Hlavní obsah
Rodina a děti

Až si přivezete děcko domů, tak vám začne kolotoč!

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Nobody
25. 12. 2022 12:16

Naštěstí se mýlili…

Článek

Když manželka poprvé přišla do jiného stavu, změnilo mi to život. Ne tak romanticky, jak bývá líčeno v telenovelách, ale o to důkladněji. Samo těhotenství bylo chtěné a očekávané, protože mi žena vysvětlila, že mládenecká jízda skončila a já dítě chci a těším se na něj.

Někde uvnitř jsem ale cítil, že ve svých třiatřiceti jsem na roli otce ještě mlád a potomek mi bude bránit ve spoustě věcí. Kromě toho, děti jsem obecně v oblibě moc neměl.

Nicméně, všechno dopadlo, jak mělo, a po – tuším - devíti měsících nám čáp přinesl dceru.

Jako všechno v mém životě, ani vyvrcholení společného očekávání neproběhlo úplně hladce a podle předpovědí okolí: vrátil jsem se tehdy po pětidenním nepřetržitém pobytu v práci v pátek večer domů, dal jsem si sprchu a čert vzal, že následujícího dne byl předpokládaný termín porodu. Padl jsem do postele a spal jako dřevo.

Někdy v brzkých ranních hodinách se mnou lehce zatřásla žena, že prý rodí. No super, teď, když chci spát! Poradil jsem jí, aby si dala kafe, nebo to zkusila zaspat. Nedala se odbýt a trvala na tom, že pojedeme do porodnice. Inu, co už? Vstal jsem a dosti nevrle odešel do sprchy. Tady věci dostaly poněkud spád.

Ze sprchy jsem byl vyhozen s tím, že žena právě opravdu začala rodit a je třeba něco udělat! Co? Nevím. Rodím. A jak to mám vědět já? Atd. Z posledních duševních sil jsem zavolal 155. Na dotaz operátorky jsem sdělil, že žena rodí, poprvé, adresu, a že je to čtvrté patro bez výtahu. Nutno dodat, že stanoviště sanitek bylo cca 200 metrů od našeho domu.

Následovalo nekonečných 25 minut, po kterých dole zazvonili záchranáři a při rozvážné chůzi po schodech mě uklidňovali, že když paní rodí počtvrté, tak není kam spěchat. Ta už ví, co. Jen se divili, že jsme minuli první patro a stoupáme výš, neboť jim bylo řečeno, že první patro a čtvrtý porod…

Co se dělo doma, si moc nevybavuji. Až to, že ženu nějak dopravili do sanitky a odvezli do porodnice, následováni mnou v autě.

Jakmile jsem dorazil k oddělení, už mě vítal křik naší dcery. Asi to byl fofr.

Po malé odbočce zpět k tématu

Přišel jsem na to, že mi svobodného života zbývá asi 4-5 dní. Doma nikdo a kamarádi čekají, jak to dopadlo. Tak byla párty, dlouhá, s důkladnou kocovinou a samozřejmě návštěvy v porodnici za holkama.

Někde vzadu mi však pořád vrtala myšlenka na moudrá slova lidí, kteří zkušeně říkali, že teď už se nezastavíme. To trochu kalilo jinak překvapivou radost z potomka. Během pobytu holek v porodnici se to stalo dost velkým strašákem a v duchu jsem se vlastně loučil se životem a připravoval se na pobyt v gulagu jménem domov.

Až přišel den, kdy se jelo z porodnice domů. Ve světle předchozích myšlenek mi nebylo nejlépe a byl jsem asi zádumčivý. Už se nepamatuji.

Manželka se doma o všechno postarala (jako většinou) a po chvíli jsme vedle sebe seděli na posteli a dívali se skrz dřevěné šprucle na něco, u čeho jsem si nedokázal představit, že to někdy vyroste a budu s tím moci hovořit jako se sobě rovným.

A to něco tam tak leželo, cumlalo dudlík, ručičky mělo v takové té poloze, jako že se vzdává (občas to zkouším, ale jde to jen za cenu nepříjemné bolesti zkrácených vazů), a my jsme tam s manželkou seděli a dívali se a oba přemýšleli, kdy tedy začne slibovaný kolotoč?

Alespoň pro mě nezačal nikdy. Zřejmě díky tomu, že jsem při výběru manželky nesáhl vedle (tady by mě zajímal její názor). Ovšem, byly chvíle, kdy jsem byl krůček od toho, stát se dcerovrahem. Manželka ale také. Sama mi to řekla. Časem se všechno ustálilo.

U druhé dcery vypjaté historky chybí, protože, když manželka po třech letech řekla: „Asi začínám rod…“, už jsem měl v ruce telefon a volal rychlou. Následovalo již popsané s tím rozdílem, že svým způsobem s péčí pomáhala i starší dcera, tak toho bylo trochu víc.

Foto: Nobody

Druhý porod jsem zvládl s takovou grácií, že už jsem se ani nenamáhal zapamatovat si datum a čas. Prostě jsem si s prvním pláčem dcery v čekárně vyfotil hodinky. Ale není tam letopočet. To komplikuje situaci.

Děti jsme si nakonec odchovali sami, asi celkem v pohodě, bez přispění našich rodičů, kteří, mimochodem, byli nejhlasitější autoři toho varování z úvodu článku.

A už jsem si svoje děti docela oblíbil.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz