Článek
Část II.: Něco tu smrdí, že by podvod?
Když jsem se vzpamatovala z amerického snu (respektive noční můry), pustila jsem se do dalšího kola hledání práce. Specialista přepážky v pojišťovně zněl dobře. Budu sice opět nabízet a prodávat, ale podpůrčí doba v nezaměstnanosti se povážlivě krátila. Navíc pojišťovnictví mě zajímalo a chtěla jsem přičichnout k něčemu novému. Na výběrovém řízení byl nespočet mladých a atraktivních žen. Na začátku jsem zaznamenala i pár mužů, ale ti záhy vypadli z kola ven. Potenciálním nadřízeným byl taktéž mladý a pro někoho zřejmě i atraktivní vedoucí pobočky. Říkejme mu Petr Antal. Každým pohybem a slovem nám dával najevo svoje vysoké sebevědomí pracně vybudované na manažerských kurzech. Jako chlap se mi nelíbil, ale koneckonců nebyla jsem na seznamovací akci, nýbrž na pracovní. Kromě něj a personalistky se výběru účastnila i oblastní ředitelka. Ta působila akurátně a přísně. Před závěrečným kolem, což byly individuální pohovory, jsme dostaly (zbyly jsme tam skutečně jen samé ženy) delší pauzu. Dala jsem se do řeči se Sofií a v té chvíli jsem netušila, že budeme brzy jako kolegyně sdílet jednu kancelář. Sofie byla hezká a příjemná blondýnka, která to měla v hlavě srovnáno. Hned jsme si rozuměly. Když jsem se šla na chvíli projít po okolí, zazvonil mi telefon. Cizí číslo. „Dobrý den, tady Petr Antal. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, ale líbíte se mi, samozřejmě pracovně, chci vás vzít.“ Potěšilo mě to. „Teď budou ty pohovory a naše paní ředitelka bude mít poslední slovo, tak vám dám pár tipů, jak lépe odpovídat, abyste se jí zalíbila a nebyl problém.“ Následovaly rady, které jsem ani moc nepotřebovala, protože tak nějak bych stejně na otázky odpověděla, ale budoucího vedoucího jsem si vyslechla. Nebudu hned dělat tlaky, že jo. Na pohovoru vše klaplo a ještě ten den mi volali, že jsem přijata. Kromě mě i Sofie. Taky ještě jedna holka jménem Jitka. Té jsem nevěnovala moc pozornosti, protože mi narozdíl od Sofie přišla úplně pitomá. Navíc mi neseděl její umělý vzhled, dlouhé našité blond vlasy, podivně silný make-up, gelové nehty, prsa z výstřihu ven. Celou dobu reagovala buď stroze, jako kdyby četla nějaký připravený text, nebo přiblblým chichotáním. Říkala jsem si, že pro její pracovní schopnosti ji nejspíš nevzali.
Po nástupu a podpisu pracovní smlouvy na dobu určitou následovalo proškolení v pojišťovnictví. Se Sofií jsme si padly do noty, měly jsme stejný humor. Jitka se mezi nás neustále snažila vměšovat, jako by snad měla automaticky nárok na přátelství, když nastoupila ve stejný den jako my, nicméně nerozuměla našim vtipům a my jsme si z ní celkem snadno dělaly srandu. Po přesunu ze školení na pobočku nás Petr uvítal neformálním rozhovorem ve čtyřech (tj. Petr, já, Sofie a Jitka) a představil nám všechny kolegyně. Jak jsem brzy pochopila, v týmu byly výrazně starší dámy, které Petra nepovažovaly za svého nadřízeného, a mladé holky, které s Petrem byly zajedno. Asi s ním podle řečí z kuloárů některé mladší i něco měly. Nás se Sofií ale teď zajímalo, kde budeme sedět. V zadní části pobočky měl Petr kancelář, ale rozhodl se ji uvolnit a předělat na dvě pracovní místa. Nenápadně jsme po sobě se Sofií pokukovaly, že by se nám tam spolu líbilo. Požádaly jsme Petra, zda si tam můžeme sednout, protože nám ty prodeje v přátelském tandemu půjdou přece jen lépe. Petr sice počítal, že si tam jedna z nás sedne s Jitkou, ale pak souhlasil. Jitka byla ze hry. Nutno dodat, že ještě jeden důvod stál mezi námi a chutí navázat s ní bližší kontakt nebo s ní sdílet uzavřený prostor. Jitka podivně páchla. Přerážela to různými voňavkami, ale to bylo něco, co vyvěrá z hloubi těla, snad nějaká nemoc. Obě se Sofií jsme to cítily. Jestli to cítil i Petr, těžko říct, když si s ní zanedlouho začal.
Dny a týdny ubíhaly a se Sofií se nám docela pracovně dařilo. V kanceláři nejspíš byla cítit přátelská atmosféra, pojistky se dobře a snadno uzavíraly, i když by jich mohlo být více. Hlavně, že tam nebyla cítit Jitka. Služebně starší kolegyně nám onu vedoucím uvolněnou kancelář nejspíš tak trochu záviděly, protože jsme byly nové a hned jsme dostaly takový pěkný flek, zatímco ony musely sjednávat pojištění v otevřeném prostoru skoupém na soukromí. My jsme si se Sofií mohly zavřít dveře, v klidu s klienty vyřešit, co potřebují, o pauze poklábosit, prostě pohodička. Ale ta nebyla zadarmo, jak jsme měly brzy zjistit.
Pojišťovna měla v té době motivační program pro nováčky, že při sjednání určitého objemu pojistných smluv dostaneme po půl roce finanční odměnu nad rámec platu. Obě se Sofií jsme se snažily tak, abychom o odměnu nepřišly. Předávaly jsme si klienty, když se jedné z nás nedařilo. Nevím, jestli o odměně věděla i Jitka, ta se zajímala především o Petrův krk, jelikož chodil do práce pořád s nějakými cucfleky. Starší kolegyně z jejich vztahu nevztahu byly naprosto otrávené. Petr se snažil románek tajit, Jitka už o něco méně a občas na Facebook postla nějakou všeříkající fotku. Se Sofií jsme se stále dohadovaly, jestli Jitku Petr cítí. Sofie jeden den kontrolovala svoje pojistné smlouvy. Vtom vyhrkla: „Prosímtě, zavři dveře a pojď se na něco podívat.“ Vzhledem k tónu, jakým to pronesla, jsem tušila problém. Sofie mi ukázala pojistné smlouvy, které podle systému sjednala ona, ale neuvědomovala si, že by s takovými klienty jednala. V závěru nás vyděsil její podpis na smlouvách, který ve skutečnosti nepatřil vůbec jí. Byl jejímu podpisu pouze trochu podobný. Sofie zmateně dodala: „To je z minulého měsíce, Petr za mnou přišel, že mi přihrál nějakou odměnu do výplaty. Brala jsem víc, ale nedošlo mi, že za mě něco sjednal a k tomu to podepsal.“ Nedalo mi to a hledala jsem dále. U klientů, kteří bydleli ve stejné obci jako Petr, byly naskenovány i výpovědi sjednaných smluv. Respektive odstoupení od smluv, která následovala po krátké době od sjednání. Klienti v ručně psaných dopisech uváděli, že si to rozmysleli nebo, že už pojištění nepotřebují. Petr následně dopisy potvrdil razítkem a zanesl do systému. Sofie byla nešťastná, že přišla k penězům podvodem a navíc ji Petr na pojistné smlouvy podepsal. Také se jí podivně uzavřené a ještě podivněji vypovězené smlouvy započítají do sjednaného objemu. Se Sofií jsme to rozebíraly a pak nás napadlo se podívat na Jitčiny smlouvy. Takových měla o něco víc. „Petr nemohl všechny smlouvy sjednat jen na ni, riziko se muselo rozložit.“, dumala Sofie. Teď jsem byla na řadě asi já.
A skutečně za mnou Petr zhruba za 14 dní přišel s tím, že je s mou prací spokojený, tak mi přihraje nějaké klienty, budu mít ve výplatě „odměnu“. Když viděl můj polekaný výraz, znejistěl, ale víc se mě nevyptával. Za pár dní přišel do naší kanceláře na řeč. Chtěl vědět, jak se nám daří, a kolik jsme čeho uzavřely. Významně jsem se podívala na Sofii, která pochopila a zavřela dveře. Trochu zvláštní, zavřely jsme svého šéfa v jeho původní kanceláři a chceme ho vyslýchat. Petr se kroutil jak okrasná vrba. Jsou to jeho známí, kteří se na něj obrací, když potřebují něco sjednat. Jenže pak najdou v jiné pojišťovně lepší nabídku a otravují ho, že to má ukončit, ani sami si to nenapíšou a musí on. Se Sofií jsme měly silné pochybnosti, že nám Petr říká pravdu. Ale víc jsme nevyzvídaly.
Práce v pojišťovně se nám začala zajídat. Petr nás více a více tlačil do nejrůznějších kliček, jen, aby byly uzavřené smlouvy. V systému občas přibyly divné smlouvy a výpovědi od Petrových „známých“. Pár jsme si jich uložily a vytiskly, co kdyby náhodou. Se Sofií jsme se pomalu shodly, že čeho je moc, toho je příliš. Když nám donesl telefonní seznam, abychom obvolávaly klienty pojišťovny a oslovovaly je s nabídkou aktualizace pojistných smluv, věděly jsme, že situace na pobočce začíná být zoufalá. Občas se podařil pěkný obchod, ale Petrovi to bylo málo. Jitka frčela, až se jí kouřilo z našitých blond loken. Když mě se Sofií k Jitce Petr posadil, abychom nasály kromě jejího osobního aroma i trochu prodejních dovedností, bylo nám jasné, že Jitka jedná s klienty jakkoli, jen ne příliš eticky. Hlavně, ať to podepíšou a jdou. Kolikrát přímo narvala pojištění někomu, kdo očividně netušil, co vlastně sjednává. Párkrát se však takoví chudáci vrátili a stěžovali si na ni. Petr to s nimi skoulel. Byly jsme se Sofií otrávené. Zčásti i z toho smradu. Ale ani jedna z nás takhle fungovat nechtěla. Je jasné, že jsou určité prodejní triky, jak klienta dostat tam, kam ho chci dostat, ale nemůžu tlačit proti jeho vůli. Přišlo mi, že kdyby Jitka seděla v naší kanceláři, klidně by tam ty lidi zamknula, dokud by nepodepsali to, co ona chce. Jak bylo všem jasné, telefonické hovory a nabídky aktualizace smluv nebyly příliš úspěšné, mně se z asi 200 klientů podařilo dostat na pobočku jediného, ten smrděl ještě víc jak Jitka a nakonec ani nic aktualizovat nechtěl. Přišel si vypít nabízenou kávu zdarma. To bylo terno.
Když se mně i Sofii ve výplatě znovu objevila „odměna“ (tentokrát už jen nevýrazná), rozhodly jsme se se Sofií, že to Petrovi řekneme. Šly jsme za ním do jeho nové kanceláře. Tam jsme mu zlehka naznačily, že víme o těch smlouvách a výpovědích. Petr nám nejprve s určitou dávkou arogance zopakoval stejný příběh, jako jsme vyslechly v „naší“ kanceláři. Když jsme mu taktně řekly, že prostě lže, Petr vytáhl žolíka z rukávu. „No, holky, peníze navíc ve výplatě vám nesmrděly, co? Taky se vám to započítalo do odměn pro nováčky, ale ty schvaluju a předávám na vedení k proplacení já. Navíc máte obě smlouvu na dobu určitou, prodlouží vám ji jedině s mým souhlasem.“ V jeho očích jsem viděla něco, z čeho se mi udělalo opravdu zle. Najednou mi byl nesympatický ještě víc. Zeptala jsem se ho, proč to dělá, to je na tom pobočka s obchody tak špatně? „Jo! Stačí jen trochu tomu pomoct, aby se zvedl objem. Musíme, jinak nás zavřou!“ Myslel samozřejmě, že centrála zavře pobočku, když bude prodělečná, nicméně všichni tři jsme v té poslední větě ucítili dost ironie. Mně i Sofii bylo po tomto rozhovoru jasné, že v pojišťovně nezůstaneme. Dohodly jsme se, že doklepeme půlroční dobu určitou, na kterou jsme měly obě uzavřené pracovní smlouvy. Klientům jsme přestaly volat a soustředily jsme se na to, abychom obě dotáhly potřebný objem a získaly odměnu pro nováčky. Sofie byla skeptická, že nám ji Petr nenechá vyplatit a navíc budeme už pryč. Ale já jsem prošla interní směrnici a Sofii jsem ujistila, že i když nám neprodlouží pracovní smlouvu, tak máme na odměnu nárok. Petr ji jen předával na vedení ke schválení. Podle mě by to byla škoda, když jsme se tak slušně snažily obchodovat, abychom přišly o pár tisícovek. Taky můžeme být na čas zpět na úřadě práce a tak se budou peníze hodit. Sofie Petrovi řekla, že chce studovat a já jsem mu namluvila, že už mám jinou práci. Neměla jsem, ale na pohovory jsem chodila.
Ještě dnes si pamatuji svůj poslední pracovní den v pojišťovně. Byl poslední červencový den a léto nás objímalo horkou náručí. Se Sofií jsme si zašly pro poslední společnou kávu, pokecaly za zavřenými dveřmi naší kanceláře, rozloučily se s kolegyněmi, vyklidily skříňky a pracovní stoly, s Petrem si podaly ruku a daly si sbohem před pojišťovnou. Očekávala jsem s napětím, jaká bude poslední výplata, protože v ní měla být zahrnuta kýžená odměna. Nebyla tam. Zavolala jsem Sofii. Taky nic. „Sofi, já mám u sebe vytištěné ty jakože naše smlouvy i výpovědi. Já to někam pošlu a bude.“ Sofie nechtěla. Prý se na to mám vykašlat. „Už je to za námi, ještě z toho budeme mít problémy, že jsme to měly nahlásit hned.“ Sofii jsem tedy pro svůj plán nezískala, ale nehodlala jsem se vzdát. Měla jsem vytištěnou i směrnici o odměňování. Obrátila jsem se tedy e-mailem na personálního ředitele a popsala mu naši situaci. Objem jsme splnily, každá sama za sebe, v pojišťovně už nepracujeme, protože jsme se nepohodly s nadřízeným, který nás nutil do neetických obchodů. Na závěr jsem uvedla to, že podle dané směrnice máme na odměnu nárok. Usvědčující dokumenty jsem zatím nechala bokem. Personální ředitel mi zanedlouho odpověděl, že došlo k omylu, kdy náš bývalý nadřízený odměnu nepředal ke schválení, ale máme na ni nárok a odměna bude vyplacena dodatečně. Za pár dní mi přišla, nicméně Sofii ne. Nutila jsem ji, aby se personálnímu řediteli ozvala sama, ale Sofii se to už nechtělo řešit. „Skartuj to, on si svého dojde. Karma je zdarma. Vzdyť já bych to bez těch jeho smluv stejně nesplnila.“ Co se dalo dělat. Po delší době jsem potkala jinou bývalou kolegyni, která na pobočce byla snad už od dinosaurů. Pojišťovací harcovnice Sylva byla sdílná: „Jó, pobočka se zavřela, přesunuli nás všechny jinam. Petra vyhodili, přišli mu na nějaké divné smlouvy… Jak jste odešly, tak to někdo z personálního začal řešit. Paní ředitelka ho stejně neměla ráda, protože jí ho tam někdo z protekce strčil jako mladého perspektivního manažera, který to tam zvedne. S Jitkou se rozešli, chvíli tam ještě byla, ale pak odešla. Asi dobře, protože nějak divně smrděla…“. Ano, Sylvo, smrdělo tam toho víc. Ještě, že už to vysmrádlo.
Další část bude brzy.
