Článek
Část svého dětství jsem strávila u babičky a dědy v historickém městečku ve středních Čechách. Jezdila jsem za nimi hlavně o prázdninách a taky o některých víkendech. Často jsme se u babičky a dědy potkávali i s bratrancem. Byla to ta doba, na kterou dnes hodně lidí vzpomíná s láskou. Bez mobilů a počítačů, i když náš děda jeden prehistorický počítač měl, ale do té bedny se dalo jen něco psát. Ráno jsme se vždy sešli s prarodiči u snídaně a večer jsme debatovali u televize, zatímco nám sem tam babička s nespokojeným mlaskáním zašívala díry na oblečení. Někdy zazvonila pevná linka, aby si s námi promluvili rodiče. „A pomáhejte babičce, ať všechno nedělá sama!“, zněl často jednoznačný pokyn z druhého konce drátu.
Naproti chalupě babičky a dědy byla velká zahrada se spoustou vzrostlých stromů, kterou z jedné strany lemovaly historické hradby. V zahradě stál chátrající dům, který obývala stará žena. Jmenovala se paní Alešová. I když by se mohlo zdát, že v domě nikdo dávno nebydlí, protože paní Alešová už dlouho nevycházela ven, večerní tlumené světlo za jedním z oken tiše vypovídalo o opaku. Občas se údajně procházela v zahradě, ale nikdo ji tam nezahlédl. Babička jí chodila na nákupy a místní doktor docházel za paní Alešovou domů. Párkrát jsem babičce pomáhala z obchodu s taškou na kolečkách, kde byl nákup právě pro paní Alešovou, a zahlédla jsem ji ve dveřích. Domnívala jsem se, že té malé hrbaté paní musí být nejméně sto let. „Babi, a ta paní Alešová nemá děti nebo vnoučata jako ty?“, vyzvídala jsem. „Asi nějakou rodinu má, ale nejspíš bydlí daleko, nikdo za ní nejezdí.“, vyhýbavě odpověděla babička. „A nechtěla by, abys za ní šla na návštěvu? Aby tam nebyla tak sama? Mohla bych jít s tebou“, nedala jsem babičce pokoj. „Ne, to by se jí nelíbilo. Ona nemá ráda lidi a už vůbec ne děti. Ať vás ani nenapadne za ní chodit nebo na ni klepat.“, varovala mě babička. „A proč nemá ráda děti?“, nechtělo se mi věřit. Babička mi už neodpověděla a zahnala mě si hrát ven. Vrtalo mi to hlavou a svěřila jsem se bratranci. „Ona bude nějaká divná. Kluci říkali, že byli až u jejího baráku a mlátili na okna a ona stejně nevylezla. Třeba měla děti a ty jí pořád otravovaly, tak od té doby je nesnáší. Ale do zahrady jí stejně polezeme.“, rozsekl to rychle o rok starší bratránek. Měl pravdu, do zahrady plné obrovských stromů jsme chodili často a rádi. Vyhoupli jsme se v nejnižším místě tam, kde začínaly hradby, a kde končil plot. V tak velké zahradě bylo pořád co objevovat. Jednou jsme tam našli v roští i historickou minci. Babička věděla, že tam chodíme, ale neviděla to ráda. Snažili jsme se proto vypařit přes začátek hradeb co nejrychleji, protože na to místo bylo vidět z okna chalupy. Bylo to zkrátka lákavé místo, kde se užilo spoustu dětské legrace. Přes houští a stromy nás paní Alešová neměla šanci vidět, ale určitě nás slyšela. Občas si postěžovala babičce, když jí nesla nákup. „Paní Alešová mi říkala, že jste zase byli v její zahradě. Choďte si hrát pod hradby, ale nelozte jí tam.“, vyčítala nám babička často. Klopili jsme vždycky cudně oči se souhlasným přislíbem na rtech. Na druhý den jsme tam byli znovu, jen jsme se snažili chovat tišeji, což nám vydrželo asi tak tři minuty.
„S paní Alešovou to nevypadá dobře, je hodně nemocná.“, zaslechla jsem jednou u snídaně mluvit babičku s dědou. „Babi, a ona umře?“, sondoval bratránek s jiskrou v oku. Hněvivě jsem se na něj podívala. Přece k ní do zahrady chodíme, tak proč by měla umírat? Abychom tam mohli chodit beztrestně? „To by tě pak už nebavilo!“, vyhrkla jsem. Babička na nás dva upřela pohled. „Vy dva, choďte si hrát jinam, ať má paní Alešová klid. Kdyby umřela, tak by vás to mrzelo, že jste jí tam hulákali v zahradě a ona třeba měla nějaké bolesti a nemohla kvůli vám odpočívat. Bude vás pak chodit strašit.“ Při poslední větě mnou projel mráz. Ustrašeně jsem se podívala na bratrance, ale viděla jsem, že na něj babiččino varování nezabralo ani trochu. „Jasný, babi, půjdeme dnes na hřiště.“, odkýval to babičce bratranec. Na to hřiště jsme pak doopravdy šli, ale po třech dnech nás to tam už nebavilo.
Když jsme se po těch třech dnech znovu vyhoupli přes začátek hradeb a stanuli v zarostlé zahradě paní Alešové, neměla jsem z toho dobrý pocit. „Lukyne, jdeme pryč.“, snažila jsem se přemluvit bratrance. „Ne, čeho se bojíš? Děda jel s babičkou na nákup. Budou pryč dvě hodiny. Nikdo o nás neví. Půjdeme se podívat na ten konec, jak je složené to dřevo. Byla tam zaseknutá sekera, mohli bychom ji zkusit vytáhnout z toho špalku.“ Každý blbý dětský nápad začínal asi takovými slovy. Plížili jsme se kolem stromů. Všimla jsem si, že se mi rozvázala na tenisce tkanička. Šťouchla jsem do bratrance, ale ten jen zvedl oči a šel dál. Shýbla jsem se, abych si tkaničku zavázala, ale měla jsem v ní zamotaný nějaký zelený plevel. Když jsem se z tkaničky snažila plevel vymotat, došlo mi, že bratránek je pryč. Dostala jsem strach. Nechtěla jsem chodit do toho vzdáleného koutu zahrady za ním, ale současně jsem už byla dost daleko od vstupu u hradeb. „Luky?“, ozvala jsem se nesměle. Neodpověděl mi. Nemohla jsem zakřičet, abych nerušila paní Alešovou. Slyšela jsem, jak mi za zády křupe roští. Někdo tam byl, možná místní děti, kteří sem občas chodili s námi. „Jsme tady s Lukynem.“, řekla jsem přiškrceným hlasem. Nikoho jsem neviděla, ale křupání se zlehka posouvalo ke mně. Dala jsem se do běhu s rozvázanou tkaničkou. Ve staré zanedbané zahradě plné plevele, keřů, kamení a všelijakých výrůstků, to nemohlo dopadnout dobře. Kdybych si tkaničku nepřišlápla sama, tak bych si ji určitě do něčeho zamotala. Jedno nebo druhé se stalo, já jsem spadla a uhodila jsem se do ruky a nohy o nějaké kamení. Chvíli jsem tam tak ležela a snažila se nebrečet. Bolelo to hodně. Do toho jsem zase uslyšela to nepříjemné křupání, jak se ke mně znovu blíží. Najednou jsem spatřila malou nahrbenou postavu. Mísil se ve mně strach, zmatení a bolest z natlučené ruky a nohy. „Co tady děláš?“, zeptala se mě paní Alešová. „Nezlobte se, paní Alešová, my jsme byli na hřišti a Lukyn, to je můj bratranec, tak pořád chtěl jít sem. Já jsem sem nechtěla chodit, babička říkala, že jste nemocná.“, lítalo ze mě o překot plačtivým hlasem. „Já vím, že sem lezete, slyším vás až z baráku. Chodí sem i jiní smradi, kteří tady okolo bydlí. Vy jste tu jen na prázdninách, ale oni sem chodí pořád.“, vyčetla mi paní Alešová. „Teče ti krev.“, dodala a zapíchla do mě pohled, při kterém se mi krev málem začala sama vsakovat zpět do rány. „Bolí to, nezlobte se.“, vyhrkly mi slzy. „Běž domů, babička se ti na to podívá. A už mi sem nelezte, chci mít klid. Konečně.“, přísně zareagovala paní Alešová. V jejích očích jsem viděla velkou únavu a taky dost nenávisti. ‚Děti jsou pro ni smradi, takže děti ráda nemá…‘, vysvětlila jsem si v duchu logicky. Sklopila jsem oči plné slz ke krvácející ráně na noze a fňukala jsem směrem k zemi: „Já už sem nepřijdu, paní Alešová, já nejsem smrad, nikdy jsem tu nic neulomila, žádnou větvičku. Řeknu to Lukynovi, aby sem taky nechodil. A řeknu to Zuzce, ta bydlí kousek od naší chalupy, aby to vyřídila ve škole, ale teď jsou prázdniny, tak až bude škola…“. Z brblání mě vyrušil hlas bratránka: „Co tady blbneš? S kým mluvíš?“ Zvedla jsem hlavu. Po paní Alešové ani vidu ani slechu. „Spadla jsem, jak jsem běžela za tebou, teče mi krev, jdeme domů.“, dala jsem bratránkovi jasné pokyny. Po cestě zpět k zakázanému vstupu u hradeb jsem se rozhlížela, jestli někde neuvidím maličkou shrbenou stařenu, ale okolo nás jen zlehka šuměly stromy. Povykládala jsem o mém rozhovoru s paní Alešovou bratránkovi, ale ten byl spíše překvapený z toho, že jsem ji viděla v zahradě, protože to se nikomu jen tak nepodařilo, navíc, když je teď nemocná. Na můj apel, že už do její zahrady nebudeme chodit, nebral příliš zřetel. Když se babička s dědou vrátili z nákupu, babička mi ošetřovala zranění. „Paní Alešová umřela.“, prohodila babička, když mi zakápla ránu desinfekcí. „Jau, tak rychle?“, vylétlo ze mě. „Jak rychle, umřela předevčírem.“, odpověděla klidně babička.
Další dny jsem do zahrady paní Alešové nešla, ale bratránek tam chodil s nějakými místními kluky dále. Z dvorku jsem pozorovala koruny stromů v její zahradě a přemítala nad rozhovorem, který jsem s ní vedla, když už nežila. Nemohla jsem se s tím srovnat. Bratránek to hodil za hlavu jako nic, i když jsem se s ním o tom snažila mluvit. Babičce jsem to pochopitelně říct nemohla, protože nám jasně řekla, že tam nemáme chodit. Bratranec začal ze zahrady paní Alešové chodit neustále s nějakými oděrkami nebo zraněními, více, než kdy předtím. Pak si tam nějaký místní kluk zlomil nohu, když spadl z hradeb dolů. Všechny zprávy nosil bratránek s provinilým výrazem babičce. V rozpadajícím se domě už sice nebydlel nikdo, kdo by potřeboval klid, ale babička i tak neviděla ráda, že tam bratranec s místními kluky chodí a vyvádějí tam lumpárny. Obzvlášť, když hladinka desinfekce rychle klesala kvůli jeho věčným oděrkám a babička trávila večer co večer zašíváním jeho oblečení. Já jsem začala věřit, že to dělá paní Alešová. Protože jí nedopřejí klid, o který žádala. Pořád jsem měla před očima tu drobnou stařenku se zlostí v očích.
O příštích prázdninách jsme se s bratrancem opět sešli u babičky. Moje první kradmé pohledy po příjezdu vedly k zahradě paní Alešové. Mezi začátek hradeb a konec plotu někdo připevnil kovovou zábranu, takže se do zahrady už nedalo nijak dostat, jedině brankou u domu, na které byl ale řetěz se zámkem. „Hned, jak začal školní rok, tak tam nějaký kluk spadl z hromady dříví, která byla naskládaná úplně vzadu. Bouchl se do spánku, spadl na špalek se sekerou. Děti mu běžely pro pomoc, ale bylo už pozdě. Celé se to tam zadělalo, i vzadu, jak byly v plotě díry. Takže teď budu mít jistotu, že už tam nebudete chodit ani vy a nezraníte se tam.“, hlásila nám babička. Bratránek byl bledý jak stěna, tušil z chybějících dopisů, o kterého jeho prázdninového kamaráda nespíš jde. A já jsem měla jistotu, že paní Alešová už má klid. Konečně.
