Článek
Každý den činíme spoustu rozhodnutí. Co si na sebe oblečeme, v kolik si vypijeme svou kávu, jak se upravíme nebo neupravíme do práce, co nakoupíme, co budeme dělat po práci, o víkendu nebo volnu… Vcelku snadné. Pak jsou tu větší životní otázky. Vztahy, láska, děti, bydlení, práce, cestování, hobby… Přijde životní období, kdy se všichni rozhodujeme, jestli chceme děti. U někoho přijít nemusí a zvolí si dítě, aniž by se dlouze rozhodoval. Většina z nás však má k dispozici ten komfort rozhodnout se. Žijeme prostě v takové době.
Mnohé slavné osobnosti dávají na odiv spokojený rodinný život. Jennifer Aniston, Renné Zellweger, Winona Ryder nebo Kim Cattrall naopak otevřeně mluví o důvodech, proč děti nechtějí. Všichni mohou být inspirací, důvodem k zamyšlení. Stejně jako naši přátelé, známí, kolegové, kteří žijí nebo nežijí s dětmi. Proč se však musíme rozhodovat, jestli děti chceme nebo nechceme? Zeptejme se lidí okolo nás, proč se rozhodli pro to mít děti. Uslyšíme odpovědi: „Abych nebyl/a ve stáří sám/sama.“ „Aby bylo doma veselo.“ „Abych naplnila svoje ženství.“ „Abych měl/a rodinu.“ „Aby se mnou partner zůstal.“ „Abych nemusel/a celý život jen pracovat a užil/a si pár let doma.“ „Aby mi nebylo smutno.“ „Aby se o mě někdo jednou postaral.“ „Abych byl/a rodičem.“ „Aby mě někdo potřeboval.“ Jistě, to jsou všechno více či méně relevantní důvody. Proč tam však je to podmiňovací slovo „aby“? Co si podmiňujeme? Šťastný život? A když takhle odpovídáme, napadlo nás, že to „aby“ třeba nevyjde?
Teď se pojďme podívat na důvody těch, kdo děti ve svém životě zamítají. Nemají je prostě rádi. Děti jsou hlučné. Nemají na ně finance. Chtějí se věnovat sami sobě a pečovat jen o sebe. Nechtějí zahodit kariéru. Nechtějí podstoupit těhotenství ani porod. Nechtějí se rozmnožovat, protože to tak necítí. Chtějí žít jinak než většina. Cítí se být vyvolení pro jiné poslání. Mají radši zvířata jak malé lidi. Země je přelidněná, nechtějí k tomu přispívat. Také více či méně relevantní důvody. Podmiňovací slovo „aby“ už jde napasovat na málo z těchto důvodů.
Musíme si tedy rozhodnutí mít děti něčím podmiňovat? Pokud jsme se pro ně rozhodli kvůli jednomu z často uváděných důvodů, pak si děti nevyhnutelně nějak podmiňujeme. Máme dojem, že naše osudy závisí na dětech. Počítejme s tím, že to může dopadnout jinak. Pro matku se dvěma či třemi dětmi je velice komplikované se vrátit po rodičovské dovolené do práce. Na původní místo skoro nemožné. Ale jednou se vrátit musí. Pro dospělé děti je někdy jednodušší staré rodiče umístit do domova důchodců nebo při vleklé nemoci do nemocničního zařízení. Mají svoje životy a nemohou se tak kvalitně postarat. Partner se zamiluje do jiné ženy a odejde za ní bez ohledu na to, že má doma dítě. Srdce si nedá poručit. Je vůbec jeho? Poporodní deprese nebo jiné zdravotní potíže se mohou ženy držet dlouhé roky. Možná je zvládne léčbou. Možná je bude pociťovat po zbytek života. Pubertální výrostek začne páchat neplechu a je to s ním doslova k nevydržení. Před pár lety potřeboval rodiče, teď je bytostně nenávidí.
Pro děti se zkrátka rozhodovat nemůžeme. Není to rozhodnutí. Děti buď v našem životě mají místo nebo nemají. Buď přijdou nebo nepřijdou. Není žádné „aby“, na dětech nic nezávisí. Dopadne to tak, jak to dopadnout má, bez ohledu na to, jestli půjdeme životem s dětmi, sami, s partnerem, rodiči, přáteli, bez dětí, se zvířaty.
Projdeme životem sami? I to je v pořádku.
Nikdo nemá důvod cítit se špatně, když děti v jeho životě místo nemají. Může mít děti rád a vyhledávat jejich společnost například u příbuzných nebo přátel, ale také je mít rád nemusí vůbec. I to je v pořádku. Takový člověk není výjimečný ani podivný ani nevybočuje obdobně jako není výjimečný ani originální ten s dětmi. Zbytečné hodnocení cizích rozhodnutí. Je to životní cesta a na ní se stane spoustu zbytečných neštěstí, když se pro děti vědomě rozhodujeme a potřebujeme mít nad tím rozhodnutím kontrolu. Pak totiž sklouzneme k tomu, že kontrolujeme nejen svoje rozhodnutí, ale i rozhodnutí ostatních. Hodnotíme, reagujeme, utvrzujeme se, závidíme, nezávidíme, odmítáme, vítáme. A pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že druhá strana o naše reakce nestojí. Ať už ta druhá strana děti má nebo nemá. Musí se však našimi reakcemi zabývat, protože ji reakcemi častujeme.
Dítě je jako láska. Buď je nebo není. Nic mezi tím neexistuje. Rozhodnutí ohledně dětí nic nezmění, i když se nám to tak zdá.
