Článek
Část I.: Holka, neplač a dělej
Byla jsem mladá, svobodná a bezdětná žena, toho času krátce zaregistrovaná na úřadě práce jako nezaměstnaná. Když jsem se dostala do nejužšího výběru na administrativu do velké americké korporace, která se zabývá vývojem a výrobou technologií v odvětví letectví, automatizace a řízení či dopravních systémů, byla jsem ráda. Konečně po pár letech nemusím nic nabízet a prodávat, ale budu klasická kancelářská myš. To mi vyhovovalo. Nadto u stabilní nadnárodní společnosti, která má dobré jméno. Nabízený plat byl poměrně nízký, ale slibovali příplatky za přesčasy a brzký finanční posun. Tak fajn. Začátek byl trochu zmatený, protože po příchodu mi předložili dvojjazyčnou pracovní smlouvu s o něco nižším platem. Byla jsem personalistkou ujištěna, že je to plat pouze pro zkušební dobu, pak automaticky získám inzerovaný plat. No, už jsem tam byla a počítala jsem s tím, že nastupuji do nové práce, takže jsem smlouvu podepsala. Pak následoval přesun na oddělení. Dostala jsem od své nadřízené do rukou anglicky psaný (jak jinak) manuál pro mou práci. Byla to pořádně tlustá bichle. Otevřela jsem si ji, že si počtu, ale nadřízená mě upozornila, že na to není čas. Prostě mám začít. Ochrannou ruku nade mnou měla držet opodál sedící kolegyně Martina. „Pokud budeš něco potřebovat, jdi za Martinou. Já pracuji jinde,“ s nevyřčeným dovětkem, aby mě ani nenapadlo ji jinde hledat, se nadřízená vypařila (jinam). V místnosti bylo asi dvacet počítačů a stejný počet mladých a očividně unavených žen. Těžký vzduch občas protnulo tlumené zavzdychání.
Pustila jsem si počítač a přihlásila se pomocí lístku, který mi nadřízená před svým zmizením stihla vrazit do ruky. Pustila jsem si e-mailový program a systém, který jsem obecně znala z předchozího zaměstnání. Mým úkolem bylo stahovat z e-mailové schránky faktury, na základě daného klíče je třídit, přiřadit kódy a ukládat je do onoho systému. Jenže v něm jsem v předchozí práci spravovala skladové zásoby, práci s dokumenty jsem tak dobře neznala. Chvíli jsem statečně poklikáváním zjišťovala, jestli správa dokumentů nefunguje stejně jako skladové hospodářství. Nefunguje. Začala jsem pošilhávat po tlustém manuálu a po v konstratu velmi štíhlé kolegyni Martině, která seděla za obrazovkou se sluchátky na hlavě. Rozhodla jsem se ji vyrušit, protože se mi nechtělo louskat angličtinu v manuálu. Martina zvedla významně obočí, ale trochu času do mě přece jen investovala. Upozornila mě, že má dost své práce a vyrušovat ji mohu minimálně (tedy vůbec). Pokud budu něco potřebovat, je to v manuálu. Není ale čas ho dlouze studovat, ty faktury se samy neuloží, takže se mám maximálně podívat na obrázky a omáčku okolo číst nemám. Tak jsem díky jejímu rychlokurzu zpracovala velice pomalu pár faktur. Měla jsem dobrý pocit, že jsou faktury na svém místě a já pracuju, jak nejlépe v danou chvíli umím.
Byla obědová pauza. Ze všech kanceláří se do ohromné jídelny nahrnulo obrovské množství lidí. Ryk, mlaskot, konverzace a cinkání nádobí krát několik set. Byla jsem zaskočená rychlostí, jakou kolegyně dokázaly požvýkat své porce jídla, a u toho probraly velké množství témat. Trochu mě znervóznělo, když se mi chlubily, že ve fabrice je odpočívárna a posilovna, takže když na to přijde, nemusím ani domů, když zůstanu v práci moc dlouho. Ony někdy zůstávají celý týden a domů se dostanou až o víkendu. Martina pronesla s úsměvem: „Měla bych dostat slevu na nájmu, vždyť tam skoro nejsem.“ Přemýšlela jsem, jestli si ze mě dělají srandu. Moje rozjímání a špatný pocit přerušilo hrkání židlí. Jde se zpět. Já jsem ještě marnivě vychutnávala poslední zbytky jídla a salát. Když mě Martina propíchla pohledem, polkla jsem strouhanou mrkev a šla tác s nedojedeným jídlem odložit. Na odchodu mi sdělila: „Hele, do jídelny si můžeš kdykoli odskočit a koupit si svačinu, večeři, snídani, cokoli.“ Námitku, že by mi teď úplně stačilo sníst celý oběd, jsem raději (stejně jako mrkev) rychle polkla.
Po expresním občerstvení aka obědě jsem zašla za jinou kolegyní, která se mi předtím svěřila, že nastoupila asi měsíc přede mnou. Říkejme jí Petra. Zeptala jsem se jí, kolik přesčasů vlastně dělají a jak dlouho zůstávají. Petra po mně vyděšeně loupla očima a tušila jsem, že upřímnou pravdu se nedozvím. „Jen pár hodin, občas trochu do večera, ale není to tak hrozné, hlavně je to dobře placené, neboj.“ S narůstajícími obavami a zapíchutým pohledem Martiny do zad jsem zasedla za stroj. Nešlo mi to. Nedařilo se mi fakturám přidělovat kódy, se kterými jsem je měla ukládat do systému. Hledala jsem bezradně v manuálu, pak se mi chvíli snažila pomoct Petra, ale odevzdaně mi vysvětlila, že dělá trochu jinou práci. Po skoro osmi hodinách jsem zlehka začala zjišťovat, kdy budu moct jet domů. Chtěla jsem si doma v klidu přečíst manuál, abych další den přijela připravenější. Martina sundala sluchátka, zvedla oči a řekla mi: „Domů pojedeš podle toho, kolik jsi toho udělala. Podívám se.“ Neochotně se mnou zamířila k mému počítači. Tam zatajila dech a vykřikla: „Vždyť skoro nic není hotový!“ Když jsem se snažila obhájit, že jsem tam první den a pracuji pomalu, tak naštvaně označila všechny e-maily, které musím ještě zpracovat. Podívala jsem se na ten sloupec a málem jsem vyjekla já. ‚Vždyť tu budu do noci‘, napadlo mě. Tuto myšlenku jsem vyslovila nahlas. Zachytila jsem všeříkající pohled Petry. Martina se ušklíbla: „Nikdo jiný na ty e-maily tady není, já mám jinou práci.“ Když viděla můj zděšený výraz, tak svolila, že mi trochu pomůže. Za další dvě hodiny bylo e-mailů skoro stejně, kancelář se pomalu vyprázdnila a mně se chtělo brečet. Prostě jsem z těch lidí, kteří chtějí po práci (po rozumné době) odjet domů a tam odpočívat nebo se třeba stavět na hlavu.
Odešla jsem s mobilem na WC, z umývárny jsem zavolala domů, že dnes asi nepřijedu. Rodiče i tehdejší přítel byli zmatení, ptali se, co se děje, jak to tam vypadá. Při představě, že se tam budu smažit do rána a asi bezvýsledně, jsem se rozbrečela. Do umývárny vstoupila Petra a já jsem se k ní rychle otočila zády. Ještě předtím jsem zachytila její čím dál smutnější (a prázdnější) pohled.
Práci jsem v té době potřebovala. Nechtěla jsem být už déle evidována jako nezaměstnaná a podpora byla nízká. Nicméně jsem odmítala se nechat sedřít a rozhodně jsem nechtěla pracovat v noci. Takové podmínky jsem si nedohodla a nikdo o večerní a noční práci předtím ani nemluvil. Pláč vystřídal vztek. Rázně jsem vstoupila do poloprázdné kanceláře s tím, že jsem první den nepočítala s noční směnou a jedu domů. Martina mě počastovala několikerým zvednutím obočí a protočením očních panenek. Pak mi nadala, že pokud odejdu, tak to za mě bude muset udělat ona. „Ty faktury musí být dnes zpracované. Do půlnoci to doděláš.“ Když viděla můj k odchodu odhodlaný výraz, ustoupila. „Ale manuál si domů nevezmeš, šlo by o vynášení tajných informací.“ Pokrčila jsem rameny a zavřela za sebou dveře.
Večer jsem si sepsala okamžité ukončení pracovního poměru ve zkušební době, ráno zjistila telefonicky na úřadě práce, že podporu mohu dobrat po zbytek podpůrčí doby, dojde jen k jednodennímu přerušení. Odjela jsem do americké fabriky s velkým zpožděním, ukončením v kapse a napětím, co bude. Bylo zvláštní, že mě z fabriky nikdo nesháněl.
Zamířila jsem po příjezdu na personální. Chvíli jsem tápala v nachlup stejných chodbách a měla strach, abych si nespletla dveře a nevešla do kanceláře, kde jsem měla pracovat. Nakonec mě někdo nasměroval a personalistce jsem předložila ukončení pracovního poměru. Ta mi s kamennou tváří sdělila, že musí pro mou nadřízenou, aby mi ukončení podepsala. Jiná se nabídla, že tam zajde. Odešla a ke mně se přitočila třetí personalistka, která se mnou vedla pohovor a podepisovala pracovní smlouvu. „Tak, vyfotím si vás.“ Zděsila jsem se, že jde o nějakou úchylku, kdy si dokumentují neúspěšné zaměstnance. Personalistka hbitě vytáhla ze šuplíku foťák se slovy „nebojte, to bude hned“. Personalistka, která u sebe měla moje ukončení pracovního poměru, zrovna telefonovala. Zoufale jsem se na ni otáčela, když si mě fotografka začala stavět na světlo. Personalistka odložila sluchátko a vykřikla: „Né, paní nefotit, ona končí!“ Ulevilo se mi, to mě jen chtěli zvěčnit na zaměstnaneckou kartu. No, tu už nebudu potřebovat. Vtom se otevřely dveře a v nich stála nasupená nadřízená. Bez jediného slova podepsala ukončení pracovního poměru a s pohrdavým odfrknutím odešla. Cítila jsem se skutečně špatně. ‚Neměla jsem tomu dát ještě den, dva? Třeba by to bylo jiné…‘, přemítala jsem. Personalistky mi popřály, nechť si najdu dobrou práci, odňaly mi dočasnou vstupní kartu a pohledem mě vyzvaly k urychlenému opuštění budovy. Na chodbě jsem se srazila s Petrou. Nevypadala překvapeně, když jsem jí sdělila, že jsem skončila. Petra mě doprovodila ven a tam mi začala uvolněně vykládat: „To jsi vydržela docela dlouho, celý den. Byly tu před tebou dvě holky a odešly po pár hodinách, jedna odmítla podepsat smlouvu. Pak tady byla starší ženská. Když se dozvěděla, že tu bude pracovat do noci, šla na WC, tam si otevřela z domu donesenou láhev s chlastem. Přišla do kanceláře veselá, že jdem na to, a táhlo z ní. Tak zavolali na personální a vyhodili ji.“ S Petrou jsem se rozloučila. No, každý holt máme své triky, jak se vyrovnat s krutou pracovní realitou…
Další část bude brzy.
