Článek
Minulý týden u nás ve vsi zorganizoval kynologický spolek již tradiční benefiční akci na podporu jednoho zvířecího útulku. Účast byla, jako vždy, hojná. Psi soutěžili v mnoha i netradičních disciplínách, všechno doprovázela živá hudba a bylo tam i několik tematických stánků s prodejem chovatelských potřeb, informacemi a stánek tu měl i sponzorovaný útulek.
Později odpoledne mě uprostřed dění vyhledal kamarád a s takovým zvláštním výrazem ve tváři řekl, že před chvilkou sem někdo přivedl psa a nechal ho tu! Jako jak psa? Jak ho tu nechal? Nerozumím?! Plná louka lidí, někdo přivede psa a odloží ho tu? Ano, řekl. Je támhle a ukázal rukou k přístřešku u domku, který na cvičáku stojí.
Trochu zmateně jsem se tam vydal a uviděl toto:
Takto jsem jí viděl poprvé. A potom se jí podíval do očí…
Někdo odněkud přinesl informaci, že fenka se jmenuje Bessie a je jí 12 let. Zkusil jsem na ní tedy zavolat jménem. Zvedla hlavu a podívala se na mě pohledem prázdných šedých očí bez zornic. Přiznávám, že v tu chvíli mi po tváři stekla slza.
V nastalém zmatku, kdy se každý z přátel z našeho psího spolku snažil zjistit k fence nějaké informace, padaly také velice emotivní návrhy, jak s původním majitelem naložit. Byly však liché, protože po dotyčném už nebylo ani vidu, ani slechu.
Podrbal jsem tedy důkladně Bessie, situaci poněkud zpracoval, a šel jsem tu novinu převyprávět dceři a jejímu příteli, kteří prodávali chovatelské potřeby v jednom ze stánků.
Oba se hned museli na fenku běžet podívat. Milují zvířata a příběh je také dojal. O chvilku později se vrátili a na můj z poloviny absurdní dotaz, zda si pejska nechtějí vzít, řekli, že ano. Prý už zběžně promysleli, že to půjde, a nemohou dopustit, aby po tom, co se ho někdo v tomto věku a slepého zbavil, šel do útulku.
Byl jsem moc mile překvapen, protože mě napadlo hned několik důvodů, kvůli kterým budou čelit komplikacím, ale sám jsem před chvílí o osvojení vážně uvažoval. Koneckonců, všichni známí, kteří by si Bessie mohli vzít, mají doma aspoň pět nalezenců, a když říkali, že to už nezvládnou, tak asi nelhali.
Jakmile děti své rozhodnutí sdělily přítomné zástupkyni útulku, po baterii otázek, jak a kde pejsek bude a upřesnění dalších podmínek fenku prohlédl přítomný veterinář a všichni souhlasili s tím, aby si tedy mladí Bessie osvojili.
Jakmile za hodinu akce skončila a pejsek už byl klidnější, využili přítomní chovatelé některé předměty z dceřina stánku a Bessie udělali základní údržbu (přerostlé drápy) s doporučením, abychom jí nejpozději zítra vzali do veterinární ordinace. Poté jsme Bessie naložili do auta a jelo se domů.
Následujícího dne měl nevlastní zeťák odpolední, tak jsem ho zastoupil a jeli jsme na veterinu. Výsledky dobré, zítra kontrola. Při kontrole sono břicha s výsledkem - rakovina mléčné žlázy… Takže Bessie fakt nemá na sklonku života kliku. Několik slz. Ale ještě je možnost, že se to vyřeší operací za nějakých podmínek po RTG. Tak za týden kontrola. Ta bude dnes. Uvidíme.
Mezitím jsme trochu pátrali a zjistili, že naše fenka byla naposled u veterináře před dvěma lety, není jí 12, ale 10 let, nejmenuje se Bessie, ale Besy a dozvěděli jsme se i jméno majitele, což jsme zase rychle zapomněli.
Takže Besynka momentálně žije svůj snad spokojený život v bytě v paneláku, kde jí mladí poctivě opečovávají a třikrát denně venčí (což prý, dle stavu drápů, zřejmě neznala). Dělá jim a nám všem velkou radost svými pokroky, trochu zhubla (byla hrozně tlustá) a o dost lépe se pohybuje. Kdykoli je možnost, přijedou s ní k nám na zahradu, kde si tak nějak sedly s naší Deli (o které byl původní článek).
Holky spolu
Nebyla by to naše rodina, kdyby manželka minulý týden trochu neřádila poté, co se tu úžasnou zprávu dozvěděla. Ale dcera, předtím i já, jsme to ustáli a stejně jako kdysi s naší kočkou, už je Besynka manželčin miláček. Žena klade dobré otázky - je pragmatik. Ale mohla by si je odpustit, když nakonec to zvíře stejně přijme za své, ne?
Nebylo by fér opomenout širokou podporu, které se mladým z mnoha stran dostalo: Někteří naši přátelé nabídli finanční pomoc, kterou jsme s díky odmítli. Velkou podporu poskytla majitelka obchodu s chovatelskými potřebami z vedlejší obce, kde dcera brigádničí. Díky! A také jeden spolek, který pomáhá právě finanční podporou lidem, kteří se ujmou opuštěných zvířat, nabídl pomoc, bude-li třeba. Naštěstí se to dá celkem zvládnout, a kdyby ne, pomůžeme my.
Když se mladší dcera vrátila z víkendu, přijala to naše překvapení s velikou radostí a s Besy si občas do Prahy jede hrát.
A našeho (nevlastního) vnuka Besy pořád hlídá: spí vedle jeho postele, hlídá před záchodem nebo koupelnou a při kontaktu s ním vždy očividně pookřeje :)
Dovolím si osobní poznámku na závěr: na tomto příběhu jsem si ověřil, že dcera je schopna velkého činu a nejen prázdného tlachání. Totéž, samozřejmě, platí o jejím příteli, který se stará rovným dílem. Oba si museli ze dne na den leccos odepřít a změnit mnoho plánů. Jsem rád a jsem na ně náležitě pyšný.
