Článek
Jedno podzimní úterý jsem narazil na tento článek: Když zemřou rodiče, přestáváme být dětmi. Bez ohledu na to, kolik je nám let - Seznam Médium.
Moudrá a krásná slova a postřehy někoho, kdo své rodiče bezesporu miloval. Článek byl obecně moc hezky a čtivě napsaný. Klobouk dolů!
Během čtení mě napadlo postupně několik myšlenek o tom, jak podobnou událost různí lidé uchopí, každý po svém.
Mám jistou, možná zajímavou, osobní zkušenost, bohužel už i v této oblasti. Tady je:
Vyrůstal jsem jako mladší ze dvou dětí rodičů - intelektuálů. V tom byl první problém. Starší sestra měla vždy lepší studijní výsledky, zatímco já, rebel bez příčiny, jsem se nechal vyhodit ze střední školy těsně před maturitou. Za chování. V tom okamžiku jsem uslyšel hlasité prasknutí, jak nade mnou rodiče stran vzdělání zlomili hůl. Cítil jsem, že jejich lásku a náklonnost neztrácím, ale o respektu nebo jakémkoli rodičovském obdivu už jsem si mohl nechat tak akorát zdát.
Dnes už jim úplně rozumím. Tehdy jsem byl dotčený, co si to jako dovolují? Kvůli drobnému excesu se ze mě stal rodinný blb?
Život šel dál. Vojna, práce, manželka, rodina.
V roce 2010 u maminky lékař diagnostikoval rakovinu s předpokládaným dožitím v řádu měsíců. To nám odstartovalo dobu, po kterou jsme se s jejím nadcházejícím odchodem tak nějak dostali šanci vyrovnat.
Maminka zemřela o tři roky později a myslím, že její odchod nebyl jednoduchý. Ani pro tátu, který si ji vzal na opravdové dožití domů a péči zvládal s pomocí sestry z pečovatelské služby.
Byl jsem do té doby slepý, protože jsem si za celý dosavadní život neuvědomil, že opravdová odvaha a tvrdost člověka není v počtu vyhraných bitek nebo rychlé jízdě, ale právě v tom, co táta (žádný prototyp drsňáka, ale muzikant tělem i duší) pro mámu v jeho 82 letech udělal.
Její odchod nesl těžce, ale důstojně. Zajímavé bylo, že mu pomohlo, že byl přítomen jejímu skonu a mohl ji držet za ruku.
Dnem, a to doslova dnem mámina úmrtí, se sestra přestala s tátou stýkat, navštěvovat ho a jakkoli o něho pečovat. Myslím, že za tím byly nějaké domnělé křivdy z dětství, kdy mu dříve několikrát vyčetla, že se synovi věnoval víc než jí. Možná ano, ale to se později po mých studijních neúspěších obrátilo, ale já jsem tomu váhu nepřikládal. Oba jsme měli lásky, podpory a všeho ostatního stále dost.
O pět let později si táta doma zlomil po pádu krček a také po dvou měsících zemřel. Na tom byla jediná pozitivní věc, že zafungovalo tísňové tlačítko, kterým jsem ho po mámině smrti kvůli častému pracovnímu cestování do ciziny vybavil, a navazující 24/7 služba odvedla dobrou práci, takže nemusel nedůstojně mnoho hodin ležet bez pomoci na zemi.
Nicméně, v tu chvíli mu zbývaly dva měsíce života, které se, bohužel, v tomto případě rovnaly pouhému čekání na smrt.
Na tomto místě by měly následovat pocity, ale nebudou. Nechám si je na konec. Naopak se podělím o zajímavá fakta:
Jak jsem psal v úvodu, byl jsem vždy černá ovce rodiny, která si po několik generací zakládala na vzdělání. Nic na tom nezměnilo ani mé absolvování první, později druhé vysoké školy. Tedy po dodělání maturity hned po vojně. Navždy blb. Nevadilo.
Co mi vadilo, bylo, že sluchu rodiče ve všech oblastech, kde potřebovali radu, popřávali sestře, přičemž o kvalitě a relevanci jejích rad by se dalo mnohdy s úspěchem pochybovat. A to zejména v oborech, ve kterých jsem byl kvalifikován a pracoval v nich. Nešlo o nic závažného, tak mi to nevadilo nějak zásadně, i když jsem na to párkrát poukázal. Pouze jsem občas napravoval škody, které rodiče špatným rozhodnutím způsobili. Ale oni toho po mně, myslím, napravovali v životě víc, tak se to dalo zvládnout.
Těmito a dalšími podobnými událostmi se propast mezi sestrou a mnou stále více prohlubovala, až přerostla do otevřené nevraživosti. Důvodů bylo mnoho, ale to bych brečel bez poskytnutí možnosti vyjádření druhé straně, tak to nebudu rozebírat. Jen doplním, že se domnívám, že jsem vždy jednal ve prospěch rodičů a nezištně.
Když jsem začal likvidovat pozůstalost po tátovi, začal jsem řešit, jak vhodně naložit s urnou s máminým popelem, kterou si táta, po někdejším sporu se sestrou o místo mámina posledního odpočinku, nechal v takovém tom ozdobném krytu doma. Jak mi často říkával, s maminkou díky tomu mluvil, vyprávěl jí své myšlenky a vlastně byl spokojený. Já bych se touto cestou nevydal, ale jeho volba.
Takže, co s urnou? Zařídil jsem tedy rozptyl na loučce ve městě, kde se maminka narodila. Urnu tam doručil laskavý majitel pohřební služby z vedlejšího města, který mi předtím zařídil pohřeb táty, a s jehož službami jsem byl nadmíru spokojen. Prostě jí po dohodě převzal u mě doma, když se vracel z Norska z ryb…
Už jsem čekal jen na termín rozptylu, který se s koncem období vegetačního klidu přiblížil a byl stanoven na jakousi jarní sobotu.
Shodou okolností v úterý, které této sobotě předcházelo, probíhalo dědické řízení o tátově pozůstalosti, kde jsme byli se sestrou účastníky. A protože jsme od mámina úmrtí nebyli v žádném kontaktu, využil jsem setkání k tomu, abych jí sdělil termín sobotního rozptylu. V této souvislosti dodávám, že sestra se nezúčastnila tátova pohřbu.
Ona ani tentokrát nezklamala. Na moji informaci kontrovala sdělením, že se žádného rozptylu nezúčastní. Přiznávám ale, že jsem však byl zaskočen tím, co jsem se dozvěděl vzápětí: prý v té urně mámin popel není, tak by to pro ní byla zbytečná šaškárna.
Jakmile jsem byl schopen reakce, tak jsem se zeptal, kde tedy popel je a co obsahuje urna, která čeká na otevření a vyprázdnění?
„Do toho ti nic není a nic ti neřeknu,“ odvětila sestra a odešla i přes mé varování, že v této situaci budu, s ohledem na její odmítání poskytnout informace, nucen učinit potřebné kroky, abych zjistil skutečný stav.
Požádal jsem tedy o pomoc policii, které jsem příběh odvyprávěl. Policie opravdu během dvou dnů zjistila, že urna byla neoprávněně (vyříznutím dna) otevřena a bylo manipulováno s jejím obsahem. Na její dotaz sestra sdělila, že společně s manželem urnu u táty (protože vždy měla od bytu rodičů klíče) z krytu vyndala, doma z ní vysypali popel a nahradili jej do správné váhy kočkolitem. Otvor potom švagr precizně zamaskoval a urnu poté vrátili zpět. K současnému místu uložení popela se odmítla vyjádřit.
Potom, co jsem tuto informaci dostal, byl rozptyl, celkem pochopitelně, zrušen.
Na závěr se konečně zmíním o pocitech.
- Nejsilnější je nenávist k sestře. Ale ta opravdová. Je to skutečně jediný člověk na světě, kterého ze zřejmých důvodů nenávidím, a to beze zbytku. Myslím si však, že na její straně není emoce jiná. Z mé strany je příčinou té nenávisti její chování ke starému a bezmocnému člověku, kterému jsem bránil, jak jsem mohl, ale ne vždy jsem to včas zjistil. A, samozřejmě, fakt, že tátu a mě okradla o máminy ostatky a dodnes nesdělila místo jejich uložení.
- Cítím jistou frustraci z toho, že nevím, kam bych mohl za maminkou jet tak, jako mohu jet za tatínkem do východních Čech. Mám jakési tušení, párkrát jsem na tom místě byl, ale jistota to opravdu není.
- Díky sestře, která celý život někoho manipuluje, zejména ty nejbližší, mám odpor i k její rodině. I přesto, že vím, že švagr by se k mnoha věcem, které společně zejména proti tátovi podnikli, bez ní nikdy nesnížil. Totéž mohu říci o její dávno dospělé dceři.
- Z jiného soudku bylo zjištění, jak velcí a silní lidé moji rodiče vlastně byli. Jasně. Měl jsem to vždy na očích, ale neviděl jsem to. Jen už jim nikdy neřeknu, že jsem k tomu poznání došel.
A zjistil jsem ještě jednu pravdu, která byla napsána i ve zmiňovaném článku: blízcí lidé neodejdou. Zůstávají. Ne ve fyzické formě, ale jejich láska, myšlenky, osobnost, dílo, klady a zápory, společné zážitky a mnoho dalšího. To je dělá nesmrtelnými.
A konečně to hlavní, co jsem i tátovi napsal na parte, nevymyslel jsem to, ale naprosto s tím souhlasím:
Netruchleme, že odešli, ale radujme se, že tu s námi byli.
