Zóna zájmu: Zvuky, které neslyšeli: Jak fungovala ‚selektivní hluchota‘ rodiny Hössových

Každé ráno se Hedwiga Hössová probudila do dokonalého ticha. Ptáci zpívali v jejich pečlivě udržované zahradě, děti se probudily v měkkých postelích, ze zahrady se linula vůně květin a čerstvě pokosené trávy. Za zdí jejich domu sice duněl neustálý hluk továrny, ale rodina ho prostě neslyšela. Bylo to jen něco, co patřilo k pozadí jejich šťastného života – jako vzdálený šum dopravy, na který si člověk zvykne.

A přitom těch pár metrů za jejich zahradou umíraly každý den tisíce lidí.

Rudolf Höss byl úspěšný manažer. V roce 1940, když převzal velení nově budovaného koncentračního tábora v Osvětimi, měl před sebou jasný úkol: vybudovat co nejefektivnější systém. A skutečně – pod jeho vedením se Osvětim stala největší továrnou na smrt v dějinách lidstva. Za pouhé čtyři roky tam bylo zavražděno více než milion lidí.

Pro svou rodinu ale Höss nebyl velitelem vyhlazovacího tábora. Byl pozorným otcem pěti dětí, který se staral o to, aby měly vše, co potřebují. Byl manželem, jenž své ženě Hedwig splnil sen o vlastním domě se zahradou. Byl příkladným hospodářem, který dohlédl na to, aby jejich vila číslo jedna stála v bezprostřední blízkosti jeho pracoviště – takže nemusel chodit daleko do práce a měl více času na rodinu.

Ta vila měla jen jednu zvláštnost. Za jejím zadním oplocením se rozkládal koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau.

Film Zona zájmu režiséra Jonathana Glazera, který právě získal Oscara, ukazuje něco, co může vypadat nemožně: jak normální rodina žila svůj běžný život pouhých pár metrů od jedné z největších hrůz v dějinách lidstva. A především jak dokonale dokázala ignorovat vše, co se dělo za zdí jejich ráje.

Hedwig Hössová byla podle všeho výjimečná žena. Energická, praktická, schopná. Dokonale si uspořádala domácnost, pěstovala krásnou zahradu, starala se o výchovu dětí. Kdyby žila dnes, jak poznamenává jeden kritik filmu, měla by Instagram plný fotografií svého dokonale vyzdobeného domova a zahradních párty, které by vyvolávaly závist všech sledujících.

A přitom každý den slýchala zvuky z druhé strany zdi.

Zvuk vlaků, které přijížděly v pravidelných intervalech. Štěkot služebních psů. Výstřely. Občasný křik. A především ten neutichající mechanický hukot – zvuk krematorií, která pracovala ve dne v noci, aby stačila zpracovat všechna těla.

Jak je možné, že to prostě neslyšela?

Psychologové mají pro tento jev jasné označení: popírání reality. Jde o jeden ze základních obranných mechanismů lidské psychiky. Když se setkáme se situací, kterou nedokážeme zvládnout, kterou nemůžeme změnit a která by nás v případě přijetí zcela zničila, náš mozek si jednoduše řekne: tohle se neděje.

„Popírání je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost,“ vysvětlují odborníci. „Zavře před ní oči.“ V extrémních situacích může tento mechanismus fungovat tak dokonale, že člověk skutečně nevidí a neslyší věci, které by ho jinak psychicky zničily.

Když filozofka Hannah Arendtová sledovala v roce 1961 soud s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, čekala, že uvidí monstrum. Místo toho viděla nevýrazného úředníka středního věku, který mluvil o organizování genocidy stejným tónem, jakým by jiný manažer hovořil o zvyšování efektivity výroby.

Eichmann nebyl sadista ani psychopat. Byl to člověk, který si prostě říkal, že dělá svou práci. A protože byla ta práce příliš hrůzná na to, aby si ji mohl připustit ve vší její nahotě, naučil se ji vidět jako pouhou administrativu. Čísla v tabulkách. Efektivitu transportů. Optimalizaci procesů.

Arendtová pro tento fenomén vytvořila pojem, který se stal proslulým: „banalita zla“. Zlo podle ní není vždy gigantické a dramatické. Často je naprosto všední, obyčejné, banální. Páchají ho běžní lidé, kteří si přesvědčili sebe sama, že vlastně nedělají nic špatného.

Rudolf Höss po válce napsal ve svých pamětech: „Můj úkol mě zcela naplňoval a neviděl jsem v tom nic jiného než práci.“ Ani on, ani jeho žena si nikdy nepřipustili, co skutečně dělají. Ve svém vědomí žili normální život, vykonávali normální práci a vychovávali normální děti.

Zvuky z druhé strany zdi byly jen nepodstatný šum.

Přesto se občas stalo, že se skutečnost protlačila i přes nejdokonalejší mentální obranu. V jedné scéně filmu se rodina koupe v řece, když si náhle všimnou, že voda je plná šedivého prachu. Hedwig okamžitě pochopí, co to je – lidský popel z krematorií, který se dostal do vody. Rodina se vyplaší a rychle odejde.

Ale co udělá Hedwig další den? Vrátí se ke svým květinám, ke svým každodenním povinnostem. Incident u řeky si vymaže z paměti. Byla to jen nepříjemná nehoda, která se už nebude opakovat.

„Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama,“ vysvětlují psychologové. „Zpočátku pomáhají vyrovnat se s obtížnou situací, ale po odeznění intenzivní fáze by se s problémem měl člověk vyrovnat zralým způsobem – přijetím, smířením.“

U rodiny Hössových se to nikdy nestalo. Místo aby se vyrovnali s realitou, budovali čím dál silnější mentální zeď mezi svým světem a světem na druhé straně skutečné zdi. Čím více hrůzných věcí se dělo za jejich zahradou, tím dokonaleji musely fungovat jejich obranné mechanismy.

Jonathan Glazer ve svém filmu záměrně téměř nikdy neukazuje, co se děje v koncentračním táboře. Místo toho pracuje především se zvukem. Celý film je protkán oním neutichajícím akustickým pozadím – hukotem strojů, štěkotem psů, vzdálenými výstřely, občasným křikem.

A právě tato zvuková stopa, za kterou film získal Oscara, je nejděsivější ze všeho. Protože ukazuje, jak důvěrně známé musely být rodině Hössových všechny tyto zvuky. Jak se z nich stal součást jejich každodennosti. Jak si na ně zvykli stejně, jako si člověk zvykne na tykání hodin nebo bzukot ledničky.

Když se večer děti brodily po zahradě mezi květinami, zvuky z tábora se mísily se zvuky jejich smíchu. Když Hedwig pořádala společenské večírky, hosté si povídali za doprovodu vzdálených výstřelů. Když Rudolf četl dětem před spaním pohádky, v pozadí duněl nepřetržitý provoz krematorií.

A oni to skutečně neslyšeli. Ne proto, že by byli hluší, ale proto, že si snad nemohli dovolit to slyšet.

Nejsmutnější na celém příběhu je možná to, co se stalo s dětmi. Klaus, Heidetraut, Inge-Brigitt, Hans-Jürgen a malá Annegret, která se narodila přímo v Osvětimi v listopadu 1943, vyrůstaly v přesvědčení, že žijí v ráji.

Měly krásný dům, velkou zahradu, bazén. Jejich matka jim šila šaty z krásných látek, otec jim kupoval hračky. Služebnictvo – váleční zajatci z tábora – se o ně staralo. Z jejich oken viděly květiny, stromy, nebe.

Co všechno ale nevěděly? Že jejich šaty byly ušité z oblečení zavražděných žen. Že jejich hračky pocházely z kufrů deportovaných dětí. Že lidé, kteří se o ně starali, byli vězni koncentračního tábora. Že jejich krásná zahrada byla hnojená popelem mrtvých.

Některé z těch dětí žijí dodnes. Inge-Brigitt zemřela teprve v roce 2023, tedy ve věku devadesáti let. Celý život se snažila uniknout stínu svého otce, celý život bojovala s vědomím toho, kde vyrůstala.

„Musel mít dvě stránky,“ řekla kdysi o svém otci. „Tu, kterou jsem znala, a tu druhou…“

Do své smrti se bála mluvit o svých vzpomínkách.

Příběh rodiny Hössových by se mohl zdát jako extrémní historická kuriozita. Kdo by dnes dokázal žít tak blízko něčeho tak hrůzného a dělat, že se to neděje?

Ale psychologové upozorňují, že mechanismy, které používala rodina v Osvětimi, jsou univerzální. Každý den se setkáváme s realitou, kterou by bylo příliš bolestivé plně přijmout. Informacemi o válkách, o utrpení, o nespravedlnosti. A každý den si vybíráme, co si připustíme a co odmítneme vidět.

„Můžeme být neschopní vidět a slyšet věci, které se dějí daleko od nás, lidem jiné národnosti, víry, barvy pleti,“ upozorňují kritici filmu. „Snímek Zona zájmu připomíná, že nesmíme přivyknout tomu, co se děje ‚za zdí‘, i když se kolem nás jeví vše normální.“

Hannah Arendtová před šedesáti lety varovala, že nejnebezpečnější na zlu není jeho monumentálnost, ale jeho banálnost. To, jak snadno si na něj zvykneme. Jak rychle se stane součástí našeho každodenního života.

Rodina Hössových žila svůj obyčejný, spokojený život v přímém sousedství největší továrny na smrt v dějinách lidstva. A dokázala skutečně neslyšet zvuky, které se linuly z druhé strany zdi jejich dokonalého ráje.

Film Zona zájmu nám připomíná nepříjemnou otázku: Jaké zvuky neslyšíme my? A co se děje za zdmi našich vlastních zahrad?

Zdroje:

Velitel Osvětimi by dnes měl profil na LinkedInu. Film Zóna zájmu ukazuje každodennost toho nejhoršího zla
CC.cz, 19. března 2024
Dostupné z: https://cc.cz/velitel-osvetimi-by-dnes-mel-profil-na-linkedinu-film-zona-zajmu-ukazuje-kazdodennost-toho-nejhorsiho-zla/

Ego-obranné mechanismy
Psyx.cz, 18. prosince 2017
Dostupné z: https://www.psyx.cz/ego-obranne-mechanismy/

Rudolf Höss – Šokující Planeta
Sokujiciplaneta.cz
Dostupné z: https://www.sokujiciplaneta.cz/historie/sub-rudolf-hoss

Dcera nacistického šéfa Osvětimi promluvila: Vede tajný život v USA!
Blesk.cz, 11. září 2013
Dostupné z: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/206122/dcera-nacistickeho-sefa-osvetimi-promluvila-vede-tajny-zivot-v-usa.html

Banalnost zla – Aleksandar Hemon
Peščanik, 12. dubna 2019
Dostupné z: https://pescanik.net/banalnost-zla-2/