Článek
Poslední objetí na peroně
Slunce 21. března 1942 zalilo peron ve slovenských Michalovcích zlatavým světlem, jako by nic netušilo o hrůze, která se právě chystá. Dvacetipětiletá učitelka mateřské školy Magda Hellinger objímala naposledy rodiče, kteří jí vložili do rukou malý balíček s nejnutnějšími věcmi. Nevěděla, že je vidí naposledy. Nevěděla, že vlak, který ji odveze směrem do Polska, míří do pekla jménem Osvětim. „Pojedeme pracovat do továrny na boty,“ opakovala si s ostatními ženami slova, která jim úřady vtloukaly do hlavy. Slovenská vláda platila nacistům za každou deportovanou osobu a označovala to jako „přesídlení a školení“. Ve skutečnosti prodávala své židovské občany za třicet stříbrných.
První mezi odsouzenými
Magda patřila mezi první židovské vězně Osvětimi, když druhý transport ze Slovenska přivezl téměř tisíc mladých žen do tábora, kde většina z nich měla zemřít během několika týdnů. Ona přežila tři a půl roku, což bylo v podmínkách vyhlazovacího tábora téměř zázrak. Už při příjezdu ji zachránila znalost němčiny, kterou ji naučil otec vedle židovských dějin. Schopnost mluvit s dozorci bez tlumočníka z ní udělala někoho výjimečného v očích esesáků, kteří si rychle všimli její přirozené autority. „Rozhodla jsem se zůstat co nejpozitivnější a povzbuzovat okolí ke spolupráci,“ vzpomínala později na ty první strašné dny, kdy se snažila pochopit pravidla místa, kde lidský život neměl žádnou hodnotu.
Rabínova předpověď
Ve věku pouhých osmi let jeden rabín řekl její matce slova, která se jí stala mantrou na celý život: „Tahla holka zachrání stovky a stovky židovských duší.“ Možná to byla jen náhoda, možná předtucha, ale slova se naplnila s přesností, kterou by nikdo nečekal. V táboře se rychle ukázalo, že má přirozený vůdčí talent a umí organizovat lidi i v nejtěžších podmínkách. Nacisté to brzy využili a postavili ji do čela bloku, později dokonce celé sekce tábora, kde měla pod dozorem až třicet tisíc žen. Byla to pozice, kterou nemohla odmítnout, ale zároveň příležitost, jak zachraňovat životy.
Balancování nad propastí
Každý den balancovala na ostří nože mezi životem a smrtí, protože nacistický systém byl postaven na teroru a nepředvídatelnosti. „Jak můžu udělat z tohoto nevyhnutelného pekla něco alespoň trochu méně pekelného?“ ptala se sebe sama, když večer padala vyčerpáním na tvrdou pryčnu. Byla-li příliš měkká k vězenkyním, hrozilo jí poslání do plynové komory za nedostatečnou kázeň. Byla-li příliš tvrdá, ztratila by důvěru žen, které se snažila chránit. Proto využívala každou příležitost k záchraně životů s inteligencí a chladnokrevností, která v ní drásala duši, ale zachraňovala těla. Když nacisté vybírali nemocné k poslání do plynu, dokázala je nenápadně přesunout jinam. Jednou dokonce vyprázdnila celý barák s osmi sty dívkami mladšími šestnácti let, které měly být zplynovány následující den.
Známost s katy
Její němčina a odvaha jí otevřely dveře k nejhorším z nejhorších nacistických katů. Irma Grese, později nazývaná „Hyena z Osvětimi“, s ní začala jednat jako s důvěrnicí a bičovala vězně jen když Magda nebyla nablízku. „Ano, byla zlá,“ napsala později Magda o této sadistické dozorkyni, „ale také zranitelná a ovlivnitelná.“ Dokonce si získala respekt velitele tábora Josefa Kramera, který znal její jméno v době, kdy ostatní vězni byli pro něj jen čísla vytetovaná na předloktí. Tato bizarní „známost“ s nacistickými pohlaváry jí umožňovala vyjednávat o malých ústupcích, které často znamenaly rozdíl mezi životem a smrtí pro stovky žen.
Experimentální blok smrti
Nejstrašnější ze všech pozic čekala Magdu v experimentálním bloku číslo 10, kde ženy podstupovaly lékařské pokusy včetně mučivých sterilizačních technik prováděných nacistickými doktory. I zde se snažila, jak jen mohla, zmírnit utrpení svých svěřenkyň a organizovala pro ně večerní kabaretní představení, aby jim zvedla náladu a připomněla, že jsou stále lidské bytosti. „Jedinou možností bylo pokusit se zpomalit nacistický stroj a možná zachránit tu a tam nějaký život, byť jen na den,“ vzpomínala na ty nejtemnější chvíle, kdy si uvědomovala, že i nejmenší projev lidskosti je v tomto pekle aktem odporu.
Učitelka z Osvětimi
Síť vzájemnosti
V táboře, kde se lidskost jevila jako luxus, který si nikdo nemohl dovolit, se kolem Magdy postupně vytvářela neviditelná síť vzájemnosti a solidarity. Březen 1944 ji téměř stál život, když stála na rampě nákladního vozu mířícího přímo k plynovým komorám. V tu chvíli ji někdo chytil za rameno a strhne dolů se slovy: „Rychle, schovej se!“ Byla to německá vězenkyně, které Magda kdysi zachránila život a která jí teď vracela laskavost. Když ji v zimě téhož roku skolil tyfus s horečkami a bezvědomím, měla být podle táborových pravidel mrtvá během týdne, protože nemocní, kteří nezvládli ranní apel, šli rovnou do plynu. Ženy z jejího bloku ji ale střídavě podpíraly zprava i zleva během dvouhodinových apelů, nenápadně ji nadzvedávaly, když se jí podlamovala kolena, a dozorci v pruhovaném moři postav nic nepoznali.
Nejkrutější trest přišel po jedné ze srážek s esesákem, kdy ji zavřeli do stojící cely – prostoru tak malého, že se v něm nedalo sednout ani lehnout, jen stát pět nekonečných nocí, během kterých se snažila zůstat při vědomí, protože spánek znamenal pád a smrt. Přes den měla pokračovat v práci, jako by se nic nestalo, ale třetího dne už její síly selhávaly. Tu se stalo něco nečekaného: mužští vězni z vedlejší pracovní čety si rozdělili její úkoly mezi sebe a dělali dvojnásobnou práci, aby dozorci nepoznali, že někdo chybí. „Ty jsi zachránila mou sestru z bloku číslo šest,“ řekl jí jeden z polských vězňů. „Teď jsme my na řadě.“ Riskovali vlastní život kvůli ženě, kterou znali jen z doslechu, protože v Osvětimi se zprávy o dobrých skutcích šířily rychleji než epidemie a vytvářely neformální ekonomiku laskavosti, kde se dobro vracelo jako řetězová reakce.
Láska v pekle
Díky rozmaru opilého dozorce potkala v táboře také Bélu Blaua, muže, kterého si později vzala a se kterým sdílela nejen lásku, ale i traumata z koncentračního tábora. Oba přežili peklo Osvětimi, oba věděli, že jejich láska vznikla v místě, kde láska neměla právo existovat. Blížící se konec války nepřinesl okamžitou úlevu, protože následovaly pochody smrti, další tábory s ještě horšími podmínkami a nekončící přehlídka hrůz až do osvobození v květnu 1945.
Soudy a svědectví
Po válce ji některé přeživší obviňovaly z kolaborace s nacisty, protože nepochopily složitost její pozice, kdy každé rozhodnutí mohlo znamenat smrt pro ni i pro ženy pod její ochranou. Každé obvinění bylo zamítnuto soudem, a naopak mnoho žen jí veřejně poděkovalo za záchranu života. Doktorka Gisella Perl o ní napsala dojemné svědectví: „Děkuji prozřetelnosti, že naše Magda byla někdo, kdo nám pomáhal s laskavostí, bránil nás a zachraňoval nás, někdy s přísností, někdy s úsměvem.“
Poslední svědectví
Ve věku 87 let, kdy už byl její milovaný Béla po smrti, si Magda sedla ke stolu a napsala svoje vzpomínky, protože chtěla bojovat proti popírání holokaustu a antisemitismu a věděla, že svědectví přeživších jednoho dne skončí. Zemřela v roce 2006 ve věku 89 let, ale její dcera Maya Lee dokončila její příběh do knihy „Nacisté znali mé jméno“, která se stala jedním z posledních přímých svědectví z tohoto pekla na zemi.
Rabínova předpověď se naplnila s přesností, kterou by si nikdo nedovedl představit. Magda skutečně zachránila stovky a stovky židovských duší a dokázala něco, co nacisté považovali za nemožné – že i v nejčernějším pekle může lidská důstojnost a touha pomáhat zvítězit nad brutální mašinerií smrti. „Nemohli jsme mít skutečnou moc,“ říkala až do konce života. „Ale dokázali jsme spolupracovat. A to možná zachránilo několik životů, nebo alespoň trochu zpříjemnilo život v pekle.“
Její tetování číslo 2318 bylo důkazem nacistické snahy odlidštit vězně, ale Magda zůstala člověkem až do posledního dechu. A nacisté ji znali jménem – což v Osvětimi znamenalo, že se dokázala probojovat skrz anonymní moře utrpení a zachovat si lidskost, kterou se ji snažili vzít.
Zdroje:
• Hellinger, M., Lee, M., Brewster, D. (2022). The Nazis Knew My Name: A Remarkable Story of Survival and Courage in Auschwitz. Simon & Schuster.
• United States Holocaust Memorial Museum. Magda Hellinger Collection. Dostupné z: https://collections.ushmm.org/search/catalog/bib284272
• Holocaust Encyclopedia. Magda Hellinger. Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/id-card/magda-hellinger
• Forward. (2022). How Magda Hellinger saved lives in the Holocaust. Dostupné z: https://forward.com/culture/483942/magda-hellinger-maya-lee-david-brewster-nazis-knew-my-name-auschwitz/
• Jewish Book Council. (2022). The Nazis Knew My Name: A Remarkable Story of Survival and Courage in Auschwitz. Dostupné z: https://www.jewishbookcouncil.org/book/the-nazis-knew-my-name-a-remarkable-story-of-survival-and-courage-in-auschwitz
