Když se kácí les, létají třísky

„Na Písecku se srazila dvě nákladní auta. Jeden z řidičů nehodu nepřežil“

„Nehoda uzavřela u Rokycan na hodiny D5. Zastavení znamenalo pro řidičku smrt“

„Smrt v Třinci. Motorkář nepřežil střet s dodávkou“

„Při předjíždění se u Smečna srazila dvě auta. Oba řidiči na místě zahynuli“

„Počet obětí dopravních nehod klesl. Loni zemřelo 454 lidí, nejméně od roku 1961“

„Bizarní reakce pilota utrhla motory a strhla letadlo. Smrt 260 lidí způsobil podivný výcvik“

„Za 138 dní zemřelo 704 lidí. Létání je bezpečné, ujišťují odborníci“

„Celkový počet zabitých či zraněných ruských vojáků odhadují západní činitelé na více než 200 000.“

„Na ruské straně dosud podle amerických činitelů přišlo o život až 120 tisíc vojáků a dalších 170 až 180 tisíc jich utrpělo zranění. Na straně Ukrajiny odhady vychází z počtu zhruba 70 tisíců zabitých vojáků a 100 až 120 tisíců zraněných.“

Krátký průřez nadpisy článků a perexy na některých tuzemských zpravodajských portálech. Všechny články, které se skrývají pod těmito nadpisy, mají očividně společné téma: smrt. Smrt různých lidí v mnoha podobách, zabalenou do různých okolností a důvodů.

Před stopadesáti lety se ještě lidé v Čechách při vyřčení slova „smrt“ bezděčně pokřižovali. Smrt sice byla nedílnou součástí jejich životů, nikdo jim ani tehdy její existenci a nepředvídatelnou časovou vzdálenost nezastíral, ovšem nebyla pořád a všude.

Zároveň byla vnímána jako jakýsi fenomén, který měl dopad většinou na jednu nebohou osobu (nejvýše několik členů rodiny).

Vraždy, jakožto násilné činy, byly tehdy popisovány zpěvem morytátů, kde už forma šíření takové zprávy udělala jak z oběti, tak z vraha legendu.

A potom tu byly oběti válek.

Jak padlí, tak zavraždění, ale i mučení, vyhnaní, znásilnění a oloupení lidé. Také sirotci a váleční invalidé.

Byli tu však i vítězové, kteří psali učebnice dějepisu. Z pohledu a ku prospěchu vítězů. A to potom války vypadaly jako džentlmenské kočkování v šatně u tělocvičny. Skoro až romantické čtení o chrabrých osvoboditelích, které vítaly davy.

Dnes je to jiné.

Smrt v každém třetím článku. Proč? Protože smrt prodává. Krev také. Článek o koťátkách na rozkvetlé louce si najde malá hrstka čtenářů a ta nedělá prokliky. Krev chce každý. Jistá míra zvrhlosti a morbidity je vlastní každému z nás.

Jde ale o to, jak jsme si zvykli krev a smrt vnímat.

Litujeme oběť dopravní nehody, protože každý z nás je schopen, alespoň podvědomě, vnímat pocity pozůstalých. A vnitřně se do těch pocitů transponovat. Oběti samé už to je, podle všeho, fuk.

O některých takových událostech společnost hodně hovoří, pokud je její obětí známá osobnost (princezna Diana, Matthew Perry…). V prvním případě autonehoda v tunelu se dvěma, možná třemi oběťmi, ve druhém utonutí ve vířivce. Nic, co by se předtím ani potom nestalo v mnoha případech.

Anonymní oběť nehody nebo sebevrah nebývají řešeni ani pár minut. Život jde dál.

Lokální válečné konflikty, to je trochu jiné, ale ne o moc.

Tady je neověřený přehled vzdálených i bližších konfliktů od naší sametové revoluce. O některých se nepsalo vůbec, o jiných víc a poslední dva jsou medializovány tak, až pro ně vnikají tzv. zpravodajské speciály:

Převzato z: „Přehled všech ozbrojených konfliktů: Ostatní - nezařazeno (valka.cz)“

Dále jen namátkou: 2014 – anexe Krymu Ruskem a různé intervence na východní Ukrajině, 2022 – napadení Ukrajiny Ruskem a konečně opět Izraelsko-palestinský konflikt v Gaze.

Věděli jste o všech vyjmenovaných? Já ne.

Jedno ale mají společné: oběti.

Na obou, případně všech stranách. Vojenské i civilní. Muže, ženy, děti, zvířata.

A my jsme šokováni. Byli jsme šokováni v roce 2014, v únoru 2022, v říjnu 2023. První týden nebo 14 dnů. Potom už nejsme šokováni. Otupíme k těmto zprávám. A začnou se objevovat počty mrtvých a zraněných. Jsme opět šokováni. Týden nebo čtrnáct dní.

Hlavní večerní televizní zpravodajství už tématu nevěnuje 50, ale 7 minut a události přebije výlet premiéra za nákupy do Saska. Němci mají levnější a kvalitnější potraviny.

I tento evergreen zpravodajsky převálcuje do té doby favorizované neštěstí na Ukrajině a blízkém východě.

Koho tady zajímá, co komu řekl Blinken a za kolik milionů dolarů pošlou USA bomby Izraeli? Začíná se polemizovat o tom, kolik zakrvácených obětí v kibucech i Gaze jsou najatí herci a která ze stran o kolik nadsadila počty zabitých a padlých…

V té mase mrtvých úplně zapomínáme na jednoho zemřelého. V tisících zraněných na jednoho beznohého.

Správně. Jak padlý Ukrajinec, Izraelec, tak padlý Rus nebo Palestinec byli něčí synové, bratři, otcové a kamarádi. Až na výjimky si konflikt, ve kterém potkali svůj osud, dobrovolně nevybrali. Stali se z donucení komparzisty na jevišti dramat z pera zvrácených jedinců, kterým nejde ani tak o nějakou hlubší myšlenku, ale o moc nebo peníze. Nebo obojí. Totéž, samozřejmě, platí i o ostatních obětech.

A my, tady doma, konzumujeme při večeři zpravodajství z konfliktů, chladně sledujeme videa, zachycující bezrozměrné lidské neštěstí a máme tu drzost mít vlastní názor na to, jak by bylo nejlepší to ukončit.

Jedna nehoda, jeden mrtvý. Jedna válka, tisíce mrtvých. Dopad na čtenáře/diváky stejný. Pardon, je tu jeden rozdíl: u nehody se nezačnou obávat o ceny paliv, potravin a energií.

Je to jen tím, že tam nejsme. Necítíme v celém těle tíži tlakové vlny, nepotkáváme mladší muže bez končetin, naše děti nerozeznávají rakety a drony podle zvuku. Během nákupu nám nezmizí dům. Nejsme na útěku jindy, než před revizorem v metru.

Zatím jsme v bezpečí. Přejeme si, aby nám to vydrželo. Vždyť ono se to vlastně odehrává všechno tak daleko. A odehrává se to vůbec? Není to zase jen nějaká mediální masáž, kdy novináři udělají z komára velblouda? A vůbec: když se kácí les, létají přece třísky. Nebo ne?

Na všudypřítomnost smrti jsme si díky médiím dávno zvykli. Dokud nezačne obcházet přímo nás.

Z blahobytu jsme vyměkli. Před každým rozmazaným videem z konfliktu nebo rvačky děcek za školou musí být upozornění na násilný nebo drastický obsah, ale o to důsledněji rozostřujeme obličeje a vypípáváme explicitní výrazy. Užíváme antidepresiva, naše děti mají díky inkluzi asistenty. Evropská společnost se hroutí z toho, že v Čechách ještě sem tam některý rodič dá dítěti na prdel a považují nás za středověk.

Mám pocit, že kdyby nás potkaly události jako na Ukrajině, tak budeme vzdorovat nejdéle několik minut.

Bůh s námi.