Článek
Nedávno se na mě obrátila jedna známá. Její kamarádce zemřela máma. Tragicky, při autonehodě. Tahle známá absolutně nevěděla, jak zoufalou paní utěšit, ani co jí říct. Co se v takových případech říká? Když nejbližší člověk, rodič, zemře tak náhle, tragicky a bez varování? Co říct lidem, kteří nemůžou uvěřit tomu, že život jejich matky, otce, byl tak náhle přerván a ukončen?
„Ty jsi to přece zažila, jaký to bylo?“ zeptala se poněkud krutě, ale tohle je normální otázka. Protože po tom všem mi už jako normální přijde úplně všechno. Lidé se mě na to hodně často ptají, protože mi nevadí o tom mluvit. Nepovažuji to za tabu ani za nějaké tajemství, proč bych to také dělala. Je to život.
I když v tu chvíli mi to jako život nepřipadalo. Spíše jako by mi někdo vrazil kudlu do srdce a ta kudla tam pořád je a někdo s ní ještě otáčí. Navíc, pokud je člověk jedináček jako já, nemá sourozence, se kterým by se o tíži tohoto břemene mohl rozdělit, je situace ještě horší.
Nechci teď mluvit o tom, když je vztah v rodině rozvrácený, patologický, to je jiná situace. Když rodiče s dětmi nevycházejí a naopak, hádají se, rodinné poměry jsou natrvalo špatné a odsouzené k zániku, ať to zaviní rodiče či děti. I tohle se samozřejmě stává a v těchto případech je to jiné.
Do této situace vhled nemám. Rodiče jsem upřímně milovala a oni mě. Vždy jsem si představovala, jaké to bude, až třeba umře máma. A bylo to pro mě tak nepředstavitelné, že jsem si tyto myšlenky tehdy prostě zakázala.
Ilustrační foto
Nechci ani mluvit o situacích, kdy je rodič nevyléčitelně nemocný, trpí, má bolesti a celá blízká rodina, děti i on sám se vlastně modlí za to, aby tomu utrpení už byl konec. Této situace jsem byla ušetřena a jaký je to paradox - jsem za to vlastně na jednu stranu ráda. A marně přemýšlím, co je „lepší“ variantou.
Jestli přijít o rodiče náhle a tragicky, bez předchozího utrpení, nemoci a bolestí. NEVĚDĚT TO. Nebýt na to alespoň trošku připraven. A nebo nemocného otce či matku vidět odcházet, moci se s ním rozloučit, připravit se na to. Prostě VĚDĚT. Nevím. To je na každé konkrétní situaci a konkrétních lidech. Já zažila variantu první. U obou rodičů. Když bych měla odpovědět na výše položenou otázku, bylo to… Marně nyní hledám to správné slovo. Asi nejblíže k tomu, co jsem zažívala, je slovo šokující.
Když zemřou rodiče, nic není jako dřív. Už nemůžeme být dětmi, ničí malou holčičkou. Všichni lidé, i když jsou dospělí, mají v sobě dítě, které chce být rodiči chráněno. Dokud jsou tady, cítíme jejich bezpodmínečnou lásku, kdykoliv je potřeba. Ale jakmile jsou pryč, už to není možné. Stáváme se sirotky a to je těžké bez ohledu na to, kolik nám je let. Život bude rázem těžší, protože jejich bezpodmínečná láska, starost a povzbuzení se vytratí a zůstaneme sami. Na všechno.
Máma umřela, když jí bylo 56 let. Usnula a už se neprobudila. Bez předchozí nemoci, bez skryté nemoci, prostě si šla lehnout, ráno měla vstávat do práce jako vždy a bum. Tátovi bylo divné, že tak dlouho spí. Tak ji zkoušel vzbudit… Zazvonil mi telefon, táta něco říkal, já nepobrala asi první tři jeho věty, neustále jsem se ptala jen: „Cože? Cože? Co to povídáš?“ Ještě jsem se smála: „To je hodně blbá sranda teda…“
Nebyla to sranda. Máma byla mrtvá. Po chvíli zmateného dohadování mi to začalo docházet a byla to jako vlna tekuté mlhy, která mě celou obalila. Jako když plavete v kádi s melasou. Přece moje maminka neumřela, to není možný… Ale bylo. Pak jsem si vyžádala její pitevní zprávu, kde jsme se dozvěděli, co se jí stalo - embolie. Prásk a bylo to.
Ilustrační foto
Táta umřel v 60 letech, pár měsíců po mámě. Masivní infarkt. Takové to prasknutí srdce. Bác a bylo to. Netrpěl, ani nemohl, ve vteřině byl pryč. Milosrdné? Možná. Šokující? Nesmírně. Protože zrovna v tu dobu jsem byla těhotná a čekala jeho (jejich) vymodlené vnouče. A dala mu tím nový důvod k životu. Strašně se těšil. Bohužel, osud rozdal karty jinak.
A pak jsem se začala soustředit na to, co mi říkali ostatní - u mámy i u táty. A co rozhodně nechce žádný truchlící v případně NÁHLÉ SMRTI rodiče slyšet. Pokud by úmrtí předcházela vážná nemoc, budiž. Ale taková ta náhlá a šokující smrt, která ve vás zanechá hlubokou ránu a vy to prostě neumíte pochopit a uvěřit tomu, nechcete slyšet ani takové ty obligátní utěšující fráze. Vím, ti lidé to myslí dobře a mají vás rádi. Ale pokud mám tedy své známé poradit, co rozhodně neříkat, bylo by to asi toto:
- To chce čas. (Tato větička se opakovala asi nejčastěji. Je to velká pravda, CHCE TO ČAS. Jenže v tu chvíli, kdy jste v šoku takovém, že ani nevíte, co je za den, máte chuť zařvat: „Co to meleš? Co ty o tom můžeš vědět? NIKDY to nebude lepší, tak jaký čas!“)
- Už je jim dobře a nic je nebolí. (Pravda, nic je nebolí, ale ono je taky nic nebolelo! V případě náhlé smrti fakt ne. A dobře? Ono jim předtím bylo špatně? Věřte, já měla chuť křičet a něco rozmlátit, když mi tohle někdo řekl...)
- Už jsou v nebíčku a koukají na tebe z obláčku. (Nejsou a nekoukají. Jsou mrtví.)
- Ta měla ale štěstí. Takhle bych si přál umřít.. (Jako ano, s odstupem let na to také takhle pohlížím. Ale v té první chvíli - neměla štěstí, nechtěla umřít...co to plácá?)
- Už to mají za sebou. Nás to teprve čeká. (No neříkejte!)
- Musíme tam všichni, někdo dřív, někdo později. (A někdo sakra brzo. Proč mi to povídáte?)
- Už je v lepším světě. (Aha a kde? A čím byl tento svět horší, že z něj musela odejít?)
- Přej jim to. (Hm... opět s odstupem doby ano - protože vím, že pár věcí, co se od jejich smrti událo, by je rozhodně velice trápilo. Ale tehdy - přej???)
- Drž se. (A čeho? Když moje dvě největší opory jsou v tahu?)
- Už jsi velká holka. To zvládneš. (Nejsem a nezvládnu. A jsem a zvládla!)
- Takovej je život. (Psí, zlej, hnusnej, ale život, neříkáte nic, co bych nevěděla.)
Ilustrační foto
Rozhodně, moc vás prosím, neberte toto shrnutí jako nějaký návod k tomu, jak se chovat. To by bylo ode mě vrcholně drzé. A rozhodně tím nezamýšlím být mravokárná, nebo kázat o nějakém slušném chování. Je to jen malé zamyšlení nad tím, co vlastně říci, když se stane tragédie. Nejvíc mi tehdy pomohly tři věty, které si dodnes pamatuji. Pokud vám to nevadí, podělím se o ně s vámi:
- Člověk nikdy nedostane naloženo víc, než by unesl.
- Milovali tě a ty je. Takové štěstí nemusí potkat každého.
- Neumím si ani představit, čím procházíš. Ale jsi silná a byli by na tebe pyšní.
A mimo klasických kondolencí a vyjádření obyčejné lidské účasti to bylo úplně obyčejné obejmutí. Beze slova, prostě jen nabídnout rameno. Tohle mi pomohlo nejvíce. A pak zcela realistická nabídka pomoci. Prostá věta: Můžu ti s něčím pomoct?, řečená s upřímnou empatií a snahou o skutečnou, hmatatelnou podporu, mě tehdy neskutečně zvedla a využila jsem ji.
Možná právě prožíváte podobnou situaci, nebo se v této situaci ocitl někdo z blízkého okolí a třeba vám toto malé zamyšlení pomůže. S odstupem doby skutečně nyní vím, že čas je ten nejlepší lék. Sice to nepřejde nikdy, ale postupem se trošku „otesají hrany“.
Jsem sirotek, jedináček, ale kupodivu mě náhlá smrt rodičů posílila. Nyní to vidím. Vyšla jsem z toho příšerného otřesu jako silnější člověk, protože až tváří v tvář skutečné tragédii jsem poznala, co vše jsem schopna ustát a přežít. Člověk vydrží víc, než si myslí. To je veliká pravda a poznala jsem ji na vlastní kůži.
Ilustrační foto
Strašně mi oba chybí. Někdy úplně zapomenu, že nejsou, třeba se mi něco hezkého stane a automaticky sahám po telefonu, abych se s nimi o to podělila. A pak se zarazím a řeknu: „Aha, no jo vlastně…“ A tohle nikdy nepřejde, ta nutkavá potřeba být pořád s nimi ve spojení, vidět je.
Když máma umřela, moje první a naprosto nesmyslná otázka, kterou jsem položila manželovi, zněla: „Myslíš, že ji ještě někdy uvidím?“ Absolutně nevím, co mě to tehdy napadlo. Naprostá pitomost. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím více jsem si jistá, že uvidím. Někdy, jednou. Někde.
Po smrti táty mi přišla kondolence, v takové té obálce s černým pruhem. Neměla zpáteční adresu a absolutně dodnes nevím, kdo ji poslal. Na kusu papíru, velice vypsaným a krásným písmem, je napsáno něco, co považuji za nejkrásnější reakci na smrt mých rodičů. Ráda bych věděla, kdo mi to poslal. Skutečně nevím. A asi se to nedozvím, ač jsem se ptala všude možně. Kdo ví, třeba ten dopis poslal někdo, kdo…Ale to už spekuluji. Text zní:
„I když už fyzicky nejsou přítomní, jsou všude kolem, jen se rozhlédni. A jsou tvou součástí, součástí tvého srdce, žijí dál v tobě, v tvém dítěti. Nikdy se neztratí, protože ty jsi stvořená z nich, vyšla jsi z nich a dokud budeš žít, budou žít i oni.“
Přeji všem hodně sil. Ať už vás v životě potká cokoliv, vyjdete z toho posíleni. A nezlobte se za otevření tabuizovaného tématu. Pro mě to tabu není. A pro nikoho by být nemělo.
Hezký den.
