Článek
V roce 1988 jsem byl naší socialistickou vlastí povolán k výkonu základní vojenské služby. To byla rána z několika důvodů: peněz jsem díky brigádě u tehdejší PNS v ohromné trafice v Praze na Václaváku měl nadbytek. Důsledkem byla jedna nekonečná párty. Mimo to, jako vyhozený z průmyslovky a následně vyučený automechanik jsem melouchařil na autech. Další peníze. Život jsem v osmdesátých letech opravdu žil naplno. A o to všechno jsem měl 11. dubna přijít!
Usimulovat chronický zánět horních cest dýchacích se mi podařilo asi na 66,6 procent. To stačilo sice ne na modrou knížku, ale právě k tomu, abych dostal zdravotní klasifikaci C.
S tou byl konec hned druhý den ráno po nástupu do kasáren, když jsem se s ní zaštítil řka, že sto kliků kvůli dechové nedostatečnosti asi nezvládnu. Desátník, který rozcvičku vedl, mi tehdejším vojenským jazykem (pamětníci ten nepublikovatelný žargon znají) sdělil, že moje céčko je sice hezké, ale on to vidí na A, a ať tedy, do (opět nepublikovatelné), začnu makat. No, zvládl. A byl jsem zdráv. Desátník mě vyléčil za pět vteřin. Neustálé střevní potíže jsem přikládal darebné vojenské stravě.
Mezitím skončily sladké osmdesátky a já se vrátil z vojny do jiného světa. Byl čas živit se prací.
Jak ukázaly roky, které na vojnu navazovaly: fakt, že jsem na konci odcházel jako člověk bez nemocí, mi umožnil dělat práce, kde dobré zdraví bylo nedílnou součástí kvalifikace, kterou jsem rozšířil o jednu nedostudovanou a jednu ukončenou vysokou hned po maturitě při zaměstnání…
Jenom já sám jsem asi podvědomě vnímal, že kabinky na toaletách vyhledávám častěji než ostatní. Ale co. Při mém způsobu života a soustavném přežírání to asi bylo OK.
Prošel jsem za léta řadou povolání, kde to bylo poněkud limitující, ale nějak jsem to dal.
V roce 2015 mě několikrát vyhodili bez odběru z transfúzní stanice, kde jsem pravidelně daroval krev. Naposled s doporučením, ať navštívím praktického lékaře, že potřebuji nějaká vyšetření.
Vzhledem k tomu, že jsem v tom roce zhubl o více než 20 kilo, mi to přišlo jako dobrý nápad. (Nutno podotknout, že jsem na své zdraví vždy trochu kašlal.) Když začnete víc než člověka připomínat oživlou mrtvolu, asi byste také chtěli vědět proč?
Odborník, kterého jsem na popud své lékařky navštívil, po takovém tom nepopulárním vyšetření nekonečně dlouhou hadicí, kterému se vždy každý vyhýbá, mi věcně sdělil, že mám „Crohna jak poleno“. Na dotaz, kdy to přejde, odvětil, že nikdy, a vybavil mě jakýmsi letáčkem, kde prý se to všechno dočtu.
Odešel jsem poněkud rozpačitý. Doma jsem se opravdu dočetl, jak to vlastně je.
Zjištění, že jsem získal, asi už před pěknou řádkou let, nového přítele, kterého se jen tak nezbavím, mě moc nevykolejilo. Prostě jen další výzva. O něco horší byla léčba. Zpočátku se projevovala opravdu nepříjemnými stavy. A hubl jsem pořád. Do toho šla manželka na banální cévní zákrok, po kterém skončila na pět týdnů na JIP s plicní embolií. Takže denně z posledních sil do práce, z práce do nemocnice za manželkou a navečer domů za dětmi, které se o sebe už nějak postaraly.
Trochu světla do tunelu proniklo v okamžiku, kdy mi jeden lékař spiklenecky sdělil, že na Crohna pomáhá hulení trávy, ale radit mi to nemůže. Další krok byl jasný - hned jsem požádal kamaráda o něco z jeho zásob, instruktáž, a jednoho letního večera na chalupě jsem už pukal ze skleněnky.
Efekt se dostavil téměř okamžitě: do hodiny po hulení jsem seděl na židli mezi lednicí a špajzem a konzumoval sušenky s okurkami a vlastně všechno, co jsem tam našel. Ten hlad nešel ukojit.
Manželka, již zdravá, pronášela bědy o narkomanech v baráku a odháněla od starého feťáka, jak říkala, děti. S těmi jsem se, mimochodem, o své pocity nezapomněl dělit. Bylo vidět, že na otce, rebela bez příčiny, jsou náležitě hrdé. Ne každý spolužák má doma za tátu trosku.
A díky tomu jsem objevil kouzlo THC. Nikdy jsem se nestal mistrem v konzumaci, která nebyla vlastně tak častá. To trvalo do vánočního večírku naší firmy, na který mě jiný kamarád vybavil vlastní produkcí, jak říkal, něčím extra.
První brko nefungovalo, tak jsme to s kolegou potvrdili hned nato skleněnkou. Takové stavy jsem nikdy nezažil. On prý taky ne. Důsledkem bylo, že jsem si na několik týdnů úplně vyřadil krátkodobou paměť, což se navenek projevovalo tím, že jsem začal větu a zapomněl, co chci říci. (Trochu problém, když součástí práce je její výsledky občas prezentovat před početným plénem…) Ale někdy v květnu už to bylo skoro dobré a od té doby jsem se toho, zcela dobrovolně, nedotkl a nedotknu.
Přibral jsem téměř 30 kilo. Díky trávě. Už jsme se s Crohnem spřátelili natolik, že mě nezatěžuje s ním sdílet každou vteřinu svého života. Občas sice trochu potrápí, ale beru to jako daň za životní styl, který mi nikdo nevnucoval. On je vlastně takové zrcadlo.
A ještě jedné věci jsem si všiml: dcery nepijí alkohol a nehulí. Mám pocit, že jsem jim dal tak odstrašující příklad, že budou už navždy abstinovat.
