Článek
Dne 7. května jsem si přečetl na Seznam Zprávách článek s názvem Odbornice tepe vládu: Řízený únik se musí umět, ať se do něj radši nepouští od autorky Silvie Friedmannové.
V článku šlo o to, že se ředitelka Asociace komunikačních agentur vyjadřovala ke způsobu, jakým politici sdělují národu své myšlenky.
Pod článkem byla diskuse, do které jsem přispěl tímto: „Jde o pouhopouhou manipulaci lidmi a tedy veřejným míněním. Lidé nemusejí, a ani nemohou vědět všechno. Co se jim sděluje, by ale měla být zdůvodněná fakta a pravda, ne řízené nebo jiné úniky s následnou diskusí. To je stejné, jako když management firmy vypustí chodbový drb a následně svolá zaměstnance, aby to uvedl na pravou míru, např. plánované propouštění. Říkat pravdu je někdy nepříjemné, ale férové řešení.“
Na to mi paní odepsala: „Dovoluji si nesouhlasit, že bychom neměli vědět pokud možno všechno. Čím víc má člověk správných informací, tím lépe se může rozhodovat…“.
Její reakce mě zaujala. Zejména proto, že ta dáma určitě nebude jediná, kdo takto smýšlí. A tím nikterak její názor nehodnotím.
Vycházeje z faktu, že jsem ve středním věku, konkrétně na startu poslední dekády předdůchodového života, a mám už určité životní zkušenosti, se krátce nad uvedeným zamyslím:
Člověk by měl při svém rozhodování vždy vycházet z maximálního množství relevantních informací. Tolik teorie.
Ve skutečnosti se celý život rozhodujeme jednak na základě informací, ale také pocitů, toho, jestli je den nebo noc, prší či svítí slunce, zda jsme nastartovali auto a vlastně všeho ostatního. Ty informace jsou spíše na okraji spektra faktorů, které naše rozhodování ovlivňují. Už proto, že všichni známe pravděpodobnost zkreslenosti či úplné nepravdivosti vstupních informací.
Dalším aspektem úvahy je, zda jsme ti, co by se měli kvalifikovaně rozhodovat, když se jedná o možnosti dovozu či tranzitu ukrajinského obilí, rozmístění cizích vojenských kontingentů na našem území, zahraniční politice vlády nebo o podobných věcech. Kde je tu vlastně pro naše rozhodnutí prostor?
Ve skutečnosti možnosti pro naše rozhodování končí na hranicích našeho pozemku, jsou ohraničeny obrysem našeho vozidla, nebo, u těch úspěšnějších jsou tyto meze na hranici kanceláře nebo firemního areálu.
Moje osobní zkušenost říká, že vědění (neveřejných informací) je zátěž a závazek. Není to vůbec nic dobrodružného nebo vzrušujícího.
Jeden příklad za všechny: pár lidí vědělo o několik týdnů dříve, že dojde ke změně na postu ministra jednoho významného resortu, než se to ten ministr vůbec sám dozvěděl. A nebo ještě jeden: kdo by chtěl přesně vědět, kolik členů které speciální jednotky nasazovalo životy tisíce kilometrů od domova kvůli záchraně dvou pomýlených unesených blízkovýchodních cestovatelek, které se, díky těmto mužům, dostaly živé domů? A opravdu chce každý vědět, kolik to stálo a kdo a z čeho to platil? Jak kohokoli tato informace posune?
Tyto, a mnoho podobných informací, jsou právě tím, co jsem měl ve svém komentáři pod článkem na mysli. Jsem přesvědčen, že kdybych nevěděl většinu toho, co jsem se během své práce dozvěděl, žil bych mnohem spokojeněji. Hlavně proto, že bych neustále nekombinoval, jaká další rizika to přinese a jak jim předcházet.
Právě spokojený život lidí, takových jako Vy nebo já, je z určité části důsledkem té nevědomosti. Neznalosti rizik, která stejně nemůžeme odvrátit, a jejichž důsledky můžeme pouze pozorovat a na své osobní úrovni jim čelit.
Zpravodajské služby celého světa a stejně tak teroristické organizace, armády, policie a nevímkdo ještě, fungují na principu, který se v komunitě nazývá „Need to know“. Volně přeloženo: máš vědět pouze to, co potřebuješ vědět nezbytně ke splnění svého úkolu. Další informace ti nepřísluší znát.
U státních organizací je důvod jasný – aby celek, nebo strategii, nějaký chytrák někde nevykecal, neprodal, případně v zajetí neřekl u výslechu. Poslední bod je hlavním motivem i u teroristických organizací, které ze stejného důvodu pracují rozdělené na buňky, kde členové jedné buňky znají totožnost nejvýše ostatních členů. O jiných buňkách nevědí nic, ani to, zda vůbec existují. Je to vysoce funkční schéma.
A tohle Need to know jsem měl původně ve svém diskusním příspěvku na mysli. Jsem si jist, že lidé by, v zájmu vlastního dobra, neměli vědět směrem od vlády, prezidenta a Parlamentu všechno. Neměli by vědět ani většinu. Mají právo nebýt do jejich agendy zasvěcováni.
Ale to, co se dozví, by naopak měla být čistá pravda, řečená přímo. Nikoli manipulativně prostřednictvím třeba, v článku zmiňovaných, řízených úniků.
