Článek
Praha, ulice Na Poříčí, 21. září 1940. Třicetišestiletá žena s dokumenty na jméno Vlasta Nováková šla po chodníku rychle, ale ne příliš rychle. Nesměla budit pozornost. Kennkarte v kapse byla kvalitní padělek, ale nestačilo to mít dobrý doklad – musela se chovat jako Vlasta Nováková. Musela jí být.
Gestapo ji zastavilo náhodně. Nebo možná ne náhodně – těžko říct, jestli už něco tušili, nebo jestli to byla jen rutinní kontrola. Prokázala se klidně, odpovídala na otázky přesně, bez zaváhání. Německý důstojník se na ni díval dlouho, příliš dlouho. Pak přikývl a málem ji propustil. Málem.
Něco ho přece jen zarazilo. Možná způsob, jakým držela doklady. Možná drobný detail v oblečení. Možná prostě instinkt lovce, který cítí, že před ním stojí kořist. Zatčení proběhlo rychle. Žena s falešným jménem zmizela v mašinérii gestapa jako tisíce jiných – s tím rozdílem, že tato žena tiskla válečkem na těsto nejvýznamnější nekomunistický ilegální časopis protektorátu. A nikdo z nacistů ještě netušil, že právě zatkli dceru jednoho z nejslavnějších českých grafiků.
Vila na Spořilově
Irena Preissigová se narodila v únoru 1904 v Praze jako prostřední ze tří dcer malíře a grafika Vojtěcha Preissiga. Rodina ji od mládí volala Inka. Když jí bylo šest let, otec přesídlil s celou rodinou do Spojených států – učil na universitě v Bostonu, vytvářel agitační plakáty pro vstup do československých legií, pomáhal budovat exilový odboj.
Inka vyrůstala v americkém prostředí, naučila se perfektně anglicky, hrála na citeru, chodila do skautského oddílu. Ve třinácti se tajně naučila řídit auto, což pro dívku té doby bylo téměř revoluční. Po otci zdědila umělecké nadání a emotivní povahu – sám ji nabádal, aby ovládala své srdce rozumem.
V roce 1921 poslal Preissig své tři dcery zpět do Československa. Sám s manželkou přijeli až o devět let později. Mezitím se jedenadvacetiletá Inka zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška a tajně se za něj provdala. Rodiče byli proti. Otec s ní přestal na čtyři roky mluvit.
Manželství nebylo šťastné. Rok po svatbě potratila a pak už nemohla otěhotnět. Eduard byl státní úředník, který nechtěl, aby si hledala vlastní zaměstnání, a ani ji nenechával řídit její oblíbené auto. Jako žena nesměla ani mít pilotní průkaz, ačkoliv létání byla její vášeň. Žili spolu ve vile na Spořilově a Inka cítila, jak její život ztrácí smysl.
Pak přišel Hitler. A s ním se vrátil smysl všeho.
Časopis z ateliéru
Hitlerův nástup k moci přinesl mezi jiným i nečekané sblížení Inky s otcem. Oba začali na Západě vyvracet německou propagandu a podávali zprávy o situaci v pohraničí. Když v březnu 1939 Wehrmacht vtrhl do Prahy, Vojtěch Preissig neváhal. Byl mu šedesát šest let, měl za sebou účast v odboji první světové války, měl úspěšnou kariéru. Mohl zůstat stranou. Odmítl.
S Josefem Škaldou začal vydávat ilegální časopis V boj – podle stejnojmenného legionářského periodika z první války. Preissig navrhl grafiku, vytvořil na obálku prvního čísla - dvouocasého lva, který v drápech trhal nacistickou svastiku, a upravil Masarykovo heslo z „Pravda vítězí“ na bojovnější „Pravda zvítězí“. První čísla financovali členové odbojové skupiny ze svých peněz, tisklo se na různých místech po Praze – v bytech, v hotelech, vždycky jen pár dní na jednom místě, pak se cyklostyl přemístil jinam.
V boj
Inka přepisovala texty na rozmnožovací blány společně se svými sestrami. Pomáhala otci v ateliéru, kolportovala letáky po městě. Když v listopadu 1939 gestapo zatklo tiskařskou skupinu včetně Josefa Krupičky, Inka se rozhodla pokračovat sama.
Stala se odpovědnou redaktorkou, vydavatelkou, tiskařkou, administrátorkou, expeditérkou i kolportérkou. Všechno v jedné osobě. Časopis dostával příspěvky od Ivana Herbena, Ladislava Rašína a dalších. Tiskla ho v bytě na Spořilově. Když jí zabavili rozmnožovací stroj, našla řešení, které by nikoho jiného nenapadlo: tiskla válečkem na těsto. Fyzicky to bylo vyčerpávající, celá byla potom upatlaná od barev, ale časopis vycházel dál.
Pod jejím vedením vyšlo třicet sedm čísel.
Dva životy
Inka střídavě pobývala v Praze a v obci Korytná na Uherskohradišťsku, kde měla prarodiče. Ten kraj milovala, cítila se do jisté míry i Moravankou. Aby se maskovala, převáděla lidi přes hranice v kroji. Z Prahy jezdila do Uherského Brodu, někde po cestě měnila kroj, pak šla pašeráckými chodníčky na slovenskou stranu a dál do Maďarska. Doprovázela dobrovolníky, kteří se chtěli dostat k československým jednotkám v Polsku, ve Francii, na Blízkém východě, v Sovětském svazu.
Žila v neustálém napětí. Gestapo po ní pátralo, věděla to. Stres řešila hudbou – rodina byla zvyklá muzicírovat, hrála na citeru, zpívala. Když se večer vracela domů na Spořilov, nikdy nevěděla, jestli za dveřmi nebude čekat někdo, kdo ji pozná. Jestli někdo nezradil. Jestli není její jméno už napsané na seznamu zatčených.
Eduard věděl o její činnosti a pomáhal jí. I když manželství nebylo šťastné, v odboji byli sjednocení. Na začátku roku 1940 se nechala formálně rozvést – možná proto, aby ho chránila, kdyby ji zatkli. Možná proto, že už to mezi nimi opravdu nefungovalo. Možná obojí.
Když ji gestapo 21. září 1940 zadrželo na Na Poříčí, pokusila se ještě v cele otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení. Jed nezapůsobil. Následovaly výslechy v Petschkově paláci, kde vyslýchání probíhala způsobem, který byl všem známý.
„Žhnoucí reflektor přede mnou, ze tmy přiletí kniha a tvrdší předmět,“ napsala později do motáku z Pankráce. „Mučena nejistotou o životy svých drahých, vypovídám v žáru poznání, že mohou poručit opékání u reflektoru, mohou zakázat dýchat ranou z pistole, ale nemohou zakázat boj národa o bytí a nebytí a nemohou vynutit zradu.“
V dalším výslechu popsala, jak ji vyslýchající sbíral za vlasy ze země a bill jí hlavou o zeď dokola. „Ač s oteklým okem, porouchaným ušním bubínkem a oteklými tvářemi, zaznamenala jsem to s potěšením mnohonásobným,“ uzavřela suše. „Tvrdá česká palice nevydala ani sten.“
Neprozradila jediné jméno. Ani pod mučením. Ani když jí vyhrožovali smrtí. Podle pozdějších výpovědí německých úředníků se chovala „mimořádně statečně“. Scharführer Schnabel při výslechu uvedl: „Neprozradila nikoho.“
Zasnoubena se smrtí
Pátého března 1942 ji berlínský Lidový soudní dvůr odsoudil k trestu smrti. Byla první Češkou, které nacisté vynesli takový rozsudek. Svému právnímu zástupci výslovně zakázala žádat o milost.
O několik dní později napsala domů dopis, který je dodnes jedním z nejpozoruhodnějších dokumentů českého odboje:
„Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5.3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“
Cenzura začernila většinu dopisu. To, co zůstalo čitelné, svědčí o ženě, která se smrti nebála. Nebo se bála, ale nedala to najevo.
Otce Vojtěcha Preissiga odsoudili k necelým třem rokům káznice, Eduarda Bernáška ke dvěma rokům a třem měsícům. Nacisté však rodinu ze spárů už nepustili. Vojtěch Preissig zemřel na tyfus v koncentračním táboře Dachau v červnu 1944. Eduard Bernášek byl téhož roku umučen v Buchenwaldu. Matka Irena Bernášková starší živořila dva roky v káznici za moták, který poslala dceři do vězení.
Inka se o tom všem už nedozvěděla.
Pět hodin ráno
Středa 26. srpna 1942, berlínská věznice Plötzensee. Bylo pět hodin ráno. Inka Bernášková napsala poslední dopis:
„Drazí! (I Eda) Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… Líbám a objímám Vás všechny, každého z vás… jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude 5 hod. ráno. Vaše milující Irena.“
Těsně před popravou ještě pronesla poslední slova: „A Československá republika přece bude!“
Popravili ji gilotinou. Bylo jí třicet osm let.
Epilog
Po válce dostala posmrtně Československý válečný kříž. V roce 1998 ji prezident Václav Havel vyznamenal medailí Za hrdinství. Na domě na pražské adrese Jihovýchodní VIII v Záběhlicích, kde měl její otec ateliér a kde tiskla časopis V boj, je pamětní deska s jejím jménem a jménem Vojtěcha Preissiga.
Ale dlouhá léta byla téměř zapomenutá. Komunisté její jméno nepřipomínali – stejně jako ostatní odbojáře, kteří nepatřili ke straně. Teprve v posledních desetiletích se její příběh začal vracet do veřejného povědomí.
Zůstává otázka, která nemá jednoduchou odpověď: co vede člověka k tomu, aby riskoval život za vyšší věc? Inka Bernášková měla nešťastné manželství, nemohla mít děti, mohla se schovat, odmlčet, přežít. Stovky tisíc lidí v protektorátu udělaly právě to – přežívaly a čekaly na konec války.
Ona ne. Tiskla válečkem na těsto ilegální časopis. Převáděla lidi přes hranice v moravském kroji. Vzala na sebe veškerou vinu a nikoho nezradila, ani když ji bili tak, že ji museli sbírat ze země. Šla na gilotinu v pět hodin ráno s přesvědčením, že „zahaluje se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům“.
Historie si pamatuje činy víc než konzistenci. A činy Ireny Bernáškové mluví jasně: když většina mlčela, ona jednala. Zachránila desítky životů. Vydala třicet sedm čísel časopisu, který dával lidem naději. A zaplatila za to nejvyšší cenu, kterou může člověk zaplatit.
Na své svatbě se smrtí neprosila o milost.
ZDROJE:
Popravena Irena Bernášková 26. 8. 1942. Dostupné z: https://www.fronta.cz/kalendar/popravena-irena-bernaskova
Novinky.cz: CHMELOVÁ, Lenka. Inka Bernášková: Zasnoubena se smrtí. 31. 10. 2021. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/historie-inka-bernaskova-zasnoubena-se-smrti-40376075
CHMELOVÁ, Lenka. Inka Bernášková: Zasnoubena se smrtí. 31. 10. 2021. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/historie-inka-bernaskova-zasnoubena-se-smrti-40376075
Irena Bernášková - hrdinka protinacistického odboje, která jako první Češka skončila pod gilotinou. 13. 5. 2025. Dostupné z: https://www.armyweb.cz/clanek/irena-bernaskova-hrdinka-protinacistickeho-odboje-ktera-skoncila-pod-gilotinou
Jana Vrzalová - Zasnoubena se smrtí. 16. 12. 2017. Dostupné z: https://www.ceske-novinky.cz/2017/12/16/jana-vrzalova-zasnoubena-se-smrti/
Irena Bernášková. Aktualizováno 5. 3. 2025. Dostupné z: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Irena_Bernášková
Encyklopedie Prahy 2: Irena Bernášková. Aktualizováno 24. 1. 2025. Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/994-irena-bernaskova
Irena Bernášková, první Česka odsouzená nacisty k trestu smrti. 17. 8. 2018. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/zeny-tri-republik-irena-bernaskova-prvni-ceska-odsouzena-nacisty-k-trestu-smrti-7590721
Ženy tří republik: Irena Bernášková, první Česka odsouzená nacisty k trestu smrti. 17. 8. 2018. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/zeny-tri-republik-irena-bernaskova-prvni-ceska-odsouzena-nacisty-k-trestu-smrti-7590721
„Inka Bernášková tiskla časopis V boj válečkem na nudle,“ říká autorka knihy. 6. 11. 2017. Dostupné z: https://brno.rozhlas.cz/inka-bernaskova-tiskla-casopis-v-boj-valeckem-na-nudle-rika-autorka-knihy-6443823
Družstvo v prvním sledu. Aktualizováno 4. 12. 2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Družstvo_v_prvním_sledu
Nadační fond Vojtěcha Preissiga: O Vojtěchu Preissigovi. Dostupné z: https://www.fondvp.cz/vojtech-preissig
Irena Bernášková. Aktualizováno 24. 1. 2025. Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/994-irena-bernaskova
POKORNÝ, Václav. Inka Bernášková: Statečná žena, kterou nacisté sťali. 6. 2. 2019. Dostupné z: https://www.extrastory.cz/inka-bernaskova-statecna-zena-kterou-naciste-stali-a-jeji-bezhlave-telo-rozrezali.html
„Hitler vás vede do zkázy, vaše říše bude sražena,“ nedala se první popravená Češka. 7. 2. 2024. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/vojtech-preissig/r~75bd205608ff11ed9ae20cc47ab5f122/
O Vojtěchu Preissigovi. Dostupné z: https://www.fondvp.cz/vojtech-preissig/
Wikipedia (EN): Vojtěch Preissig. Aktualizováno 29. 8. 2025. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Preissig
VRZALOVÁ, Jana. Zasnoubena se smrtí: Zapomenutý příběh Inky Bernáškové, první Češky popravené nacisty. Brno: Nakladatelství Jota, 2017. 331 s. ISBN neurčeno.Recenze: České novinky, 16. 12. 2017. Dostupné z: https://www.ceske-novinky.cz/2017/12/16/jana-vrzalova-zasnoubena-se-smrti/
Recenze: Rozhlas Plus. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/jana-vrzalova-zasnoubena-se-smrti-pribeh-prvni-cesky-popravene-nacisty-7593730
Výstava: V ulicích Protektorátu Böhmen und MährenVojenský historický ústav: Příběhy z cel: Irena Bernášková a výtvarné artefakty Vojtěcha Preissiga. 29. 6. 2015. Dostupné z: https://www.vhu.cz/pribehy-z-cel-irena-bernaskova-a-vytvarne-artefakty-vojtecha-preissiga/
