověděla: „Neznám tu osobu. Kdo to je?“
Tlak narůstal. Rodina Stojkových musela opustit kočovný život. Přestavěli vůz na dřevěnou kabinu v 16. okrese Vídně, Paletzgasse. Otec a sestry pracovali v továrně. Nejmladší děti chodily do školy – tajně, navzdory nacistickým zákonům.
Ceijina matka je skrývala, jak nejlépe uměla. Ale nedalo se skrývat navždy.
Tři tábory, tři roky pekla
V roce 1941 přišli pro otce. Odvezli ho do Dachau. Sidonie zůstala sama se šesti dětmi. Skrývali se měsíce, přespávali v parcích, vyhýbali se raziím.
V roce 1942 byl Wackar převezen do Hartheim, centra eutanazie v Horním Rakousku. Tam byl zavražděn. Na vlastní žádost dostala Sidonie jeho popel poštou. Uchovávala ho, dokud ji samotnou neodvezli.
31. března 1943 deportovali celou rodinu do Auschwitz-Birkenau. S nimi dvě stě příbuzných z rozšířené rodiny Stojkových. Většina byla zavražděna ihned po příjezdu.
Ceije bylo deset let. Malá, hubená, vypadala na sedm. Když se SS ptali na věk, matka lhala: „Je jí šestnáct, jen je malá pro svůj věk.“ Lež ji zachránila. Ve věku deset let mohla být považována za dítě – což znamenalo okamžitou smrt. V šestnácti byla dostatečně stará na práci. Zapsali je do sekce B-II-e, známé jako „Zigeunerlager“ – cikánský tábor. Číslo na předloktí. Hlad. Apely. Bití.
Ceija si pamatovala pohled z výšky bot SS – perspektivu desetiletého dítěte. „Kdo tohle kdy pochopí, kdo by to mohl pochopit?“ ptala se později. Pamatovala si černý kouř z komínů. Nasládlý zápach spalovaných těl. Pamatovala si nejmladšího bratra Ossiho, milovaného miláčka rodiny, jak onemocněl tyfem a odvezli ho na marodku.
Proplížila se tam. Našla ho. Byl mrtvý. Viděla, jak odnášejí jeho tělo. Běžela za ním a přikryla ho svojí košilkou. Okamžitě ji za to zbili. „Miláčka rodiny,“ napsala později. „Ossi, kterého všichni milovali.“
V prosinci 1944 přesunuli Ceiju, její matku a sestru do Ravensbrücku – tábora jen pro ženy. Matka riskovala život, aby pomohla jiné ženě: převlékla jejího syna za dívku, aby matka a dítě mohli zůstat pohromadě.
V lednu 1945 byli přesunuti do Bergen-Belsenu. Tam zažili osvobození. 15. dubna 1945 vstoupila do tábora britská armáda. Ceije bylo dvanáct let. Z dvou set příbuzných přežilo šest lidí: Ceija, její matka Sidonie, a čtyři sourozenci – Mitzi, Karl, Mongo a Hans.
Čtyři měsíce cesty domů
Ceija a její matka šly z Bergen-Belsenu do Vídně pěšky. Trvalo jim to čtyři měsíce. Přes Německo, Česko, zpátky do Rakouska. Když dorazily, zjistily, že válka skončila. Ale diskriminace pokračovala.
Romové byli stále považováni za „asociální“. Nikdo neuznával jejich utrpení. Někteří Rakušané je obviňovali, že předstírají, že byli v táborech, aby získali výhody. Ceija se pokusila vrátit do školy. Vydržela několik let. Pak ve věku patnácti let porodila své první dítě, Hojdu. Následovala Silvia v roce 1951 a Jano v roce 1955.
Stala se obchodnicí. Prodávala látky od dveří ke dveřím. Později rodina prodávala koberce na trzích. Nevyprávěla nikomu svůj příběh. Ani vlastním dětem neřekla detaily. Mlčení bylo bezpečnost. Mlčení bylo přežití.
Čtyřicet let.
Pak v roce 1986 potkala Karin Bergerovou.
Když mlčení musí skončit
„Napište to.“
Dvě slova, která změnila všechno. V roce 1988 vyšla její první kniha: „Wir leben im Verborgenen“ – Žijeme ve skrytu. Vzpomínky romské ženy. Byla to první kniha, kterou kdy rakouská Romka napsala o holocaustu.
Nebyla to lehká četba. Byla to surová, dětská perspektiva hrůzy. Bez literárních ozdob. Jen pravda. „Je to celý svět?“ píše na začátku. Otázka dítěte, které vstupuje do tábora a nerozumí, co vidí. Kniha způsobila revoluci. Romská komunita v Rakousku začala bojovat za svá práva. Ceija se stala mluvčí. Nevzdávala se. V roce 1992 vyšla druhá kniha: „Reisende auf dieser Welt“ – Cestující na tomto světě. Z života romské ženy.
Ale slova nebyla dost.
Když paměť vzala štětec
V roce 1989, ve věku 56 let, Ceija poprvé vzala štětec do ruky. Neměla žádné umělecké vzdělání. Nikdy nenavštěvovala kurzy. Prostě začala malovat. „Vždycky se snažím zachytit své pocity a vzpomínky,“ řekla později. „Chci lidem ukázat svůj vlastní svět. Je důležité pochopit, že všichni jsme lidské bytosti a umění nám umožňuje žít a existovat. Umění nás může spojit.“
Během následujících let vytvořila přes tisíc děl. Obrazy, kresby, básně napsané přímo na plátna. Její dílo se dělí do dvou cyklů. První – „I smrt se bojí Auschwitzu“ – tmavé obrazy. Černobílé kresby. Komíny, mrtvoly, ostnatý drát, boty SS. Pohled dítěte, které přežilo nepředstavitelné.
Druhý – „Světlý cyklus“ – barevné obrazy přírody. Slunečnice, lesy, pole, malované vozy. Vzpomínky na časy před válkou. Na štěstí, které jednou znala.
„Slunečnice je květinou Romů,“ psala. „Hledá slunce a představuje naději.“
Malovala krajiny rakouského venkova – pole a úrody, lesy, hory, květiny. Po letech hladu a smrti malovala život.
Na rubu některých obrazů psala. Kombinovala slovo a obraz do holistického vyprávění. Text vysvětloval, co obraz nemohl říct. Obraz ukazoval, co slova nemohla vyjádřit.
V roce 1991 měla první výstavu ve Vídni: „Bilder aus dem Leben einer Romni“ – Obrazy ze života romské ženy.
Svět začal poslouchat.
Hlas, který nechtěli slyšet
Ceija se stala aktivistkou. Mluvila na školách, v muzeích, v parlamentech. Zpívala – směs vlastních skladeb a tradičních lovarských písní. Nahrála CD „Me Diklem Suno“ – Zdálo se mi. Ale nebyla vítána všude.
V Rakousku pokračovala diskriminace. Romové nebyli oficiálně uznáni jako oběti holocaustu až do roku 1961 – šestnáct let po válce. V Německu to bylo v roce 1982. Ve Francii až v roce 2016. „Bojím se,“ řekla Ceija, „že Evropa zapomíná na svou minulost a že Auschwitz jen spí.“
V rodném městě Iida odmítlo muzeum vystavit její svědectví. Bylo prý příliš dlouhé a v některých případech příliš grafické pro děti. „Během války bylo mnoho tragédií,“ vysvětlil úředník muzea, „ale toto muzeum není určeno k zobrazení všech těch smutných událostí.“
Ceija pokračovala. Napsala báseň s názvem „Auschwitz je můj kabát":
Auschwitz je můj kabát
nosím ho celý život
nemůžu ho sundat
V roce 2003 vyšla její třetí kniha: „Träume ich, dass ich lebe?“ – Zdá se mi, že jsem naživu? Osvobozená z Bergen-Belsenu. Vždy zdůrazňovala: „Pokud se svět nyní nezmění – pokud neotevře své dveře a okna – pokud nevybuduje mír, skutečný mír – aby moje pravnoučata měla šanci žít v tomto světě, pak nemohu vysvětlit, proč jsem přežila Auschwitz, Bergen-Belsen a Ravensbrück.“
Cena mlčení, cena mluvení
Nebyla sama. Její bratři Karl a Mongo také publikovali autobiografie. Všichni tři přežili stejné peklo, ale každý si pamatoval jiné detaily. Jejich překrývající se vzpomínky jsou mezi jedinými příležitostmi porovnat paměti rodinných příslušníků, kteří přežili holocaust.
Pouze 18 % rakouských Romů přežilo nacistické pronásledování. Ti, kteří přežili, často změnili jména. Mlčeli. Skrývali svou identitu. „Nemůžeš jít po ulici, aniž bys se ohlédla přes rameno,“ přiznala Ceija. Trauma nikdy neodešlo. Strach zůstal. Ale mlčení už ne.
Světové uznání přichází pozdě
Její dílo začalo cestovat světem. Výstavy v Paříži, Madridu, Buenos Aires, Malmö, Tokiu. Documenta v Kasselu. Bienále v São Paulu. V roce 2005 jí město Linz udělilo humanitární medaili. V roce 2008 Řád za zásluhy od rakouského ministra školství, umění a kultury. V roce 2009 čestný titul profesorky.
Její dílo srovnávali s Charlotte Salomon, Felixem Nussbaumem, Davidem Olèrem – umělci, kteří malovali holocaust. Ale na rozdíl od nich nebyla formálně vyškolená. Přišla k umění vlastní cestou. A jako jedna z mála malovala romský holocaust – Porajmos, o kterém se téměř nevědělo. V roce 2018 byl vytvořen Mezinárodní fond Ceija Stojka v Paříži. V roce 2019 vyšel v Madridu retrospektivní katalog „Ceija Stojka: Esto ha pasado“ – Toto se stalo.
Jason Farago napsal v New York Times: „Plná intenzita jejího umění slouží nejen jako svědectví skrytého genocidy, ale také jako možnost – dokonce nutnost – aby lidská kreativita reprezentovala a převzala vlastnictví nejtemnějších kapitol historie.“
Poslední léta
Ceija dožila své dny ve Vídni, obklopená rodinou. Pokračovala v malování, psaní, zpívání až do posledních měsíců života. Napsala třicet ručně psaných zápisníků. Plných básní, vzpomínek, obav, nadějí. Dokumentovaly evoluci jejího uvědomění od intimních vzpomínek po vnímání současné reality.
Zemřela 28. ledna 2013 ve věku 79 let.
V obituáři BBC se psalo: „Romská překživší holocaustu a umělkyně Ceija Stojka zemřela.“ Bylo to poprvé, kdy mnoho lidí slyšelo její jméno.
Odkaz, který nesmí usnout
Dnes visí její díla v muzeích po celém světě. Muzeum Reina Sofía v Madridu vlastní přes 140 jejích obrazů a kreseb. Židovské muzeum ve Vídni jí věnovalo výstavu. Její knihy jsou přeloženy do deseti jazyků. Ale nejsilnější odkaz není v galeriích. Je v příbězích, které vyprávěla. V pravdě, kterou odmítla skrýt.
Vnučka Simona Anozie řekla: „Vězte, že strom na tomto místě není jako žádný jiný. Moje babička.“ V roce 2024 se konala výstava v Polsku – první prezentace jejího díla v této zemi. Název výstavy: „Nemohu zapomenout.“ Protože Ceija nemohla. Ani nemůžeme my.
„Co hledáme, je těžké najít,“ napsala v jedné básni. „Strach hledat nemusíme. Ten je tu.“ Ale nebyl tu jen strach. Byla tu také naděje. Slunečnice, která hledá světlo. Paměť, která odmítá umřít. „Umění nám umožňuje žít a existovat,“ řekla Ceija. „Umění nás může spojit.“ Propojila svět s pravdou, kterou nikdo nechtěl slyšet. Ukázala holocaust, který byl takřka zapomenut. Dala hlas těm, kteří mlčeli čtyřicet let.
A varovala nás: Auschwitz jen spí. Pokud zapomeneme, probudí se.
Epilog: Čísla, která mluví
Z přibližně 12 000 rakouských Romů přežilo holocaust pouze 2 000 až 3 000. Z 200 členů rozšířené rodiny Stojkových přežilo šest. Odhaduje se, že během holocaustu bylo zavražděno 200 000 až 500 000 Romů – přibližně čtvrtina evropské romské a sintské populace. Romové nebyli oficiálně uznáni jako oběti holocaustu až v roce 1961 v Rakousku, 1982 v Německu a 2016 ve Francii.
Ceija Stojka vytvořila přes 1 000 děl během posledních 24 let svého života. Napsala tři autobiografie, desítky básní a třicet zápisníků. Její první výstava proběhla, když jí bylo 58 let. Zemřela ve věku 79 let, stále bojující proti zapomínání. A její hlas dosud rezonuje v galeriích, školách a srdcích těch, kdo poslouchají.
Zdroje:
Ceija Stojka – Biography - Ceija Stojka International Association https://www.ceijastojka.org/biography
Ceija Stojka - Wikipedia, leden 2025 https://en.wikipedia.org/wiki/Ceija_Stojka
Art by Ceija Stojka - Ceija Stojka International Association https://www.ceijastojka.org/artwork
Holocaust Memorial Day Trust - Ceija Stojka, červen 2024 https://hmd.org.uk/resource/ceija-stojka-chaya-stoyka/
The Memoirs of Ceija Stojka, Child Survivor of the Romani Holocaust - Boydell and Brewer, srpen 2025 https://boydellandbrewer.com/9781640141216/the-memoirs-of-ceija-stojka-child-survivor-of-the-romani-holocaust/
Ceija Stojka Survived Three Concentration Camps and Captured Her Trauma in Art - Artsy, květen 2020 https://www.artsy.net/article/artsy-editorial-artist-survived-three-concentration-camps-captured-trauma-art
Roma Artist Ceija Stojka: What Should I Be Afraid of? - University of Chicago Press https://press.uchicago.edu/ucp/books/book/distributed/R/bo214796004.html
Ceija Stojka - Auschwitz https://www.auschwitz.at/ceija-stojka-en
Ceija Stojka (1933-2013): „I can't forget“ - Festiwal, září 2024 https://lodzwielukultur.pl/en/wydarzenia/ceija-stojka-1933-2013-i-cant-forget/
Lessons from 75 Years Ago - Oh, the Humanities! https://oth.thirdchapter.org/features/lessons-from-75-years-ago/
Austria - Testimonies - Roma Genocide, říjen 2023 https://www.coe.int/en/web/roma-genocide/virtual-library/-/asset_publisher/M35KN9VVoZTe/content/armenia-point-of-view-of-the-roma-community-including-survivors-testimonies
Ceija Stojka - Malmö Konsthall, listopad 2023 https://malmokonsthall.se/en/utstallningar/ceija-stojka-2/
'Seeking Warmth': A Romani artist who survived the Holocaust - Oregon ArtsWatch, březen 2025 https://www.orartswatch.org/seeking-warmth-a-romani-artist-who-survived-the-holocaust-paints-memories-gentle-and-harsh/
