Živého ho nedostali. Velitel Silver A Alfréd Bartoš se 21. 6. 1942 zastřelil, aby nezradil své lidi

Malý Alfréd se narodil 23. září 1916 ve Vídni, kde jeho otec Adolf Bartoš pracoval jako krejčí. Matka Antonie, rozená Kuželová, byla ženou v domácnosti. Rodina Bartošových žila v hlavním městě rakousko-uherské říše skromně, ale ne bídně – otec si krejčovským řemeslem vydělal na slušný život. První světová válka rodinu nezasáhla přímo, ale po jejím konci se všechno změnilo. Monarchie padla, Rakousko se zmenšilo na pouhou část dřívější velikosti a Češi měli konečně vlastní stát.

V roce 1926, když bylo Alfrédovi deset let, se rodina stěhovala do Československa. Adolf Bartoš získal místo pekaře v Sezemicích u Pardubic, malé obci šest kilometrů od města. Pro chlapce to znamenalo nový začátek. V Sezemicích chodil na měšťanku, pak přešel na reálné gymnázium v Pardubicích. Byl vynikajícím žákem – učení mu šlo snadno, měl dobrou paměť a neměl potíže se soustředěním. V roce 1935 složil maturitu s vyznamenáním.

Armáda ho lákala od dětství. Jeden říjenový den roku 1935 byl pro něj zásadní – v Pardubicích nastoupil k 8. jezdeckému pluku. Začal jako poddůstojník, ale bylo zřejmé, že v něm velitelé vidí víc. Už jako četař byl vybrán na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Přišel tam v září 1936 a exceloval stejně jako na gymnáziu. V srpnu 1937 dokončil akademii jako poručík jezdectva. Vrátil se do Pardubic, ke svému pluku, k rodině, k domovu.

Mladý poručík Bartoš byl oblíbený. Kamarádi mu říkali Fredy. Byl společenský, komunikativní, rád se bavil s lidmi. Měl charisma – když vešel do místnosti, lidé si ho všimli. Přátelé z té doby ho popisovali jako „vynikajícího velitele, tvrdého, spravedlivého, ale zároveň lidského“. Měl rád ženy a ženy měly rády jeho. Byl sportovec, jezdec, důstojník s budoucností. Všechno vypadalo slibně.

15. března 1939 Alfrédu Bartošovi bylo dvaadvacet let. V ten den německá vojska obsadila zbytek Československa a Hitler stál na Pražském hradě. Republika přestala existovat. Bartoš nevysvlékl uniformu – nosil ji až do posledního dne, kdy to bylo možné. Pak musel odejít.

V květnu 1939 odjel pod záminkou vyřízení rodinného dědictví do Francie. Krátce působil na československém konzulátu v Paříži, ale už v červnu vstoupil do Cizinecké legie. S legií se dostal do Tuniska. Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, vrátil se do Francie a 26. září se stal členem vznikající československé zahraniční armády. 16. listopadu 1939 nastoupil k 2. československému pěšímu pluku jako druhý pobočník velitele.

S plukem bojoval na francouzské frontě na jaře 1940. Francie padala – nejdřív pomalu, pak jako lavina. Němci postupovali tak rychle, že čeští vojáci jen stěží stíhali ustupovat. 13. července 1940 se Bartoš na lodi Rod el Farag dostal do Anglie, poslední země, která ještě vzdorovala nacistům.

V Anglii velel 1. četě 1. roty 2. pěšího praporu. Získal Francouzský válečný kříž za statečnost a Československý válečný kříž. Na jaře 1941 se dobrovolně přihlásil k výcviku pro plnění speciálních úkolů v týlu nepřítele. Základní výcvik absolvoval na farmách ve Skotsku, parašutistický ve městě Ringway. Instruktory ohromil. Byl fyzicky zdatný, měl rychlé reflexy, dovedl velet, uměl rozhodovat. Dostal velení nad skupinou Silver A.

Skupina měla tři muže: velitel nadporučík Alfréd Bartoš (krycí jméno Emil Sedlák), zástupce velitele rotmistr Josef Valčík a radiotelegrafista desátník Jiří Potůček (krycí jméno Tolar). Úkol byl jasný: výsadek na území protektorátu, navázat spojení s domácím odbojem, zajistit rádiové spojení s Londýnem pomocí vysílačky Libuše a koordinovat činnost ostatních výsadkářů. Měli také kontaktovat štábního kapitána Václava Morávka z legendární odbojové trojky „Tři králové“ a přes něho agenta A-54, Paula Thümmela, který dodával klíčové informace exilové vládě.

Před odletem přijal Bartoše osobně prezident Edvard Beneš.

První pokus o výsadek 29. října 1941 selhal kvůli špatnému počasí. Druhý pokus 7. listopadu také. Třetí pokus 30. listopadu stejně. Teprve čtvrtý pokus byl úspěšný. V noci z 28. na 29. prosince 1941 odstartoval z letiště RAF Tangmere bombardér Handley Page Halifax pilotovaný F/O Ronaldem C. Hockeym. Na palubě letěly tři skupiny: Silver A, Anthropoid (Jozef Gabčík a Jan Kubiš) a Silver B (Vladimír Škacha a Jan Zemek).

Po půlnoci 29. prosince se tři muži skupiny Silver A vrhli do temnoty nad středními Čechami. Měli dopadnout u Vyžic u Chrudimi, ale kvůli navigační chybě seskočili čtyřicet kilometrů jinde – u obcí Podmoky a Senice u Poděbrad. Josef Valčík navíc ztratil po seskoku kontakt s oběma kolegy. S Bartošem se sešel až 31. prosince. Potůček se připojil ještě později.

Bartoš ale nezpanikařil. Orientoval se rychle. Měl výhodu – znal Pardubicko jako své boty. Právě tam postavil síť, jakou v protektorátu nikdo jiný nedokázal. V Pardubicích začal budovat rozsáhlou síť spolupracovníků. Za pomoci pardubického hoteliéra Arnošta Košťála, manželů Krupkových, manželů Hladěnových a desítek dalších lidí vybudoval strukturu čítající nakonec přes 140 členů.

Radiotelegrafista Potůček navázal spojení s Londýnem překvapivě rychle – už v noci ze 14. na 15. ledna 1942. Po víc než tříměsíční odmlce mohla exilová vláda opět komunikovat s domácím odbojem. Vysílačka Libuše začala vysílat a Bartoš byl povýšen na kapitána. 18. ledna obdržel druhý Československý válečný kříž.

V březnu 1942 se Bartošovi podařilo navázat kontakt s Václavem Morávkem. Předal mu fotografie parašutistů pro výrobu falešných dokladů. Bylo to 20. března. Následující den, 21. března, spáchal Morávek sebevraždu při pronásledování gestapem u Prašného mostu. Zemřel jeden z nejstatečnějších bojovníků československého domácího odboje.

Bartoš se stal de facto velitelem všech parašutistů vysazených do protektorátu v operačním období 1941-42. Koordinoval činnost výsadků včetně Anthropoidu. Na jaře žádal Londýn o posily. Exilová vláda vysílala dalších osmnáct parašutistů ve skupinách Out Distance, Zinc, Bioscop, Bivouac, Steel, Intransitive a Tin.

Problém byl, že Fredyho znali. Bylo to jeho rodné město. Lidi si ho pamatovali. Parašutista měl být neviditelný – Bartoš byl viditelný. Chodil po pardubických ulicích, navštěvoval restaurace, setkal se dokonce se svou předválečnou snoubenkou. V hotelu Veselka, kde byl jeho kolega Valčík fiktivně zaměstnán jako číšník, se Bartoš občas objevil jako host.

Historici se dodnes přou, nakolik jeho chování hraničilo s nezodpovědností. Film Operace Silver A z roku 2007 režiséra Jiřího Stracha ho vykreslil jako nezodpovědného sukničkáře. Odbojáři byli pobouřeni. Jeden ze spolupracovníků parašutistů, Alois Denemarek, o něm řekl: „Pod kapitánem Bartošem jsem za první republiky sloužil dva roky. Byl to vynikající velitel, za něhož bychom i dýchali. Tvrdý, spravedlivý, ale zároveň lidský.“

Pravda je nejspíš složitější. Bartoš byl charismatický, společenský muž, který na lidí působil. Měl rád ženy a ženy měly rády jeho. Začal si s Taťánou, manželkou svého předválečného kamaráda Karla Hladěny, který parašutisty ukrýval. Celý výsadek se musel kvůli tomu ze zahradního domku Hladěnových stěhovat. Pak se začal zajímat i o Hanu Krupkovou, manželku svého spolužáka Václava Krupky.

Nebyl to ale jen lehkomyslný flirt. Bartoš organizoval rozsáhlou síť, řídil několik skupin výsadkářů, zajišťoval spojení s Londýnem, předával zprávy o situaci v protektorátu. Jedna z nejdůležitějších informací, kterou poslal, zněla: na kontaktní adresy, které výsadkáři dostali před výsadkem, se nelze spolehnout, protože gestapu se podařilo odbojovou síť rozvrátit. To byla klíčová informace, která zachránila životy.

Půl roku skupina Silver A úspěšně plnila svou misi. Pak přišel 27. květen 1942.

Anthropoid. Gabčík s Kubišem. Libeň, tramvaj, zatáčka. Jozef Gabčík mířil samopalem Sten na Heydrichův otevřený Mercedes – a samopal se zasekl. Jan Kubiš hodil protitankový granát. Heydrich byl zraněn. Zemřel 4. června.

Nacisté rozpoutali teror, jakému se neříkalo jinak než heydrichiáda. 10. června byly vypáleny Lidice – 173 mužů starších patnácti let bylo postříleno, ženy deportovány do koncentračních táborů, děti buď poněmčeny, nebo zavražděny. Každý den byly na popravišti Zámečku v Pardubicích a na stovkách dalších míst popravovány desítky lidí. Nacisté vypsali odměnu dvacet milionů korun a amnestii pro toho, kdo pomůže k dopadení atentátníků.

V polovině června začalo zatýkání i na Pardubicku. Gestapu se podařilo zjistit adresy konspirační bytů, které používal Alfréd Bartoš. V jednom z nich našli jeho archiv – červené desky se spisy o všech odbojářích, kteří pomáhali skupině Silver A. To bylo jeho fatální pochybení. Vedl si totiž „válečný deník“, zapisoval si jména spolupracovníků. Pro historiky to je dnes cenný zdroj informací. Pro odbojáře to tehdy znamenalo rozsudek smrti.

Začala vlna zatýkání. Popravy následovaly okamžitě.

21. června 1942, krátce po poledni. Alfréd Bartoš se vracel do svého bytu v Pernerově ulici č. p. 1607, kde bydlel u manželů Krupkových. Šel přes centrum, po Smilově ulici. Elegantně oblečený, vypadal jako obyčejný měšťan. Nikdo by v něm nehledal parašutistu, velitele celé odbojové sítě na Pardubicku.

Ale gestapo už vědělo. V bytě čekali. Bartoš zazvonil. V okně se objevila cizí tvář. Pochopil okamžitě. Otočil se a dal se na útěk. Běžel Pernerovou ulicí zpět na dnešní třídu Míru, kolem hotelu Veselka, proběhl parčíkem Bratranců Veverkových, kolem kina Gloria. Zahnul do Smilovy ulice.

Poblíž rohu Smilovy a Sladkovského ulice šli proti němu němečtí vojáci z letiště. Gestapáci na ně křičeli: „Chytněte ho!“ Bartoš uskočil do vchodu domu číslo 405. Věděl, že ho chytí. Věděl, co to znamená – mučení v Petschkově paláci, výslechy, lámaní kostí, elektrické dráty, vodní kolo. A pak by mluvil. Všichni mluvili. Dřív nebo později. A jeho informace by znamenaly smrt pro stovky lidí.

Vytáhl pistoli a střelil se do hlavy.

Gestapáci zjistili, že ještě žije. Odvezli ho do pardubické nemocnice. Primář Snopek musel Bartoše operovat pod dohledem gestapa. Ale bylo už pozdě. Alfréd Bartoš, kapitán československé armády, velitel skupiny Silver A, zemřel 22. června 1942 ve věku dvaceti pěti let.

Další den, 18. června, zemřeli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze parašutisté z Anthropoidu a další výsadkáři včetně Josefa Valčíka. Radista Jiří Potůček se 30. června prostřílel z obklíčení v Končinách u Červeného Kostelce, pak tři dny utíkal bez bot lesem, až 2. července usnul vyčerpáním v lese Dubinka u Rosic. Zastřelil ho protektorátní četník Půlpán.

Nacistická pomsta byla strašlivá. 24. června 1942 byla vypálena obec Ležáky, kde se ukrývala vysílačka Libuše. Třicet sedm spolupracovníků skupiny Silver A z Pardubicka bylo popraveno. Patnáct spolupracovníků z okolí Červeného Kostelce stejně.

Mezi popravenými byla matka Alfréda Bartoše, Antonie Bartošová. Ještě v březnu 1942 jela s druhem Ferdinandem Chárou do Vídně za svou sestrou Annou Vogtovou. Ihned po přistání syna se zapojila do činnosti skupiny. Gestapo ji dopadlo spolu s její druhou sestrou Fanny Jiráskovou a jejím manželem Vincencem Jiráskem. Všichni byli zastřeleni 2. července 1942 v Pardubicích – jedenáct dní po smrti jejího syna.

Otec Josef Valčíka, matka, sedm sourozenců a pět dalších příbuzných. Popraveni. Arnošt Košťál. Popraven. Manželé Hladěnovi. Popraveni. Věra Junková, Bartošova přítelkyně. Popravena.

Hana Krupková přežila, protože se stala milenkou gestapáka Wilhelma Schultzeho. „Dal mi přinést jídlo, kávu a cigarety, načež mezi námi došlo k intimnímu styku,“ uvedla ve své výpovědi pro StB o patnáct let později. Schultze jí sliboval záchranu i pro manžela. A skutečně – oba Krupkovi válku přežili. Poválečné vyšetřování ukázalo, že Hana Krupková, přestože byla vedena jako konfidentka gestapa a později i StB, nikdy nikoho neudala.

Karel Čurda, parašutista výsadku Out Distance, se 16. června 1942 dobrovolně přihlásil na gestapo. Třásl se po celém těle, měl strach o matku. Udal jména parašutistů, spolupracovníků, úkryty. Gestapo mu vyplatilo pět milionů korun, dal si nové jméno Karl Jerhot, oženil se s Němkou. Žil v Praze až do konce války. 5. května 1945 přišel na četnickou stanici v Manětíně a prohlásil, že je parašutista Karel Čurda, který se celou válku skrýval. Četníci ho odvezli do Plzně, pak do Prahy. Teprve náhodou se zjistilo, že je to zrádce. 29. dubna 1947 byl oběšen na Pankráci. O milost nežádal.

Alfréd Bartoš byl 17. července 1948 in memoriam povýšen do hodnosti štábního kapitána. Později na majora. V roce 2002 na plukovníka.

Získal vyznamenání: Francouzský válečný kříž za statečnost (1940), Československý válečný kříž 1939 (1940), druhý Československý válečný kříž 1939 (1942), Československá pamětní medaile se štítkem Francie a Velká Británie in memoriam (1944), třetí Československý válečný kříž 1939 in memoriam (1945), Zlatá hvězda Československého vojenského řádu Za Svobodu (1949), Řád rudé zástavy (1968), Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy in memoriam (1992).

V roce 2007 mu byla v Sezemicích odhalena socha od sochaře Josefa Čermáka. Na rohu Smilovy a Sladkovského ulice v Pardubicích je umístěna pamětní deska. V Pardubicích nese jeho jméno ulice. Od roku 2020 nese jeho jméno 14. pluk logistické podpory.

Operace Silver A je hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších operací vyslaných z Londýna. Skupina splnila veškeré úkoly, které jí byly uděleny. Její členové prokázali velkou statečnost a morální kvality.

Tělo Alfréda Bartoše bylo pohřbeno spolu s jeho spolubojovníky do hromadného hrobu v Ďáblicích.

Zdroje:

Webové:

Knihy: